Od 29.5. jsem neměl jediného panáka. Jasně, piva tam jsou, ale i ty krotím.
Dnes to bude těžký.
Odešel Martin. Smutný člověk, který vlastně celý život směřoval ke svému cíli, ke smrti.
Svou vinou přišel o krásnou ženu a děti.
Poslední, co mu zbylo, fenka Tára, umřela nedávno.
Už tady asi neměl pro co žít.
Martine, ty kokote... Co s tebou? Mám si na tebe dát panáka, když je to jedna z věcí, která tě s hromadou fetu a prášků sežrala zaživa?
Devadesátý léta blednou, zbývají z nich jen překroucené vzpomínky. 30 let jsme se znali :(
Absurdní zážitky, jak jsme překoplí jeli do Španělska a dojeli jen do Turnova.
Utírám slzy z lící... Pozdravuj na druhé straně.

Funkce OneDrive vzpomínky mi dnes ukázala fotku svíčky.
Zapomněl jsem.
Dnes je to rok a půl.

Byli jsme včera u zápisu.
Strašně to letí.
Byl jsem trochu naměkko, bylo mi líto, že to nemůže vidět Pája, jak ten náš kluk vyrostl.

Trochu zklamání, no... Ale nijak zásadní, nestihl jsem se naštěstí pobláznit. I přes zuřící jaro jsou mé obranné štíty stále vztyčeny .)

Mladá, chytrá zrzavá.
Už asi před půl rokem mi narušovala mé kruhy Ale měla své dvě děti na střídačku přesně v týdnu, kdy já jsem měl volno a jánaopak měl syna ve chvíli, kdy měla volno ona.
Už tehdy poměrně agresivně (v mých očích) z textingu přeskočila do volání, což je pro mě dosti diskomfortní.
Opadlo to, čas šel dál.
Najednou se opět vyloupla. U mě v práci, před zavíračkou, že jdeme na pivo.
Druhý den následuje večeře, domlouváme sobotní výlet s prcky.
Sálodlouhé dumání, co po mně vlastně chce.
Trochu strach, cítím, že je to typ ženy, u které by mě odchod rozebral na atomy.
Nejsem rád sám.
Ale jsem sám už skoro sedm let a zvykl jsem si na to.
Několik dnů přemýšlení naštěstí vyřešil kamarád, který ji ve čtvrtek, vlastně pátek ráno ve tři u sebe vy**al.
Už nemusím přemýšlet.
Mám novou kamarádku a její děti, dcera i syn si rozumí s mým klukem, i to se počítá.
Tyjo... Dan, kňoural obecný, krycí jméno "bolí mě nožičky" včera dal svůj rekord, asi 12 km.

