INUSHKA: já bych se nikdy neodvážila tě nazývat krkavčí matkou nebo, že tak, jak to mám já je to nějaký lepší a jediný správný. Navíc nikdy nevíme, jak se v dané situaci zachováme, dokud nenastane, předtím jen můžeme předpokládat, jak bychom se zachovali.
My si s partnerem už prožili pár krizí a ač ho miluju, jinak bych s ním nebyla, být s někým jen kvůli dětem je zlo pro všechny zúčastněné, tak si dovedu představit, že bych s ním nebyla, z jakýchkoli důvodů. Tím, že s ním mám děti, bude mít vždycky zvláštní postavení a bude mít vždy možnost mi ovlivňovat život, protože já si myslím, že pokud má otec o děti zájem, mělo by mu být umožněno být s nimi, co nejvíce, i když rodiče spolu nežijí, což si samozřejmě žádá domluvu ohledně místa pobytu, trávení času apod. Dovedu si i představit, že bych žila sama nebo s jiným partnerem. Nejsem na něm citově závislá. Myslím si, že člověk by neměl viset ani na dětech, ani na partnerovi (což netvrdím, že ty visíš na partnerovi, chraň Bůh, mluvím obecně). Nebo to myslíš tak, že zvíře nebo partnera miluještě JAKSI dobrovolně, kdežto k dítěti tě vážou pudy? To si nemyslím, protože jinak bys ani nebyla v tomhle auditku:-) Máš pravdu, ale že láska nejde poměřovat na velikost, výkon nebo co vlastně, ale na ty priority asi ano. K těm psům - tam třeba nechápu, jak si někdo, když mu umře pes, může pořídit jako náhradu jiného, dát mu stejné jméno apod. Já se psy vyrůstala, prvního si máma pořídila, když mi byl rok a umřel, když mi bylo dvanáct a byla jsem na táboře. Vrátila jsem se a nebyl - místo něho jakýsi štěně. Říkala jsem, že je sice roztomilé, ale že nevím, jestli ho vůbec budu mít ráda. Měla, jen jsem psa Kima milovala a miluju jako Kima, Míšu jako Míšu, i když umřeli a své současné psy jako Šmudlu a Kubu a podobné to bude s dětmi i s lidmi, imhl.