Dny zas tak rychle plynou.
Odevzdal jsem po třech týdnech kluka a od té doby lemtám.
Dnes jsem přišel domů a rušilo mě nepříjemné blikání modré a červené barvy.
Čumím z okna a kokám, jak policie lustruje mladýho týpka v autě.
Asi pětkrát mu dali dýchnout.
Trvá to fakt dlouho a už mě serou, to blikání nejde potlačit ani žaluziemi.
Jelikož jsem vždycky byl trochu čurák, beru bt bedýnku a dávám ji na parapet.
Fuck da police od NWA, police in helicopters od eekmouse jsou bez účinku, po puštění policie od chaozzu se už jeden oficír kouká zle mým směrem.
Týpkovi protáhnou pusu špejlí, nakonec si berou gumové rukavice, prohledávačka a nakládání do vozu.
***
Dny zas tak rychle plynou.
Dnes jsem na rybníčku potkal Páju. Vychrtlou. Šla ohnutá a držela se za záda.
Hubenější, než když jsme spolu začali před sedmi lety chodit.
Buď smaží perník. Nebo se vrátil sajrajt.
Anebo obojí.
Trochu mě to zas knokautovalo.
Achjo.
Pradoxní je , že bych byl rád, kdyby to bylo jen návrat závislosti :(
***
A v domě / v bytu mi zas zasmrádá něco, smrdí to jako tehdy mrtvý potkan...
Samý lepší věci.

tvl, včera jsem měl pocit, že část romů v lbc přešla na angel dust.
Nejdříve po cestě z Azylu u baru Bocca mladej týpek strká do holky a strašně na ni řve.
"Ty mě nezakleješ! Já jsem ďábel, mě nejde zaklít!"
"Zkoušel mě zaklít tvé sestry a nezvládly to! Já jsem ďábel!"
Stojím tam a přemýšlím, jestli volat fíky. Holka nekřičí o pomoc, křičí na týpka (obsah jsme nepostřehl). Postávám, ale jsou poblíž další lidé, odcházím, nechť se děje vůle boží (či ďáblova).
Má cesta vede domů, jsme poněkud kocovinózně zavadlý z předchozího dne. Samozřejmě, má cesta nemůže být bez dalších nechtěných zážitků.
U Husy stojí statný Rom, kuknu na něj a přemýšlím, proč má průhlednou igelitku plnou plechovek Heineken.
"Ahoj! Vem si pivo. Výborný německý pivo!"
"Nechci."
Přilepil se na mě, neodbytně a trvale.
Rezignovaně jsem pokrčil rameny.
Podal mi plechovku, chtěl jsme si ji vzít, ale držel ji.
ZAčal jsem se usmívat a čekal co bude dál.
Požadavek na nehoráznou částku. Nebo rovnou celou peněženku. Pohádka a o rodině, která celá umírá na rakovinu brzlíku.
"Drž ji se mnou. A podívej se mi do očí."
Držel jsem. A pohlédl do očí.
Jediné, na co jsem se zmohl, byla příprava na to, abych v případě hlavičky sklonil hlavu, aby šlo čelo na čelo.
Ty oči byly zvláštní. Nebyly vyjetý, ale byly zneklidňující. Možná v nich byl kousek ďábla. Ale takového ďábla smíška, raracha.
Hledět takhle zblízka do očí neznámému chlapovi je zneklidňující.
"Máš úsměv. Jseš dobrej."
Pustil plechovku ze sevření a nechal mě jít.
***
Byl jsem trochu otřesený.
Mé kroky mířily domů přes park u Krajského úřadu, věděl jsem, že tam bude, tak jako každý den, početný chumel ukrajinských výrostků.
Pobavili mě.
Hrály si s míčem v kolečku a ten míč jim samozřejmě spadl do Nisy.
Už to maj nacvičený, rychle se rozeběhnou ke zbytku starého mostu (možná je to jen torzo držáku po parovodních trubkách), zavěsej se, zhoupnou a skočí do Nisy.
Takový kopačák něco stojí ,)

