Ten sen. Takový sen ze sbírky snů nepříjemných.
Potkal jsem Páju. Neměla růžové vlasy, i ten účes byl jiný. Ale poznal jsem jí zezadu, podle uší, výšky a tetování na krku.
Vyhrkl jsem "ty jsi živá!"
Ve své oblíbené nevraživé póze mi prudivě sdělila, že je v programu na na ochranu svědků a že jí agenti řekli, že bude nejlepší, když jako umře.
Zbytek je v mlze, nějaký spád běžných snových nelogičností.
Danny byl ráno zas na ránu, dávali jsme si ranní obřad, kdy jsem nejdřív hodný, odnesu ho z postele do obýváku, zapnu televizi a dám mu donut.
Obřad pokračuje tím, že křičím a nadávám, že přijdeme pozdě do školky.
Po cestě ze mě Danny páčil, jak je možné, že se telefonem dá volat z Liberce do Polska, proč telefony nemaj šňůry a jestli je Amerika blíž než Polsko.
Chabě jsem kontroval, že se vše dozví ve škole, tekly mi u toho slzy a přemýšlel jsem, jestli jde o ryzí smutek nebo jen o upachtěnou usmolenou sebelítost.
4 měsíce a 4 dny, co odešla do nicoty.
Tempus fugit.