• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    ONA_MAKARONAŠťastný rodič, šťastné dítě.
    Tato diskuze se zaobírá zejména tzv. Nevýchovou a učením Naomi Aldort. Jakou výchovu doma upřednostňujete a proč? Praktikujete ve své rodině tyto "alternativní" směry výchovy? Opravdu fungují? Otázky, rady a pomoc ohledně (ne)výchovy vítány.
    rozbalit záhlaví
    SEBIEN
    SEBIEN --- ---
    YMLADRIS: právě, je to klinická psycholožka, vidí jistě jenom vršek pyramidy, ty případy, kde se imho sejde víc věcí, že to pak vypadá tak, že musí ke klinický psycholožce.
    Já nechci rozporovat, že nějaký hranice jsou třeba, fakt jen čistě kriticky koukám na ten článek a tvrzení tý paní.
    YMLADRIS
    YMLADRIS --- ---
    SEBIEN: chapu to tak ze rodice ji chodi plakat ze chlapec je tluce a co ted
    MARKYSHA
    MARKYSHA --- ---
    YMLADRIS: "radostně uklízet" to mi přijde jak z Černých baronů - "plížeme se radostně, tváříme se vesele" a tam ti chudácí sotva lezou v blátě, ale rozumím, jenže v případě Tondy ať uklízím radostně nebo neradostně, tak to bere "prima, máma to uklidí, můžu jít dělat další bordel". Na Alenku to platí, ta si na uklízení hraje pořád, někdy až moc. Na cvičení lektorka přinesla míčky a tyčinky, že se s ními bude pracovat, vysypala to z krabice a Alenka hned přispěchala a začal to uklízet zpátky :-)
    SEBIEN: přesně, já jsem starý pecivál, takže jsem zažila akorát děti ve Francii a tam mi přišly normální, kamarádka, co tam žije aplikuje typickou českou výchovu s plácáním a ječením (aspoň v mém okolí mi to přijde jako typické, za všechno plácnout, pořád ječet, zakazovat každou blbost).
    SEBIEN
    SEBIEN --- ---
    tak já jí to taky věřím, jenom mám potřebu přemýšlet, s jakým vzorkem se potkává a jak může vyvozovat, že to, co vidí, je (jenom) výchovou (případně ještě dál - jak může posuzovat výchovu, kterou neviděla).
    YMLADRIS
    YMLADRIS --- ---
    nemam duvod ji neverit, ze je to jeji realna praxe. Potvrzuji to ruzne zdroje - Prekopova - o 20 let driv v nemecku nez u nas (bezlimitni vychova vede na agresi, ona to resi tim objetim), "Deti potrebuji hranice" - bestseller. I ta Aldort konsteatuje, ze uci x let a ze to prehnala s tim svym validate a tak se ted zameruje na empower. Prelozim: validate je v zasade dat decku najevo, ze to, co ono proziva, je v poradku, ze ho to neoddeluje od matciny lasky nebo ho to nejak nesnizuje.. (emoce chovani rzhodnuti). Tj. vyloucit z vychovy veskere ponizovani zastrasovani trestani separaci (bez do kouta) atd. At dite dela cokoliv, porad je nase, milovane.
    No jo jenomze casem zjistila ze rodice to interpretuji jako 'povoleni delat cokoliv'. Tak se ted zameruje na leadership a empowerment; coz v zasade znamena -- modelovat a prosazovat zdrave zpusoby ziti (napr. kdyz chci mit doma poradek, tak radostne uklizet. ne se vztekat jak decko ze decko se vzteka a neuklizi). Kdyz chci jit ven, tak dite motivovat a dohodnout se s nim (udelat to pro nej dostatecnae zajimave). Atd. Leadership neni ani oblbovani ani nuceni, je to proste vyrazne zjevne ziti, ktere dite napodobuje. Empowerment je v zasade pomoct decku prekonat samo sebe. Oddelovat potreby (laska, kontakt, ...) od chteni (chci tu hracku), byt s deckem jako opora a pomoct mu projit frustraci. Empowerment je na "oni si se mnou nechteji hrat!" rict "rozumim. to je peklo. mam te moc rada. co budes ted delat?" atd. Posilit dite aby vydrzelo realitu, ktera mu furt klade nejake limity sama od sebe.

