Ad nespolupracující partner s tím jsem měla problém já, ale zlepšilo se to, ono je to vlastně jako s dítětem, vysvětlovat, ale nepoučovat. Teda...úplně ustoupil sám od sebe od tělesných trestů s tím, že to nefunguje a taky že to Toníka ponižuje. Ale má pořád ty stereotypy z dětství " nebo ti nařežu" "mám tě plné zuby", když spadne, protože dělal nějaký blbosti a brečí tak na něj ještě řve "dobře ti tak", tak si ho večer vezmu stranou, vlastně oba zvlášť a vysvětluju, teda taky abych muži nesnižovala autoritu. Ono je to tím, že on svoje dětství považuje za šťastné, takže má tendenci rodiče kopírovat, já mám volnost, protože můj horror se kopírovat nedá.

YMLADRIS: Na to holt máme různé názory, já si nemyslím, že bych jim ubližovala, ale je fakt, že to není metoda, která by sem patřila. A Alenka nebrečela skoro vůbec a nebyl to zoufalý pláč, ale spíš nelibé žvatlaní nebo jak to nazvat. Tonda se vztekal. Ani v jednom případě to nebylo zoufalé volání po mamince. To prostě poznám a oni to neumějí hrát. Třeba když jsem musela Alenku odeslat s mužem pryč, když jsem měla hnisavou anginu a ona byla oslabená po bronchitidě a kdyby to chytla, bylo by to špatný. Tak jsem první týden chodila spát s ní, protože se ode mě nehla. Teď už zas jde spát beze mě, ale celý den jí 50x chovám. Jestli mi nezaberou ATB, tak budu muset do nemocnice . To mám strach, co to s ní udělá.

Nejprve bych to zkusila méně agresivnější cestou:

Tento klub má sloužit ke sdílení rad, zkušeností a k vzájemné pomoci ohledně výchovy zahrnující bezpodmínečnou lásku, vzájemný respekt, podporu a důvěru a rozhodně nezahrnující! jakékoliv tělesné tresty, vyvolávání strachu, samoty a manipulování s dětskou sebedůvěrou a myslí... Proto prosím, aby toto všichni účastníci diskuze respektovali. Kdo s tímto nesouhlasí, nechť diskuzi opustí a ušetří si nervy jak sobě, tak nám diskutujícím

Co se týče privátního/veřejného klubu, radši bych to nechala tak jak to je a spíše ignorovala lidi, kteří sem přišli vyloženě prudit a uvidíme, kdyby se to tady zvrhlo v neustálé hádání, přeřvávání a fňukání, tak bych to pak řešila jinak.

KEIKIN: no ale pocitej s tim, ze kdyz ti strechou potece dlouho, podmaci to cely dum ( = tzv zlobive dite, ktere si nahralo ze zivot je boj nebo tak neco (nevim v cem se chces zmenit)). Do tri let si decko zapoji pulku svoji neuralni site. Do sesti let 85 %. Pak uz vicemene nezmenis nic (pomoci kecu, trestu nebo tak)

YMLADRIS: Spíše změnit se postupně s tím jak bude člověk získávat více času "pro sebe" - Tím se otevře prostor pro tu změnu.

markysha: nekde jsi tusim psala, ze se mam vybodnout na kritizovani matek, ze to jen eskaluju, ted to nemuzu dohledat, dobre, tak jo. Souhlasim. Promyslela jsem to a budu se snazit sem psat pokud mozno konkretni veci co se osvedcuji me, treba to nekomu pomuze. (No jsem zvedava jak vydrzim :))

Ad estevill: nesouhlasim. Miminka placou v naruci. Tecka. Rekne ti to antropolog i etolog. Jsou ruzny typy savcu, lidi jsou nosenci: kdyz se neciti v bezpeci, tak nezdrhaji ani se neschovaji, ale stoji a rvou, ocekavaji ze je nekdo veme do naruce a zabezpeceni. Mlade nosence bezpeci odvozuje od 1) pachu matky 2) tepla 3) doteku (naruc/zada). "Zustat v tom pokoji a obcas delat pst pst" to je jako ziznivemu decku vypravet o vode. Ale vzdyt prece to funguje a decka se adaptuji!! Ano, decka se adaptuji na kde co, treba i na kojenak. Jenomze, o tri roky pozdeji, ta sama mama treba "nechape proc jeji dite ji neveri kdyz ona prece pro nej chce to nejlepsi... bla bla bla" a je bud moc nekooperativni nebo naopak vydesene nebo proste adaptovane nejak blbe. Na Estevilla se mezitim davno zapomnelo, hodiny probrecene v osamelem nekonecnem desu, takze urcite je to osud, ze dite ted zlobi nebo kokta nebo neco.