Tři měsíce. Takhle dlouho jsem se odmlčel?
***
Nějaký shrnutí?
***
Před Vánocemi tchýně jedovatě utrousila, že jsem zabral jeden z elektrických kartáčků.
Na mou námitku, že jsou zde další dva, jsme se dozvěděl, že jsou cestovní (nejsou nabíjecí, ale na tužkové baterky) a nejsou tak dobré.
Koupil jsem tedy pod stromeček epesní vymazlený Braun se třemi módy a časovačem.
Každé ráno teď po 4 měsících...
Koukám v koupelně na NEROZBALENÝ epesní kartáček Braun a každé ráno mě to nasere.
***
Dostal jsem od šéfa vouchery do Babylonu do welnessu.
Tak jsem tam jeden týden pozval dvě kamarádky, ne najednou samozřejmě.
Přerušil jsem tak tříroční celibát a to ihned dvěma zářezy za jeden týden.
Nějak jsme si tak dokázal, že jsme stále samec. A zároveň, že mě to nějak už extra nebaví.
Ty tanečky. Zároveň jsem nepředvedl žádné concerto grosso.
I přes podpůrné látky.
Ale sedět v sauně s 30 - 40 mg sildenafilu v těle a přemejšlet, jestli tě odvezou a bude ti stát i na tom pohotovostním lehátku je... Útrpně humorné, takový ten padesátnický upocený humor vylepený v pracovní kuchyňce. Něco mezi kantorkem, renčínem a bape.
***
Kluk zlobí. Ale tak je mu šest a je to pochopitelné.
***
Mám panické záchvaty strachu ze smrti.
Obden ráno posmrkávám při vzpomínce na mámu, na Páju...
A večer to zalívám chlastem. tvrdým.
Chutná mi. Jak pálí.
Jak debilní. Jak je to krásně rychlý.
Necítím pak, kde všude mě píchá. Necítím strach, že už zbývá tak málo.
Snažím se to krotit, ale moc to nejde.
Nebojte... Asi vyhledám pomoc.
***
Jsem po třiceti letech bez exekuce. Jsem milionář s holou prdelí a nikterak mě to netěší.
Kdybych neměl prcka, nechám se vyplatit a jel bych se uchlastat a ufetovat do Thajska.
To by bylo krásné, bílá pláž, míchaný drink, okolo krku ovinutá (ovinutý? mwah) mladičká thajka, míchaný drink a bambáro s herákem.
Kouřil bych, srkal piňa coladu a koukal na obzor, moře a skály...
Mám prcka a stojím při zemi.
***
Život je... Hořký.
A mě bolí čím dál víc.
Nejsem sám, samozřejmě. Okolo mým kamarádům také pomřeli rodiče, prostě přichází ten věk. Cítím jejich bolest, jako by byla moje.
Nechodím na mejdany. Nemám na to náladu.
Ale třeba mi přicházející jaro vlije energii do žil. A kousek optimizmu.
***
Štěstí, aspoň střípek, zdraví, aspoň ucházející, mým čtenářům.
Mně... Mně je zas smutno a jdu spát. Stále jsme v jedné posteli, jdu se natáhnout vedle toho malýho ťulpase, kterýho mám tak rád.

SCHWALBE: je to o komunikaci, kterou neumím a kterou neumí ani ona. A moc chlastám, což ji jako abstinenta (dá si jednu štamprličku za rok).
Pája byla zhulená kůže, co bez géčka skéra denně byla jak saň, jenže to Mája nikdy nevěděla/nechtěla vědět.
Měl jsem na skříni (mimo dosah kluka) pytel trávy na vaření/mast něco něco... Nevyhodila ho, dala ten pytel demonstrativně vedle koše...
No, půlka jara to jistí. Sice mě ten barák sežere, ale budeme ve svým.

Smutno... Smutno.
Tři měsíce co odešla máma. A za tři dny 13 měsíců, co odesla Paja.
Je třeba hledět dál. Příští rok bude rokem turbulentnich změn.
Stanu se domkařem, budu turovat omezenou Fabii. A budu milionářem s holou prdelí.
Bude to zajímavé.
Kdybych neměl kluka, tak bych vše prodal a jel někam po ose Vietnam Thajsko jižní Amerika...
Ale já nechci, aby kluk vyrůstal v autě a zůstaneme zde.
Mami, myslím na tebe.
A je mi smutno.
Ta naše pomijivost je hustá.