    YMLADRIS
    YMLADRIS --- ---
    nemam duvod ji neverit, ze je to jeji realna praxe. Potvrzuji to ruzne zdroje - Prekopova - o 20 let driv v nemecku nez u nas (bezlimitni vychova vede na agresi, ona to resi tim objetim), "Deti potrebuji hranice" - bestseller. I ta konsteatuje, ze uci x let a ze to prehnala s tim svym validate a tak se ted zameruje na empower. Prelozim: validate je v zasade dat decku najevo, ze to, co ono proziva, je v poradku, ze ho to neoddeluje od matciny lasky nebo ho to nejak nesnizuje.. (emoce chovani rzhodnuti). Tj. vyloucit z vychovy veskere ponizovani zastrasovani trestani separaci (bez do kouta) atd. At dite dela cokoliv, porad je nase, milovane.
    No jo jenomze casem zjistila ze rodice to interpretuji jako 'povoleni delat cokoliv'. Tak se ted zameruje na leadership a empowerment; coz v zasade znamena -- modelovat a prosazovat zdrave zpusoby ziti (napr. kdyz chci mit doma poradek, tak radostne uklizet. ne se vztekat jak decko ze decko se vzteka a neuklizi). Kdyz chci jit ven, tak dite motivovat a dohodnout se s nim (udelat to pro nej dostatecnae zajimave). Atd. Leadership neni ani oblbovani ani nuceni, je to proste vyrazne zjevne ziti, ktere dite napodobuje. Empowerment je v zasade pomoct decku prekonat samo sebe. Oddelovat potreby (laska, kontakt, ...) od chteni (chci tu hracku), byt s deckem jako opora a pomoct mu projit frustraci. Empowerment je na "oni si se mnou nechteji hrat!" rict "rozumim. to je peklo. mam te moc rada. co budes ted delat?" atd. Posilit dite aby vydrzelo realitu, ktera mu furt klade nejake limity sama od sebe.

    MARKYSHA
    MARKYSHA --- ---
    MALKE: Já ale neznám moc rodin, kde by mělo dítě takovou volnost, jak popisuje. V mém okolí jsem exot a to já ve srovnání se zdejšími "aplikátorky' jsem ještě hodně tradiční. Slyšela jsem pouze, že šílené je to v Anglii od holek, co dělaly au-pair, že na děti nemají páky, ale já sama to nezažila.
    MALKE
    MALKE --- ---
    MARKYSHA: ale ona nemluví o teoriích, mluví o praxi. že existují nevychované děti, to se dá těžko popřít. ať už proto, že teorii někdo špatně pochopil, nebo že o ní nikdy neslyšel a nechává si dělat na hlavu naprosto intuitivně.
    MARKYSHA
    MARKYSHA --- ---
    MARKYSHA: děti chodily, pardon.
    MARKYSHA
    MARKYSHA --- ---
    GLOBALISTA: to jsem taky četla, ale je to hrozná slátanina, vždyť žádná z liberálních výchov i nevýchov není o tom, že nejsou hranice nebo že by děti chodili v zimě v šatech a cpali se jen čokoládou, jak tam naznačuje.
    SEBIEN
    SEBIEN --- ---
    GLOBALISTA: nikde jsem tam nenašla, z čeho paní vychází, to by mě zajímalo...
    KEIKIN
    KEIKIN --- ---
    INUSHKA: jinak definice trestů a odměn je popsána v této diplomové práci:
    http://is.muni.cz/th/185826/pedf_m/diplomova_prace.pdf
    Tak třeba tresty jsou tam rozděleny na tresty rozděleny na
    Tělesné
    Okřiknutí, pokárání
    Hrozby, pohrůžky
    Odepření něčeho milého, zákaz zajímavé činnosti
    Práce za trest
    Posměšky, zahanbení
    Psychické trestání

    Já jsem si z toho vzal jen pozitiva. Tedy funkce trestu jako napravení škody a navození prožitku neúspěchu.
    INUSHKA
    INUSHKA --- ---
    KEIKIN: Proto říkám přiměřeně věku. Podle téhle logiky bych dítěti nemohla dát do ruky ani pastelky, protože bych musela mít obavu, že nepochopí, kam čmárat může a kam ne a počmárá mi zeď nebo knihu za litr. Kupodivu moje dvouleté dítě docela dobře chápe, že kreslit se smí jenom na papír, který za tím účelem dostane. A třeba čtyřletému už by snad vůbec neměl být problém říct "Tyhle tašky jsou staré, sundali jsme je ze střechy, protože skrz ně už teklo, už teď jsou polámené a opravit se nedají, takže když je rozbiješ ještě víc, nebude to vadit. Odvezeme je pak spolu do sběrného dvora."
