Barvitě si vybavuji ten den.
Stavil jsem se s klukem na chalupě. Bylo mu tak rok a půl.
Máma rozdělala před barákem oheň, Danny si poprvé v životě dal opečený buřt.
Chtěl jsme jí říci, že mě Pája vyhodila a že jsem sám.
Jenže máma spustila.
"Strašně rychle to uběhlo. A já mám stále pocit, jako by to byla chvilka.
Jak se to stalo? Je mi 68 a já nechci odejít, chci tu být."
Dál něco brblala, přiložila do ohně a mně se nahrnuly slzy do očí.
A neřekl jsem, že jsem sám.
Nedokázal jsem to.
Nakonec to propálila sestra při náhodném hovoru.
Vzpomenu a cítím kouř a smrad ohně, i těch špekáčků, vidím i toho kulihracha jak baští poprvé v životě kousky opečených buřtů.
***
Poslední návštěva na Frýdštejně. Sbalil jsem máminy léky. Vyházel nějaký jídlo. Ustlal, vzal máminy fotky potomků, dal je do půlkruhu a přiložil květiny.
Vylil jsem její poslední fekálie a moč z kyblíku. Naplnil misku pro kocoura, ten se záhy obejvil a nechal se i podrbat, což u tohohle malýho agresora je fakt vzácnost.
Chudák vyjevenej. Kde je ten člověk, kterýmu přes noc funí do obličeje a ráno ho vymňoukává, aby otevřel kapsičku.
Kde je ta otrokyně?
***
Chvíli jsem se styděl, že jsem mrtvý. Citově mrtvý.
Potřeboval jsem obeslat máminy přátele s termínem rozlučky.
Vzal jsem její telefon a zjistil že má pin.
Začali mě chytat nervy. A hrozný smutek.
Vzal jsem tři fentanyly po mámě a vycucal je pod jazykem.
Za chvíli přišla vlna opiátového tepla, zapil jsem ji dvanáctiletým el dictador... A jal se fungovat.
NA O2 lince byl slovák, kterýmu bylo úplně na hovno rozumět, ale po popsání situace mi dal puk na kartu, stačilo ji jen zablokovat zadáním vadného pinu a odemkl jsem ji.
Začal jsem bulet, ale už to konečně mělo takový očistný proces.
Během toho za mnou chodil Danny a objímal mě.
"Mam tě rád tato a babičku jsem měl taky" (kecá).
Napsal jsem hromadou SMS, že rozlučka bude ve Spálově v neděli, kde rozsypem popel mámy do Kamenice.
Dál bulím, kluk chodí jednou za čas mě obejmout. To pomáhá.
Volají mi lidi zpět, dávají mi soustrast, jsem dost mimo.
Zjišťuji, že třetina lidí, kterým jsme napsal, je mrtvá. TA stará čundrácká škola.
Štófy odešel v únoru. Šerif osady Meloun gone...
Dělám klukovi jídlo a posílám ho do postele.
Lámu další panáky, stříkaj ze mě slzy...
Cucám další fenťáky, narval jsme jich nakonec 6. 2,4 mg, smrtelná dávka začíná na 2 mg.
Naštěstí jsem velkej, tlustej a s tolerancí na opiáty.
Ale hrozná hloupost. Štěstěna stále při mně.
Ráno jsme v komatu odvedl kluka do školky... A šel do práce...
Bylo mi zle a asi třikrát jsem se zeblil.
Večer byl malý fesťáček Vrut, kde jsme měli dělat fireshow a tak jsem nerad dorazil.
Slíbil a tak jsem musel...
I s klukem, tak si tam hrál, já jsme potočil s ohněm. Ledový pot na čele, dal jsem si jen jedno pivo, bylo mi stále špatně, ale show jsme udělali docela dobrou, i já jsme fungoval tak, jak bych měl... Fungující ohňový žonglovací robot.
Ve čtvrt na jedenáct jsem s klukem vyrazil domů. Byla tam výbroná nálada. A mejdan se teprve rozvíjel.