To ti nepisu abych ti ublizovala. Pisu to v zajmu nejakyho tvyho treba dalsiho ditete nebo nekoho kdo si to precte tady. Fakt jsou tuny vyzkumu, ze dite brecici mimo naruc = prekerka. Prosim, o mne ani o tebe nejde, my uz jsme za vodou. Pisu to kvuli deckam. Uzivej, preju to nejlepsi.

KEIKIN: cili se vnitrne zmenis az budou deti velke a budes mit klid? nebo jak to myslis (to neni ironie)

BEBERA: Jediné pozitivum jsou ony projevy lásky, nejdřív jen vůči mně, teď už do toho začal slovně zahrnovat i bráchu a tátu. Ale bohužel ani to mu nebrání, aby mladšího bratra silou netloukl, neubližoval mu a schválně mu neškodil. Od malička měl pocit, že je to obrovská legrace plácat ho do hlavy, teď má sofistikovanější způsoby, jak nad ním mít převahu - sebere mu dudlík a těší se z toho, jak dvouleťák zuří a snaží se ho dostat zpátky. Nebo mu schválně bere jeho hračky, aby ho vyprovokoval k boji. Myslela jsem, že pokud dostane víc zodpovědnosti a "moci" nad námi, že to poleví, ale ne...

BEBERA: to je ošemetná situace... Zkusím nastínit situaci u nás, která může být zárodkem podobného vývoje a snad to tak nedopadne. Problém je totiž v tom, že žena pořád s prckem mluví tak, že "teď tě položím do košíku, jo?" "teď půjdeme přebalovat, ano?" a tak. Já jí říkám, ať to tak nedělá, protože
a) dává otázku, na kterou nelze dát odpověď "ne". Tj. jakoby dává na výběr, ale ve skutečnosti to výběr není a budí to frustraci. To ale nesouvisí s tím, na co reaguju
b) ukazuje to, že dítě má všude možnost se rozhodovat. To je sice obecně dobrej koncept, ale neplatí vždy. Dítě má mít možnost se rozhodovat tam, kde na to stačí. Takže se dělají takové jako-by rozhodnutí, které ukojí dětskou potřebu ovlivňovat svůj život, ale ve skutečnosti jsou jen virtuální, například: chceš ke svačině jabko nebo hrušku (když chce rodič aby dítě svačilo)

Bod b) odkazuje už možná k té situaci - tedy že se dítě pomalu učí, že může rozhodovat o všem. Potom se to může dopracovat k tomu, že až bude starší, tak si nenechá nic "přikázat", respektive všude bude chtít rozhodovat. Proto prosazuju komunikaci takovou, že když nemá prcek možnost rozhodnout, tak mu rozhodnout nedávám, tedy stylem "teď tě dám do košíku, protože potřebuju udělat to a to, pak tě zas vezmu k sobě". V té situaci, kdy mu žena dává řečnickou otázku často fňuká a vzteká se. V mém přístupu do bere líp a smiřuje se inhed s nastavenou situací.

Tímto celým chci říct, že syn BEBERA dost zásadně zkouší hranice, co se mu ještě dovolí a to může vyplývat z přílišné "svobody" v kojeneckém věku. Což je možná příčina, ale neřeší to aktuální problém. V aktuální situaci bych asi zvolil už drsnější metody a ty hranice začal nastavovat. A taky nechal poznat důsledky chování (např bych s ním šel umýt ty ruce od tempery). Kdyby na mě křičel "DONES MI HO!", tak bych asi stejně silně na něj zakřičel "NEDONESU, protože teď nemůžu". To už asi není Aldort, ale respektující/partnerský přístup.

Omlouvám se nakonec, protože rada to asi není. To je těžké radit. Co na situaci vlastně říká otec? U nás je to totiž tak, že máma je taková starostlivější a povolnější a táta přísnější (což je asi typické).

BEBERA: Podobnou zkušenost mám i já, ale třeba se to ještě zlepší.

WITCHIE: My dáváme 15 nebo deset nebo pět minut, než zazvoní mobil.

Jsem dost zklamaná z toho, kam se to u nás ubírá se starším synem po aplikaci přístupu Naomi. Jak jsem psala dřív, začal na mě vršit požadavky - chtěl, abych dělala věci, které dřív v pohodě dělal sám (oblíknout se, sundat si boty a kombinézu po příchodu z venku, natočit si vodu do hrnku), fajn, osahával si novou situaci. Pak začal stupňovat požadavky a přikazovat mi, co musím udělat, začal být silně panovačný a nepříjemný. Konkrétní příklad dnes - stavěl si kuličkovou dráhu, udělal ji vysokou a potřeboval stupínek. Přikázal mi z obýváku, abych mu ho donesla. Odpověděla jsem, že mám ruce v těstě a stupínek je v koupelně. Poté následovala scéna s větami typu "ty mi ho teda doneseš!", "to chceš, aby mi ta věž spadla?", "DONES MI HO!" včetně válení po zemi a vrčení. Mívali jsme takové scény i dřív, ale teď se výrazně zvýšila frekvence opakování. Naomi v knížce ke strachu z toho, že by dítě začlo rodiče ovládat, psala pokud si pamatuju víceméně jen to, že by si ten strach měl rodič vyřešit v sobě (ve smyslu není reálný), ale tady mi přijde, že k tomu výrazně směřujeme.

Zároveň začal být syn natolik autonomní v rozhodování sám o sobě, že přestal reagovat na jakékoliv pokyny - včera se rukama, na kterých měl až po lokty vymačkanou celou tubu zelené tempery začal hrabat ve skříňce, poslala jsem ho, že je potřeba je nejdřív umýt a potom ať si hledá, co potřebuje, bez reakce, sundala jsem ho ze židle, abych mu v tom zabránila, zas vztek a vrčení. Dnes si sedl přímo pod střechu, ze které padají natáté kusy ledu a zmrzlého sněhu (5 pater) chvíli poté, co jsem kluky upozornila, kde přesně se nemají zdržovat, protože je to nebezpečné a na pokyn, aby odtud rychle odešel, zas nereagoval.

WITCHIE: jinak bych k tomu prikladu se schody jeste dodala ze ve vetsine pripadu je maloco tak neodkladne, aby clovek nemohl diteti asistovat par lezeni schodu nahoru a dolu. U maleho muze preruseni cinnosti (vylezeme a slezeme ted trikrat, pak opravdu je potreba udelat to ci ono) vyvolat nespokojenost, protoze by treba lezlo az do omdleni, ale je prece jen spokojenejsi, nez kdyz mu to clovek zamitne uplne. Vi, citi, ze se clovek snazi vyhovet a umoznit mu delat co chce - byt treba ne po neomezenou dobu. U vetsich uz pak predem recene "udelame to trikrat, na to ted mame akorat cas, pak je potreba udelat to ci ono a k zadane cinnosti se vratime pote" muze byt snadneji pochopene a akceptovane.

MARKYSHA: Chápu, ta nejistota je blbá. Jestli ti to pomůže, tak mě osobně připadá pravděpodobnější, že prostě neustál ten proud vzduchu (vem si, že u rychle jedoucího vlaku s tím má co dělat i dospělý) a spadl. Při pohledu z vlaku to mohlo vypadat, že ho srazili nebo to možná řekli pro jistotu, aby se něco nezanedbalo. Každopádně by to znamenalo, že Tonda nevběhl až na koleje, že věděl, že před nimi musí zastavit, "jenom" neodhadl, jak daleko před nimi. Což staví úspěšnost tvé výchovy do dost příznivějšího světla ;-)

To nakolik je dite schopne posoudit nasledky holt clovek musi odpozorovat, a pokud jde o tyhle pripady kdy jde o zivot, tak jsem pro to byt radsi vic nez min opatrny, tj. radsi chodit v klidu* o par mesicu dyl za ruku/na ksirech/ v kocaru, nez porad okrikovat, placat a nedejboze pak se stejne neco stane.

*nasli by se asi rodice co by rekli "jaky v klidu, dam ho do kocaru a rve, dam mu ksiry a rve" - tady by se asi zase dalo diskutovat o celkovym pristupu, stejne jako o zpusobu provedeni konkretni akce

INUSHKA: Problém je, že jsou tam keře a k přejezdu malé schůdky, já za ním běžela s kočárem a tak jsem to neviděla. Že ho srazil řekli mě chlapi z vlaku a vypověděli to na policii, policajt si myslí, že kecali, doktor taky. Tonda řekl, že mašinka byla moc veliká a bouchla to. Pravdu se nikdy nedozvím.