Strašně nepříjemné flashbacky.
Před pěti a půl lety jsem nerad chodil domů, nebožka a tchýně byly nepříjemné, chodil jsem až kolem jedné druhé, kdy už spaly.
Teď je to stejné.
Cokoliv udělám, vše je špatné.
Co neudělám, to je ještě horší.
Debilní pindy, že jsme se měli přestěhovat později. To že by kluk dál bydlel v plesnivém bytě...
Ani jedno jediné (JEDINÉ!!!) slovo uznání, že jsem ten rok a půl (10 měsíců, kdy byla Pája už mrtvá a třeba okolo 8 předtím, kdy to už moc nezvládala a byla na Dannyho hnusná a mlátila ho - ne do krve, ale fackovala atd).
Ani jedno jediné slovo.
Přijdu s úsměvem, že dlužím o 400.000 méně, než jsem myslel.
Tchýně Mája k tomu jen praví "a tos ušetřil 50.000,- že bydlíš zadarmo u mě, máš je někde uložené?"
Výborná řečnická otázka, můj úsměv mizí.
Mája sice miluje svého vnuka, ale asi jsme měli dál bydlet v plesnivé díře.
Nic neřekne. Jen naznačuje.
Taková, chmmm, pasivní agrese.
Na konci dubna bych měl snad dokončit řidičák (začátek v únoru) a budu se okamžitě stěhovat.
Po dokončení dědického řízení si chci vzít nebankovní úvěr a nacpat 300.000 do rychlé drobné rekonstrukce, bojler, sprcháč a hlavně dětský pokoj.
Danny bude mít to, po čem jsme vždy toužil a nikdy neměl.
U tchýně je to malé... A extrémně přeplněné.
Přeplněné mrdkami z Wishe, Temu a dalších platform.
Tchýně měsíc uklízela Danovy hračky.
Uklidila je dokonale.
Jsou v boxech. Vlastně... Jakoby nebyly.
U sebe Dannyho trochu povedu, aby si své království, svůj pokoj trochu krotil, ale hračky budou dostupné a "živé".
***
Nepříjemné flasbacky, nerad chodím domů.
A trochu legračně mě vytáčí tchýně naprosto stejnými věcmi, jako dříve nebožku Páju.
***
Před týdnem mi zkazila další úsměv.
Přijdu domů... Eh, domů... To je jedno.
Přijdu k tchýni s příjemným úlevným pocitem, že dorazilo vše, co Danny napsal do dopisu Ježíškovi (skrze mě, ještě neumí psát , jen částečně).
Ten pocit byl opravdu příjemný, halelujá, 8 položek, jsou tady, vyřízeno.
Utrousím, že na webu (eh, nějaký megahračky či co) mají blbě udělaný číslování velikostí po letech, nikoliv tak, jak je běžné, tedy po výšce.
K tomu jsem neprozřetelně řekl, že to vypadá docela chudě, osm položek a je to taková malinká hromádka.
Mája utrousila...
"Nojo, před dvěma měsíci jsem ti ukazovala mikinu minecraft, co jsem mu koupila k Vánocům."
V tom "nojo" bylo schováno asi "tos byl nalitej a tak si to nepamatuješ"
No....
Asi jsem byl nalitej, to je dost možné, ale já bych si to pravděpodobně nepamatoval ani střízlivý.
Ledová sprcha pokračovala.
"Takže má dvě mikiny. A malá hromádka... Tobě se zdá, že má málo hraček? Má tady několik krabic (dopíči kurva, zavřených, vysypej je z balkonu, vyjde to na stejno) hraček, které ho nezajímají.
Ničeho si neváží!"

***
Geniální.
Přijdete domů s příjemným a úlevným pocitem , že jste vyřídli vániční dárky... A během několika chvil jdete spát totálně nasranej.
Ale na druhou stranu, vše zlé je pro něco dobré.
Lepší motivaci pro stěhování a budování vlastního sídla bych nepohledal .)

Dva měsíce... co umřela máma
A za tři dny rok, co umřela paja.
Já vím, že je smrt přirozená součást našich životů.
Ale mě to tejrá