zvláštní letní chvíle
Nejsem vůbec dokonalý otec, ba naopak, ale snažím se.
Vazba mezi námi se prohlubuje, přes den sice zlobí, ale večer se danny lísá, pusinkuje mě a říká, jak mě má rád.
Byli jsme u Baltu, Danny poprvé byl u moře. A poprvé spal ve stanu.
Pro jistotu se taky málem při prvním setkání s mořem málem utopil, malí kopyťáci poskakovali (bylo tam pět dětí) před vlnami, které byly obrovské.
Zákeřně přišla dvakrát větší vlna než ostatní a Dannyho čapla a táhla do moře.
Dlouho jsem ńevyvinul tak rychlý pohyb, jako v tu chvíli.
***
Trochu mě štve ex, mám kluka (až na dva dny, co jsem byl na mighty sounds jako fireshow účinkující) tři týdny. V pondělí ho předávám, Pája ho vrazí dědečkovi, jede na festival pod parou.
Na jednu stranu to chápu, zhubla, narostly jí vlasy a vyapdá dobře (cítí se dobře) a tak si užívá jakousi druhou mízu.
Na stranu druhou, 4 týdny bez syna, to je dost.
I když Danny si nestýská, je mu dobře se mnou.
***
Pája... Když jsme u těch Páj.
Už jsem tu o ní cosi utrousil.
Měli jsme pár rande, to nejklíčovější jsem kvůli zmoženosti z osmnáctileté metalistky prokaučoval.
Ale stále jsme měli občas bližší kontakty.
Byť postupně ochlazovaly.
Ale stále jsem měl bláhový pocit, že se naše cesty nakonec setkají a že není kam spěchat.
Tak, nesetkají.
Loučí se svobodou.
Ale což.
Jsem 4 roky bez ženy. Rok a půl jsem nesouložil.
Ani jsem ze ty 4 roky nikterak citově neangažoval. Nezamiloval, nepočítám-li chvilková vzplanutí na dva dny, kdy vidíte někoho v hospodě/baru, kdo vás zaujme.
Skončil jsem jako sarkastický incel.
Ale jak vysvětloval kamarádce v Polsku, nebrečím.
Je to vše už trochu jiné, nekvičím, nebrečím, jen tak trochu brblám, aby se neřeklo .)

Smutno, smutno mi je.
Odevzdal jsem syna ráno do školky a uvidím ho za týden. To si nestěžuji, s prckem je to těžký.
Jsem na to sám a trochu mě to zmáhá, holt jsme chlápek 45 let bez zkušeností s výchovou. A Danny je fňukal, naschválista, pošťuchovač, provokatér.
Samozřejmě, když večer párkrát vybuchnu, pak se zklidním, odtáhnu toho svýho spratka do letiště, kde stále spíme (Danny ještě pořád nechce svou postel), čudlík vidí, že jsem nabručenej a tak se ke mě přivine a zamumlá "mám rád tatu", tak jsem naměkko.
Týden byl náročný. Dannyho páté narozeniny, zařídit dort, oslavu, tu jsme geniálně skloubili dohromady s dětským dnem v Azylu.
Fireshow pro Dannyho a další caparty, opět sám a sám, nikdo neměl čas (případně zdravotní indispozice u Renči v podobě prokouslého prstu od psa).
VYýlet - okružní cesta městem, stopovaná po fáborcích městem s úkoly.
Po dlouhé době jsme byli s Dannym oba dva - máma i táta.
Když jsem v Azylu v třicetistupňovém vedru pil třetí pivo (po třech hodinách), Pája nevrle utrousila, že piju třetí pivo.
Úplně mě to zasáhlo, deja vu, reálné deja vu, vzpomínka časů minulých.
Jen jsme se nepoštěkali jako dřív.
Danny strávil po dlouhé době skoro celý den s oběma rodiči a to jsem moc rád.
NA druhý den jsem mu slíbil, že možná pojedeme na lodičky, ale celodenní poskakování, vystoupení, nošení těžké krosny a tašek s cajky na fireshow a s dárky, to si vybralo svou daň, byl jsem totálně rozlámaný.
Tak jsme stavěli celý den lego.
Sledovat, jak kluk roste a zlepšuje se jeho jemná motorika, kdy krátce po přechodu z dupla na "dospělé" lego je podle návodu v telefonu (lego přestalo přikládat návody, jsou jen online) dokáže 90 % věcí poskládat, to je báječný.
***
Dříve jsem se každý pondělí, kdy jsem Dana odevzdal, solidně zhoukal.
Držím třináctý den bez tvrdého, třináct dnů jsem se neopil, i piv jsem vypil poskrovnu, některé dny jen nealko pivo.
Ale dnes jsem si koupil láhev dobrého vína. Mám rád ty slevy, kdy je víno zlevněné z 200 na 99 Kč.
TAk teď popíjím jacobs creek cabernet sauvignon, je dobrý. A hlavou mi víří spousta věcí.
O Dannym. O tom, jak musím rozdělit pozemek na Frýdštejně, abychom vypořádali mého bratrance.
Že je to třeba udělat dřív, než bude s mámou úplně zle.
Že na Ukrajině umírá 500 - 900 vojáků denně. To je nepředstavitelných 20.000 měsíčně :O
Že bych chtěl na dovolenou k moři, ale s Dannym si na to sám netroufám.
Že jsem slíbil, že ujedu jizerskou padesátku, takové tribute to Čestmír Lejdar, ten můj zatracený děda který ji vyhrál v kategorii muži od šedesáti let.
Asi začíná čas na přípravu, abych u toho nechcípl a fakt to ujel.