Ale bylo mi zle a neměl jsem hlídání, Danny si tam na chvíli rozjel harém, kdy dělal na dvě malé blondýny dojem se svým tabletem.
Ale museli jsme razit.
***
Den rozlučky.
Nebylo nás mnoho. Asi okolo deseti.
Spolužáci mámy, které jsem nikdy neviděl.
Bratranec Míša, kterého jsem neviděl dva roky, mentálně postiženej, s pečovatelkou okolo čtyřiceti, která... No, prostě dala by se.
Všechny vlasy bílé, zubů pár. Michal, ne ta pečovatelka.
Sestra, její syn (můj synovec), jeho žena a jejich prťavec.
Za všechny čundráky Bacil. Stylově v maskáčích. Jeden jediný. Jeden jediný :(
Udělalo se krásně.
Trochu mě rozhodilo, že ten trampský lokál hotel Spálov pohltila chobotnice Sundisku a tak byl v jejím stylu. Už žádný tmavý lokál s hlavami a parůžky kamzíků na stěnách, už žádný starý nefunkční jukebox, jen sterilní novostavba v pravých úhlech a neutrální šedi.
Jistě, vzdušná a prostorná, to ano.
Dali jsme pivo a vyrazili ke Kamenici, která je od hotelu asi 50 metrů.
Obešli jsme závoru u mostu.
Kousek pod mostem jsme sešli k řece, byl tam takový kus plochého omletého betonu.
Připravil jsme BT bedýnku, pustil trempskou hymnu Vlajku.
Vzduchem se linou tóny "vše tone v tmách a život kolem ztich" vytahuji z futrálu urnu, co jsem měl v baťohu.
Pronesu podle mě docela dobrý proslov, jak se mám sejde se svými sestrami. Připomněl doby, kdy dělaly pěvecké trio, hrály na kytary a lámaly rdce všem čundráků v okolí.
Párkrát se mi zadrhne hlas, ale jsem studený. Studený, nerozpláču se.
A pak...
Tvl. TAkový ten životní humor stojící na trapnosti.
Kurva, ta urn anení šroubovací, ona je zatavená.
Synovec se mi snaží pomoci to rozdělat klíčem.
Nikdo nemá nůž.
Ani čundrák Bacil.
Na betonovém kousku, kde stojím, je takový macatý kámen.
Hlavou mi nějak probleskává vysypávání popele v Big Lebowskim...
Naprosto nevhodně po Vlajce začne hrát z telefonu/bedýnky nějaký agilní dnb, spěšně vypínám telefon.
Beru kámen a rozmrdávám vršek urny, chvíli se nechce podat.
Nakonec praskne.
Rukou vtlačím plastové střepy dovnitř a sypu.
Popel plave, účastníci hážou květiny do řeky.
Popel plave...
Ale já zkoprněle koukám, jak u břehu zůstává neodplavená drť z kostí.
Vysypáno.
KRáčíme rpyč, jedna ze spolužaček se ptá, co bude s Frýdštejnem. A co ta hrozná sestra, která je hrozná svině.
OPatrně odkašlávám a potichu sykám "ehmm, jde za Vámi".
***
Rozloučili jsme se.
Zákeřnou pastí (vlak už nejede) jsem Dannyho nalákal na cestu Riegrovkou, cesta skalami nad řekou byla nádherná, teda až na fňukání Dannyho, že už nemůže.
***
Mami...
Strašně mockrát jsem ti ublížil.
A tys stejně stála při mě.
Miloval jsem tě.
A stále miluju.
A teď jsem v tomhle vymrdaným světě hrozně sám.
Úplně sám, i když jasně, mám aspoň pižďucha... U kterého jsi litovala, že nejseš mladší.
Nezapomenu. Vždy tě budu mít ve svém srdci.
Vždy. Do konce svých dnů.
Maminek je málo. Je to nedostakové zboží.
Kurva fix...
Teď tu bulím zas jak malej harant.
A stydím se, že jsem si otíral tvář, když si mi vždy vylepila velkou pusu.