    INUSHKA
    INUSHKA --- ---
    Tohle je pravidlo, které mám zažité už z výchovy psa a s dětmi je to podle mě stejné. Spíš než trestat, je lepší nežádoucí chování prostě zastavit (sebrat kladívko) a ukázat, jaké chování je naopak žádoucí (nabídnout bubínek). Trest sám o sobě neřekne (ani psovi ani dítěti), jak se teda chovat MÁ, jenom mu sdělí, že "tohle bylo špatně", ale zůstane nejistota, co teda teď dělat. Na tu děti reagují různě - některé se rozbrečí, některé tvrdošíjně pokračují v původní činnosti, některé radši přestanou dělat cokoliv a jenom sedí a civí, dokud se neotřepou, některé si možná samy najdou jinou zábavu nebo obměnu té původní, ale dost možná bude zase nevhodná a bude se to celé opakovat dokola.
    KEIKIN
    KEIKIN --- ---
    INUSHKA: Nerozcházíme se, já jen to spektrum významů mám širší. Jen s tou další aktivitou se musí opatrně imho. Když ho pošlu rozbíjet další věci (jak dítě pozná co má a nemá trvalé následky), tak bych měl obavu, že mi pak doma zase něco rozbije.
    INUSHKA
    INUSHKA --- ---
    KEIKIN: Jo, a nevezmu mu kladívko "najednou", říkám, že mu ho vezmu po prvním slovním upozornění, že s ním nemá bušit do květináče, protože ten se může rozbít.
    INUSHKA
    INUSHKA --- ---
    KEIKIN: No, to "co dál" jsem se právě snažila vypsat v té sáhodlouhé analýze. Mimo jiné tam je napsáno "přiměřeně věku a situaci pak nabídnu jinou aktivitu, na které může ukojit svou touhu do něčeho mlátit nebo něco rozbíjet či bořit, aniž by to mělo trvalé následky". Takže mu dám třeba bubínek a paličku a buš si, když máš náladu, do tohohle se to smí. Nebo ho pošlu na dvůr rozmlátit staré střešní tašky, které se povezou do sběrného dvora, když má náladu něčím třískat a rozbíjet nebo chce vidět, jak vypadají keramické střepy. Nebo tak něco, podle situace a možností.
    My se fakt hodně rozcházíme v chápání pojmu "trest". Jo, po zabavení kladívka dítě nejspíš začne řvát, ale to ještě pro mě automaticky neznamnená, že je to trest. To bych pak mohla za "trest" prohlásit cokoliv, co se mu nebude líbit, třeba podání léku nebo odebrání prášku na praní, který se snažilo ochutnat.
    KEIKIN
    KEIKIN --- ---
    INUSHKA: Díky za analýzu, pěkně jsi to napsala. Já právě vnímám jako trest už to, že jsi tomu děcku zabavila kladívko. Většinou se takové dítě totiž rozbrečí a nechápe to. Ty jsi mu původně dovolila to kladívko mít a nejednou mu ho vezmeš.

    Důležité je však v tomhle případě co dál. Vezmeš mu z ruky kladívko, sice ho seřveš, ale a on si pak v lepším případě veme jinou paličku a začne bušit třeba na okno nebo na topení (Do toho máš třeba na starosti další dvě děti a zrovna vaříš, chce se ti na WC a ještě musíš spoluklízet to co je rozbité). Takže znovu emoce, zase ho seřveš, tím si rozbiješ atmosféru domácnosti a ty zbylé děti si přestanou "pěkně" hrát. Mám zkušenost, že jak se začne řvát na jedno dítě, tak se rozpláče i další dítě.
    Vždy takové chování děcka má nějaký důvod, jenže když to důkladně analyzuješ, tak zjistíš, že ač děláš skoro maximum, tak to prostě a jednoduše nelze řešit v těch daných podmínkách.
    TORUVIEL
    TORUVIEL --- ---
    JON: Pokud omylem, tak samozřejmě netrestat (i když občas jsou děti trestány i za to, že něco udělaly omylem, nedělejme si iluze...). A jinak se mi líbí obsáhlý rozbor INUSHKA :D
    INUSHKA
    INUSHKA --- ---
    JON: Chytím se příkladu s kladívkem a květináčem a zkusím ho trochu rozebrat ze svého pohledu.
    Možnost č. 1 - dítě je ještě tak malé, že si vůbec nedovede představit, co znamená "rozbiješ to" resp. má možná nějakou obecnou představu, ale neví, co to přesně znamená v kontextu toho květináče - v tom případě současně s tímto upozorněním zkusím převést jeho pozornost jinam nebo kladívko nahradit plyšovou hračkou, kterou do květináče bušit může, aniž by tento došel úhony. Když to neudělám a dítě květináč rozbije, je to moje chyba a trestat dítě nemá smysl.