HONZAS: děkuji, držím se

CYBORCA: začal jsem pít především tvrdej, denně po práci. Zpočátku mě brzdil syn, teď i když mám kluka, tak jsem schopný se solidně nacamrat.
Samozřejmě - domů ho dovedu, večeři udělám.
Z práce chodím poměrně vystresovaný a potřebuji ten stress upustit, před deseti lety jsem "upouštěl" jointem.
A poslední dobou jsem cítil večer po panáku slast, úlevu, skoro jak když si závislák na heroinu dá dávku.
Denně pět šest panáků.
A občas eskapády, deset dvanáct nepočítaně, panáky všech barev.
Bolavý a drahý.
Neaspiruji na to stát se abstinentem, ale řekl jsem si dost.
Nechci se celej den klepat v kocovině jak ratl, další motivace je, že musím tenhle měsíc dát 12.000 za můstek, co jsem si vylomil před 14 dny.
TAk...
Je 5.6., neměl jsem pět dnů panáka.
Včera jsem byl na festivalu Ještědská odyssea, dal jsem si od 16:00 - 1:00 asi 5 osmistupňových piv. A odolal jsem, i když to nebylo jednoduchý :)

Musím přestat pít a nevím jak na to.

Daneček se začal intenzivně zajímat o smrt.
Vzhledem k tomu, že Páje se rak vrátil (usídleno kdesi v dutině břišní) a mámě též (5 metastází na játrech), tak jsem klidný a odpovídám, ale ve skutečnosti mě z toho mrazí.
***
"Teď jsem malej, ale pak budu pán.
A pak budu starej.
Pak umřu a půjdu k doktorovi.
Ten mě oživí... A pak zas umřu.
A pak nebude nic.
Nebudu já, táta, máma, dědeček, babička.
Nebude nikdo.
Ale počkat... Budou tu domečky!"
***
Člověk se i zasměje, ale mrazení tam zůstává.

Dnes intenzivní sentimentální sen... Trochu drásající, plný slz.
***
Někdo z rodiny pronajal pro rodinnou sešlost velké 5+1, ve kterém dříve bydlela babička, s dědou a jejich tři dcery.
Procházel jsem tím obrovským bytem v secesním baráku. Bytem který vznikl rozdělením ještě většího bytu napůl na dva byty.
Asi znáte snová místa, krajiny snů, do kterých se člověk vrací častěji.
Často jsou odrazem skutečných míst, ale s odlišnostmi.
Tenhle snový byt má třeba jednu místnost navíc, která tam nebyla.
Rodinná oslava byla v plném proudu, nějakému kamarádovi jsem ukazoval vychytávky z počátku století, integrované žehlící prkno.
Zásuvné prosklené dveře s krásným zábrusem, zamykaly se otočením kličky ve tvaru srdíčka.
Mosazná klika, která když se zvedla, tak zevnitř zamkla záchod.
Tohle jsou reálné vzpomínky, to není sen. To tam bylo.
Stejně tak v tom bytě byla krásná vitráž v koupelně.
Nechal jsem kamaráda kamarádem a šel si vychutnat pohled vitráží ven, barevné sloupce světla proudící skrze okno.
Dojem z vitráže, staromilský zápach starého bytu, vše to na mě sedlo, až jsme začal plakat.
Přišla teta, již mrtvá teta Romana, ta z těch tří sester nejzlejší.
Byla dojatá z mého splínu, něco žvatlala a hnala mě ke sváteční tabuli.
Cestou jsem potkal Janču. tu svou femme fatale. A docela obvykle, jak to v mých snech bývá, byla to napůl Janča a napůl Pája.
Objal jsem ji rukou okolo pasu, lehce se odtáhla, chtěl jsem jí dát letmý polibek na rty, musel jsem se propnout v nohách a přizvednout paty kvůli její výšce.
Odvrátila hlavu a tak můj polibek skončil místo rtů na její líci.
V tu chvíli mě jak blesk zasáhlo vědomí, že vše je už prohrané, karty rozdané a nic s tím neudělám.
Zadrhávajícím hlasem jsem hlesl:
"Prosím, neodcházej."
Probudil mě telefon, bylo pět hodin ráno, ač sobota, musel jsme vstát, abych synovi za pomoci násilí (na nic jiného nereaguje) vnutil antibiotický sirup.
***
Ten sen se mi přes den vrátil několikráte v jakési lucidní formě. Chvíli jsem musel přemýšlet, zda ona vysněná místnost navíc v bytě byla či ne.
Sentimentální pocit smutku a ztráty zůstal.
A pocit blížící se katastrofy také.
Máma má 5 metastází na játrech, Páje se zas zvětšily uzliny v tříslech.
Ta zdánlivá vítězství nad smrťákem v tomto roce byla asi příliš snadná.
BTW ta vitráž v té koupelně. Je už asi 20 let zazděná. A je to severní strana, slunce tam nemůže svítit.

Uff, po dlouhé době dobré zprávy.
Zatímco v úterý vypadala Pája jak v posledním tažení, teď přišly zprávy dobré, ozařování a měsíc chemoterapie zabraly, markery nízké a nádor se zmenšil tak, že je neznatelný.