KEIKIN: To pojímáš ten pojem trest fakt hodně široce. Jak to vidím já, tak trest je něco, co nesouvisí s danou činností, za kterou je trest udělen. Typicky třeba zákaz pohádek za to, že dítě rozbilo já nevim květináč třeba (tam může dítě cítit křivdu, protože ty věci prostě spolu vůbec nesouvisejí). Kdežto přirozený následek činnosti je něco jiného, když se budu chovat hnusně na mámu, bude máma protivná, třeba. Bez toho přece nejde fungovat, to je přirozené a ukazuje to dítěti správné mantinely, ve kterých se učí pohybovat, aby fungoval v mezilidských vztazích nějak příjemně a rozumně.

U nás jsou ve hře jenom dva tresty, takové, co nemají souvislost s prohřeškem. Zákaz sladkostí a zákaz telky. Nic jiného nikdy nefungovalo.

KEIKIN: Asi by to chtělo ujasnit si, co budeme pro účely diskuse považovatbza trest. Já třeba nic z toho, co ty píšeš, jako trest v pravém slova smyslu nevnímám. Negativní emoce vůči někomu podle mě vůbec nejsou trest, to jsou prostě emoce, které ve mě nějaká situace vyvolala, necítím je přece schválně, abych druhému ublížila nebo mu nastavila hranice. Stejně tak to s tou sladkostí - prostě sladkého se ,ůže jíst omezené množství, když si dítě samo dalo a toho limitu dosáhlo, tak už prostě další nebude. Když překročíš limit svojí karty pro výběry a bankomat ti odmítne další hotovost vydat, tak tě tím přece taky netrestá, jen se řídí nastavenými pravidly.
Trest pro mě znamená sankci, která nemá přímou souvislosta s prohřeškem, je jaksi arbitrárně stanovena z pozice autority. To "z pozice autority" je tam velmi důležité. Pokud se naštvu na svého partnera a třeba s ním přestanu mluvit, tak to taky nepovažuju za "trest", protože náš vztah je rovnocenný, já nemám autoritu mu uložit trest (tedy něco nařídit nebo zakázat JEMU), mám jen možnost chovat se tak, jak JÁ to v danou chvíli chci a potřebuju s vědomím, že v něm to možná vyvolá nějaké emoce nebo reakci, ale taky nemusí.

Třeba včera jsme tu měli neskutečný bordel, protože Malvína vysypala různé kostky ze třech různých krabic na jednu hromadu uprostřed obýváku, do toho natahala všechny plyšáky, rozházela dílky z pěnového puzzle a pak to opustila a že chce Krtka. Tak jsem jí řekla, že Krtek může být, ale nejdřív musíme uklidit ten nepořádek, protože večer přijde na návštěvu teta a neměla by si ani kam sednout. A jelikož jsou to její hračky a rozházela je ona, chci, aby se na úklidu podílela. Šlo to podat jako "žádný Krtek, protožes tu udělala nepořádek" (to by byl trest) nebo taky "Krtek bude, když to tu uklidíš" (to by byla odměna). Já jsem se to snažila podat jako prostou souslednost činností - od těch sice nezáživných, ale důležitých, po ty příjemné, ale ne nutné, které si víc užijeme, když už před sebou nebudeme mít žádnou nepříjemnou povinnost. "Nejdřív uklidíme, pak se podíváme na Krtka". Ono to zní jenom jako drobná nuance ve formulaci, ale podle mě je to rozdíl dost velký, právě v tom, jak je to chápáno. Malvína se sice ještě chvíli dožadovala, že Krtka chce hned, ale když jsem vydržela opakovat, že nejdřív uklidíme, pak bude Krtek, tak se do toho úklidu pustila (já jsem jí samozřejmě pomohla, resp. většinu jsem uklidila já, ale až když s tím sama začala). A pak, světe div se, na Krtka vůbec nedošlo, protože Malvína už po něm netoužila, našla si jinou zábavu, a já jsem ho nepřipomínala (proč taky).

TIMA: aha, hustý... no jo, ovládat emoce se naučí postupně, vidím to na sobě, jak to se mnou někdy mává

SINSEMILLA: Batole proti šestiletému šlape jako hodinky :). Ten šesteletý to taky umí, ale hodně záleží na tom, jak se vyspí, jestli nevstane prdelí napřed, na počasí, konjunkci planet a tak. On je prostě hrozně náladový a emocionální tvor, a když se zasekne, je to konečná.

SINSEMILLA: To můžu jenom závidět. U nás je ráno většinou psycho a motivace se hledá velmi obtížně.

SINSEMILLA: To je extrém, jasně. Ale když dostane dítě bolestivou injekci a pak ho vezmi na zmrzlinu, tak mi to přijde ok. Vysvětlení, že teď bude zdravé jako řípa a nedostane cojávím tetanus, by ho asi moc neukonejšilo.

MARKYSHA: já si stejně myslím, že děti (přinejmenším některé) v tomhle fungujou podobně jako psi :). Jedny plní povinnosti, aby získaly odměnu, jiné aby ti udělaly radost, ale dělat nepříjemné věci jen pro vlastní dobrý pocit, že dělám správnou věc, to je duševní pochod, který přichází až s věkem a pochopením širšího kontextu.

MARKYSHA: jasně to chápu... když se začne o odměnách, tak si vzpomenu na kamrádku, co musela koupit synovi zmrzlinu, aby s ní šel na nákup/udělal cokoli. takže pak měl třeba šest zmrzlin denně a celá výchova probíhala stylem, matýsku, přece jsme se dohodli (žádná oboustranná dohodna neproběhla), že nebudeš dělat tohle, ty to děláš, takže nedostaneš zmrzlinu. ledaže bys to teď přestal dělat. to je prostě pro mě noční můra

SINSEMILLA: Příčina a následek je samořejmě super a třeba na tom příkladu s večeří to funguje dobře. Jenže přes den mě potká X situací, kdy to použít nelze. Třeba ta samá situace ráno: když nebudeš jíst, přijdeme pozdě do školky, já přijdu pozdě do práce atd... což je mu ovšem úplně egal. A vysvětlovat mu, že mě můžou vyhodit, nebudeme mít peníze a nepojedeme k moři/whatever, to už je tak v zdálené a abstraktní, že to jako motivace rozhodně nezafunguje.