    Možnost č. 2 - dítě je o něco starší, už si dokáže představit, co znamená "rozbiješ to", ale ještě nedokáže tak ovládat svá vnitřní pnutí, aby pro něj hrozba rozbití představovala zarážku, když mlátit do květináče ho tolik baví (typicky batolata). V tom případě trestem dosáhnu toho, že to příště možná dělat nebude, aby nedostalo trest. Mým cílem ale je, aby to nedělalo, protože květináč se může rozbít - čili trest je opět kontraproduktivní.
    Možnost č. 3 - dítě už chápe, že květináč svým počínáním rozbije, a dělá to právě proto - chce vidět rozbitý květináč. V tom případě po prvním varování zabavím kladívko, bez náhrady, a vysvětlím, že si nepřeju, aby schválně ničilo věci, protože věci mají svou hodnotu. A když nestačí slovní upozornění, musím mu v tom holt zabránit jinak. Nestihnu-li to (květináč křupne hned následujícím úderem po prvním upozornění), naštvu se a výše zmíněné vysvětlím dítěti poněkud zvýšeným hlasem (to je prostě moje přirozená reakce na rozbitý květináč, viz předchozí debata a obsahu slova "trest"). Následně dítě podle svých sil a možností bude muset ten bordel uklidit a nahradit vzniklou škodu - batole mi pravděpodobně bude tak leda držet lopatku při zametání a neúčinně asistovat (ale i tak to znamená, že tam musí zůstat se mnou a nemůže si jít hrát, dokud to nebude uklizené), předškolák už předpokládám většinu uklidí sám, dítě, které už dostává kapesné, přispěje na nový květináč ze svého, puberťák ho i půjde zakoupit a postiženou rostlinu osobně přesadí nebo tak něco (v těchto věkových kategoriích už pouze teoretizuju). Plus přiměřeně věku a situaci pak nabídnu jinou aktivitu, na které může ukojit svou touhu do něčeho mlátit nebo něco rozbíjet či bořit, aniž by to mělo trvalé následky.
    Možnost č. 4 - dítě chápe, že květináč svým počínáním rozbije, a dělá to naschvál jako provokaci - postup stejný jako v předchozím bodě, plus se zároveň zamyslím nad důvodem provokace - potřebuje moji pozornost? Je přetažené? Je na mě z nějakého důvodu naštvamé? Důvod potom řeším. Aktuálně tyhle provokatérské nálady M. chytá, když je přetažená, takže pro mě je to signál "odpočinek nutný".
    Ať přemýšlím, jak přemýšlím, nikde v tom nevidím, jaký smysl by mělo mít dítěti zakazovat pohádku nebo ho bít, když to nemá s rozbitým květináčem žádnou souvislost. Jedině tu, že ho zastraším a příště se rozbíjení květináčů vyvaruje ze strachu před trestem, což ale není mým cílem, jak už jsem psala výš. Já chci, aby je nerozbíjelo, protože je jich škoda a jsou užitečné vcelku. A nebo (v případě plácnutí nebo pohlavku), že to neverbálně ventiluje a sdělí ty moje negativní emoce, ale to je mi silně proti srsti, sdělovat někomu, že se zlobím, fyzickým násilím.

    Nejsem rozhodně názoru, že rozbitý květináč je třeba přejít z úsměvem a bez komentářů. Zároveň si nemyslím, že děti jsou skleníkové květinky, které je potřeba chránit před jakýmikoliv negativními pocity. Neumím v klidu a s úsměvem oznamovat "teď se zlobím", jak doporučují některé seberozvojové knihy, a vlastně si ani nemyslím, že by to bylo žádoucí, protože by to pro dítě bylo matoucí. Takže když mě dítě naštve, klidně ho seřvu a nevnímám to jako trest, ale jako přirozený projev emoce, kterou ve mě jeho chování vyvolalo. Ale prostě nevidím smysl v ukládání trestů, které s květináčem nijak nesouvisí, natož v bití. Zkouším to jinými, výše popsanými způsoby, a zatím nám doma fungují (uvidíme, co s tím udělá školkový věk a větší vliv vrstevníků). V podstatě je to i způsob, který jsem si přinesla z původní rodiny, o to je mi bližší.
    KEIKIN
    KEIKIN --- ---
    TORUVIEL: Jn pojímám to široce a proto jsme se možná nepochopili. Tak nějak mám v hlavě karmický koloběh - myšlenka-čin-následek. Víš poslední dobou jsem si na sobě ověřil, jak dokážu potrestat rodinu tím, že něco udělám blbě. Třeba nějaké špatné rozhodnutí mimo domov. PAk přijdu domů a cítím ty následky jako trest za to co jsem např. udělal někde někomu. Napadá mně sousloví trest boží :-)
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam