KEIKIN: a nevis, kdo je to ten Omnislav Zeleny? Tu historku s kojici matkou na klade jsem uz nekde cetla, tusim v Bez Plenky... Prijde mi ten clanek takovej podivne splacanej. Deti si hrajou volne a skoro nikdy se jim nic nestane, ale zaroven maj 30% umrtnost, takze se asi obcas nekomu neco stane, ze jo.
Ja souhlasim, ze jsme zvykly zachranovat kazdy ubozatko a kazime si tim geny, ani nemam nic proti kojeni opicek, ale nejak mi neprijde, ze ten článek dokazuje, co predpokladam, ze chtel autor dokazat.

Vzdycky kdyz neco takoveho ctu, tak si rikam, ze tahleta Amazonie musi byt hotovy raj na zemi. A proste tomu neverim...

TORUVIEL: S tím souhlasím, není dobré nosit s sebou do smrti křivdičky, každý neúspěch na to shazovat. Nejlepší je to špatné se snažit pochopit a pokud možno odpustit. Já to udělala a je mi líp. Navíc nebylo vše jen špatný, rodičům vděčím za spoustu kvalitních knih, filmů, muziky. Setkání se zajímavými osobnostmi. Trampování v přírodě, sjíždění vody, kdy to ještě nebyla móda, lásku k přírodě, zvířatům, všeobecný rozhled, samostatnost a asi bych našla mnoho dalších věcí. Vím, přese všechno, v tom vše nebylo to, že by mi chtěli dělat zle nebo mě neměli rádi. Ani u otce ne, on to všechno zlé dělal ve své pokřivené víře, že je to pro mé dobro.

Já svým rodičům děkuji, co vy? | Jógoviny.cz
http://www.jogoviny.cz/jogove-blogy/sarka-konecna/ja-svym-rodicum-dekuji-co-vy

TORUVIEL, YMLADRIS, KOTENCE: nevím, jestli jste někdo koukal na ten odkaz, co jsem házela, linkovala jsem z mobilu a neudělal se klikací odkaz, tak pro jistotu znova: kapitola Osm věků člověka z Eriksonovy knihy Dětství a společnost http://klimes.mysteria.cz/clanky/psychologie/erikson.htm

K té knize se mi teď povedlo nějak stručně souhrnně najít akorát toto: "Autor vychází z Freudovy psychoanalýzy, ale přidává k ní vlastní psychosociální teorii, kterou ilustruje na příkladech ze své výzkumné praxe. Z tohoto úhlu pohledu se vrací i k Freudové teorii dětské sexuality a podrobně ji rozebírá právě z psychosociálního hlediska. Jako téma dalšího oddílu knihy si zvolil otázku výchovy dětí ve dvou indiánských kmenech - i Siouxů a Juroků. Dále se podrobně zabývá růstem ega a identity u dítěte, což potom ilustruje v posledním oddílu, kde si všímá vývoje americké, německé a ruské národní povahy - a to na baladické postavě Johna Henryho, na legendě o dětství A. Hitlera a legendě o mládí Maxima Gorkého" (http://baila.net/kniha/220152539/detstvi-a-spolecnost-erik-h-erikson).

Zkusila jsem přečíst první dva věky a je to prostě psychoanalytický, se vším všudy. Takže se to, aspoň mně, nečte úplně snadno a není úplně od věci mít víc než povšechné povědomí o psychoanalytických pojmech (ono se i za běžně užívanýma pojmama obvykle skrývá poměrně rozsáhlá teorie, kterou to, co se najde ve slovníku, úplně nepojme a dostává to pak trochu jiný rozměr). Já na psychoanalýzu nejsem, takže se asi nedonutím toho přečíst víc. Nicméně, skutečně jako i mnoha podobných teorií - autor to rozepsal poměrně poctivě, akorát ani nám na škole k tomu neřekli o moc víc, než je na té wiki....

LYDI: No jo, fakt. Je tu auditko [ Aura - vnimani aury, teorie, praxe, navody ] nebo klidně pošta, já se o tom bavím docela ráda, ale nevim, jestli jsem normální :-)

ORIKA: V takovyhle situaci neni holt zadny reseni dobry...
Preju, at zadny podobny rozhodnuti uz v zivote nemusis resit, dik za odpoved:)

Uf to je teda téma... Já si myslím, že se tohle nedá nijak zobecnit, každý prožívá jiné partnerské vztahy a nese si z dětství jiné zkušenosti a vzory....ale spíše souhlasím s MARKYSHOU a to asi kvůli tomu, že s manželem nejspíš nemáme tak hluboký vztah, milujeme se, ale dokázala bych bez něj žít, kdežto bez dcery bych to snášela hodně těžko, vůbec si to vlastně nedokážu představit a jsem si 100% jistá, že z ohně bych manžela netahala a jsem si 100% jistá, že přesně tak by se zachovala i moje máma vůči tátovi. Teď si tak uvědomuji, že jsem nejspíš po mámě zdědila takový chladnější přístup k partnerské lásce a vůbec k mužům obecně..(ale to je zase jiná písnička). Každopádně já to mám s láskou k dítěti asi takto: když jsem byla těhotná hrozně jsem se těšila, až se narodí, ale nějakou lásku jsem nepociťovala spíše jsem si jen představovala, jak moc budu schopna milovat a jestli vůbec.. když se dcerka narodila a dali mi ji do náruče, začala jsem brečet a najednou to tam bylo,žádný pudy nebo tak, ale čistá láska, od té doby není den,kdy bych si neuvědomila jak moc ji miluju. A naprosto si uvědomuji to nebezpečí nedat dítěti svobodu a nechat ho jít po svých a trochu se bojím, aby to nebyl můj případ, ale naštěstí manžel od mala jezdil sám na čundry, cestoval, byl dlouhou dobu sám v zahraničí a tudíž chápe tu touhu odejít od rodiny a zkusit si vše na vlastní pěst, tak to snad dohromady nějak rozumně skloubíme