Barvitě si vybavuji ten den.
Stavil jsem se s klukem na chalupě. Bylo mu tak rok a půl.
Máma rozdělala před barákem oheň, Danny si poprvé v životě dal opečený buřt.
Chtěl jsme jí říci, že mě Pája vyhodila a že jsem sám.
Jenže máma spustila.
"Strašně rychle to uběhlo. A já mám stále pocit, jako by to byla chvilka.
Jak se to stalo? Je mi 68 a já nechci odejít, chci tu být."
Dál něco brblala, přiložila do ohně a mně se nahrnuly slzy do očí.
A neřekl jsem, že jsem sám.
Nedokázal jsem to.
Nakonec to propálila sestra při náhodném hovoru.
Vzpomenu a cítím kouř a smrad ohně, i těch špekáčků, vidím i toho kulihracha jak baští poprvé v životě kousky opečených buřtů.
***
Poslední návštěva na Frýdštejně. Sbalil jsem máminy léky. Vyházel nějaký jídlo. Ustlal, vzal máminy fotky potomků, dal je do půlkruhu a přiložil květiny.
Vylil jsem její poslední fekálie a moč z kyblíku. Naplnil misku pro kocoura, ten se záhy obejvil a nechal se i podrbat, což u tohohle malýho agresora je fakt vzácnost.
Chudák vyjevenej. Kde je ten člověk, kterýmu přes noc funí do obličeje a ráno ho vymňoukává, aby otevřel kapsičku.
Kde je ta otrokyně?
***
Chvíli jsem se styděl, že jsem mrtvý. Citově mrtvý.
Potřeboval jsem obeslat máminy přátele s termínem rozlučky.
Vzal jsem její telefon a zjistil že má pin.
Začali mě chytat nervy. A hrozný smutek.
Vzal jsem tři fentanyly po mámě a vycucal je pod jazykem.
Za chvíli přišla vlna opiátového tepla, zapil jsem ji dvanáctiletým el dictador... A jal se fungovat.
NA O2 lince byl slovák, kterýmu bylo úplně na hovno rozumět, ale po popsání situace mi dal puk na kartu, stačilo ji jen zablokovat zadáním vadného pinu a odemkl jsem ji.
Začal jsem bulet, ale už to konečně mělo takový očistný proces.
Během toho za mnou chodil Danny a objímal mě.
"Mam tě rád tato a babičku jsem měl taky" (kecá).
Napsal jsem hromadou SMS, že rozlučka bude ve Spálově v neděli, kde rozsypem popel mámy do Kamenice.
Dál bulím, kluk chodí jednou za čas mě obejmout. To pomáhá.
Volají mi lidi zpět, dávají mi soustrast, jsem dost mimo.
Zjišťuji, že třetina lidí, kterým jsme napsal, je mrtvá. TA stará čundrácká škola.
Štófy odešel v únoru. Šerif osady Meloun gone...
Dělám klukovi jídlo a posílám ho do postele.
Lámu další panáky, stříkaj ze mě slzy...
Cucám další fenťáky, narval jsme jich nakonec 6. 2,4 mg, smrtelná dávka začíná na 2 mg.
Naštěstí jsem velkej, tlustej a s tolerancí na opiáty.
Ale hrozná hloupost. Štěstěna stále při mně.
Ráno jsme v komatu odvedl kluka do školky... A šel do práce...
Bylo mi zle a asi třikrát jsem se zeblil.
Večer byl malý fesťáček Vrut, kde jsme měli dělat fireshow a tak jsem nerad dorazil.
Slíbil a tak jsem musel...
I s klukem, tak si tam hrál, já jsme potočil s ohněm. Ledový pot na čele, dal jsem si jen jedno pivo, bylo mi stále špatně, ale show jsme udělali docela dobrou, i já jsme fungoval tak, jak bych měl... Fungující ohňový žonglovací robot.
Ve čtvrt na jedenáct jsem s klukem vyrazil domů. Byla tam výbroná nálada. A mejdan se teprve rozvíjel.
Ale bylo mi zle a neměl jsem hlídání, Danny si tam na chvíli rozjel harém, kdy dělal na dvě malé blondýny dojem se svým tabletem.
Ale museli jsme razit.
***
Den rozlučky.
Nebylo nás mnoho. Asi okolo deseti.
Spolužáci mámy, které jsem nikdy neviděl.
Bratranec Míša, kterého jsem neviděl dva roky, mentálně postiženej, s pečovatelkou okolo čtyřiceti, která... No, prostě dala by se.
Všechny vlasy bílé, zubů pár. Michal, ne ta pečovatelka.
Sestra, její syn (můj synovec), jeho žena a jejich prťavec.
Za všechny čundráky Bacil. Stylově v maskáčích. Jeden jediný. Jeden jediný :(
Udělalo se krásně.
Trochu mě rozhodilo, že ten trampský lokál hotel Spálov pohltila chobotnice Sundisku a tak byl v jejím stylu. Už žádný tmavý lokál s hlavami a parůžky kamzíků na stěnách, už žádný starý nefunkční jukebox, jen sterilní novostavba v pravých úhlech a neutrální šedi.
Jistě, vzdušná a prostorná, to ano.
Dali jsme pivo a vyrazili ke Kamenici, která je od hotelu asi 50 metrů.
Obešli jsme závoru u mostu.
Kousek pod mostem jsme sešli k řece, byl tam takový kus plochého omletého betonu.
Připravil jsme BT bedýnku, pustil trempskou hymnu Vlajku.
Vzduchem se linou tóny "vše tone v tmách a život kolem ztich" vytahuji z futrálu urnu, co jsem měl v baťohu.
Pronesu podle mě docela dobrý proslov, jak se mám sejde se svými sestrami. Připomněl doby, kdy dělaly pěvecké trio, hrály na kytary a lámaly rdce všem čundráků v okolí.
Párkrát se mi zadrhne hlas, ale jsem studený. Studený, nerozpláču se.
A pak...
Tvl. TAkový ten životní humor stojící na trapnosti.
Kurva, ta urn anení šroubovací, ona je zatavená.
Synovec se mi snaží pomoci to rozdělat klíčem.
Nikdo nemá nůž.
Ani čundrák Bacil.
Na betonovém kousku, kde stojím, je takový macatý kámen.
Hlavou mi nějak probleskává vysypávání popele v Big Lebowskim...
Naprosto nevhodně po Vlajce začne hrát z telefonu/bedýnky nějaký agilní dnb, spěšně vypínám telefon.
Beru kámen a rozmrdávám vršek urny, chvíli se nechce podat.
Nakonec praskne.
Rukou vtlačím plastové střepy dovnitř a sypu.
Popel plave, účastníci hážou květiny do řeky.
Popel plave...
Ale já zkoprněle koukám, jak u břehu zůstává neodplavená drť z kostí.
Vysypáno.
KRáčíme rpyč, jedna ze spolužaček se ptá, co bude s Frýdštejnem. A co ta hrozná sestra, která je hrozná svině.
OPatrně odkašlávám a potichu sykám "ehmm, jde za Vámi".
***
Rozloučili jsme se.
Zákeřnou pastí (vlak už nejede) jsem Dannyho nalákal na cestu Riegrovkou, cesta skalami nad řekou byla nádherná, teda až na fňukání Dannyho, že už nemůže.
***
Mami...
Strašně mockrát jsem ti ublížil.
A tys stejně stála při mě.
Miloval jsem tě.
A stále miluju.
A teď jsem v tomhle vymrdaným světě hrozně sám.
Úplně sám, i když jasně, mám aspoň pižďucha... U kterého jsi litovala, že nejseš mladší.
Nezapomenu. Vždy tě budu mít ve svém srdci.
Vždy. Do konce svých dnů.
Maminek je málo. Je to nedostakové zboží.
Kurva fix...
Teď tu bulím zas jak malej harant.
A stydím se, že jsem si otíral tvář, když si mi vždy vylepila velkou pusu.

CDR: Uprimnou soustrast. :(

Měl bych být v nejtemnější hlubině smutku, ale nejsem.
Jsem prázdný. Studený, apatický.
Jistě pár slz proteklo, ale k očisťující slzavé katarzi nedošlo.
Máma odešla v sobotu ráno 25. září v turnovské nemocnici.
S podivným a zvrhlým zadostiučením sleduji kvílení své sestry, která nedala na má slova, že čas se krátí a měla by mámu navštívit.
Žal nad tím, že už nenajde cestu k mámě a nikdy nikdy (kurvadrát - nikdy nikdy, smrt je tak zmrdsky definitivní) to neodčiní je pochopitelný, ale může si za to sama.
Byl jsem hrozný syn a ve své podstatě by bez mé existence byl život mámy lepší.
Měl jsem tě rád a vždy tě ponesu ve svém srdci.
***
Čestmíra Štrojsová rozená Lejdarová
Jediná nositelka jména Čestmíra v České republice, děda Čestmír měl specifický smysl pro humor.
*13.5.1950 - + 23.9.2023

ahhh... Hrozná morální kocovina.
Měl jsem po delší době hlídání kluka, tak jsem asi po 15 měsících byl na mejdanu. Po 15 měsících do rána mezi lidmi. Už jsem zapomněl, jaké to je.
Začal jsem klasicky, po cestě do Argonautu jsem se seznámil s takovým mladým a malým blonďatým košťátkem, začal jsme ji okamžitě samozřejmě balit, zaplatil jí vlez, spoustu panáků, trochu jsme se zdrogovali.
Z mejdanu mám vzpomínek... No, hrozný okno, ty vzpomínky by vydaly na třicetivteřinový klip, který by vypadal trochu jak Smack my bitch up od Prodigy.
Dle jistých indicií jsem v noci propadl svému fetiši na vysoké ženy a svou pozornost od malé roztomilé blonďaté (voprásklé a homofobní, tvl) holky jsem odvrátil k dvoumetrové blondýně a začal zřejmě aktivně lámat ji...
A samozřejmě.
Byl jsem dokonalý tanečník.
Vlastně je dobře, že si nic nepamatuju :3

Pája by dnes, v den výročí invaze, oslavila 32 let.
Dostala takový divný dar.
V sobotu jsme ji uložili na poklidný idylický frýdštejnský hřbitov.
Žula měla být tmavá s nádechem do červena, kameníci tam vysmrkli celkem regulérně růžový hrob.
Což se nakonec hodí, Pája posledních pár let nosila jen růžové vlasy.
Dannyho opouští nevinná nevědomost, že máma je v nebíčku a kouká na nás. Dochází mu, že je to definitivní.
Do té jeho dětské kebule proniká vědomí absolutní definitivní neměnnosti smrti, že už mámu nikdy neuvidí.
Občas večer pobrekává. A dost se na mě fyzicky fixuje, pusinkování, objímání, pořád mě oblejzá.
Za pět dnů to bude 9 měsíců.
Čas letí jak zběsilý.

Ach. Poslední tři týdny byly značně turbulentní. Nasral jsem strašně moc lidí, došlo na výhružky takového rázu, že jsem musel nekompromisně sdělit - ještě jedna takováto sms a jdu podat trestní oznámení.
Krásný mladý vzorový pár ze žurnálu, rodiče falešného jutůbera "Sajrixe" se mile usmívají a zdraví, dělají, že jsme se nikdy na ničem nedomlouvali.
Falešný jutůber krmí Dannyho nesmysly. Permanentně.
Danny se vždy urazí, když se mu snažím vysvětlit, že Tobík mu neustále skoro ve všem lže. Urazí se, jsme prý zlý a nerozumím tomu.
Prý Dannymu koupili postavičku Sira Yakariho.
Ale dá mu ho až přijde k nim na návštěvu.
Tuhle rodinu mi byl čert dlužen, tvl.
***
Turbulentních 20 dnů, rozepíšu se, ale stále to nemám v hlavě srovnaný.
Za vše samozřejmě může má nevymáchaná huba a především přisprostlé přímočaré prsty píšící při vyšší hladince alkoholu arogantní soudy a odsudky.
To je v kombinaci s tím, že si nevymýšlím, téměř smrtelné kombo :D.
***
Turbulentní ćh 20 dnů, ale vše je takové nicotné ve srovnání s novou událostí!
Stává se ze mě definitivně bydlenka a mamina, jsem totiž rozněžnělý a nadšený z toho, že Dannymu roste první dospělácký zub :)