JON: Chytím se příkladu s kladívkem a květináčem a zkusím ho trochu rozebrat ze svého pohledu.
Možnost č. 1 - dítě je ještě tak malé, že si vůbec nedovede představit, co znamená "rozbiješ to" resp. má možná nějakou obecnou představu, ale neví, co to přesně znamená v kontextu toho květináče - v tom případě současně s tímto upozorněním zkusím převést jeho pozornost jinam nebo kladívko nahradit plyšovou hračkou, kterou do květináče bušit může, aniž by tento došel úhony. Když to neudělám a dítě květináč rozbije, je to moje chyba a trestat dítě nemá smysl.
Možnost č. 2 - dítě je o něco starší, už si dokáže představit, co znamená "rozbiješ to", ale ještě nedokáže tak ovládat svá vnitřní pnutí, aby pro něj hrozba rozbití představovala zarážku, když mlátit do květináče ho tolik baví (typicky batolata). V tom případě trestem dosáhnu toho, že to příště možná dělat nebude, aby nedostalo trest. Mým cílem ale je, aby to nedělalo, protože květináč se může rozbít - čili trest je opět kontraproduktivní.
Možnost č. 3 - dítě už chápe, že květináč svým počínáním rozbije, a dělá to právě proto - chce vidět rozbitý květináč. V tom případě po prvním varování zabavím kladívko, bez náhrady, a vysvětlím, že si nepřeju, aby schválně ničilo věci, protože věci mají svou hodnotu. A když nestačí slovní upozornění, musím mu v tom holt zabránit jinak. Nestihnu-li to (květináč křupne hned následujícím úderem po prvním upozornění), naštvu se a výše zmíněné vysvětlím dítěti poněkud zvýšeným hlasem (to je prostě moje přirozená reakce na rozbitý květináč, viz předchozí debata a obsahu slova "trest"). Následně dítě podle svých sil a možností bude muset ten bordel uklidit a nahradit vzniklou škodu - batole mi pravděpodobně bude tak leda držet lopatku při zametání a neúčinně asistovat (ale i tak to znamená, že tam musí zůstat se mnou a nemůže si jít hrát, dokud to nebude uklizené), předškolák už předpokládám většinu uklidí sám, dítě, které už dostává kapesné, přispěje na nový květináč ze svého, puberťák ho i půjde zakoupit a postiženou rostlinu osobně přesadí nebo tak něco (v těchto věkových kategoriích už pouze teoretizuju). Plus přiměřeně věku a situaci pak nabídnu jinou aktivitu, na které může ukojit svou touhu do něčeho mlátit nebo něco rozbíjet či bořit, aniž by to mělo trvalé následky.
Možnost č. 4 - dítě chápe, že květináč svým počínáním rozbije, a dělá to naschvál jako provokaci - postup stejný jako v předchozím bodě, plus se zároveň zamyslím nad důvodem provokace - potřebuje moji pozornost? Je přetažené? Je na mě z nějakého důvodu naštvamé? Důvod potom řeším. Aktuálně tyhle provokatérské nálady M. chytá, když je přetažená, takže pro mě je to signál "odpočinek nutný".
Ať přemýšlím, jak přemýšlím, nikde v tom nevidím, jaký smysl by mělo mít dítěti zakazovat pohádku nebo ho bít, když to nemá s rozbitým květináčem žádnou souvislost. Jedině tu, že ho zastraším a příště se rozbíjení květináčů vyvaruje ze strachu před trestem, což ale není mým cílem, jak už jsem psala výš. Já chci, aby je nerozbíjelo, protože je jich škoda a jsou užitečné vcelku. A nebo (v případě plácnutí nebo pohlavku), že to neverbálně ventiluje a sdělí ty moje negativní emoce, ale to je mi silně proti srsti, sdělovat někomu, že se zlobím, fyzickým násilím.
Nejsem rozhodně názoru, že rozbitý květináč je třeba přejít z úsměvem a bez komentářů. Zároveň si nemyslím, že děti jsou skleníkové květinky, které je potřeba chránit před jakýmikoliv negativními pocity. Neumím v klidu a s úsměvem oznamovat "teď se zlobím", jak doporučují některé seberozvojové knihy, a vlastně si ani nemyslím, že by to bylo žádoucí, protože by to pro dítě bylo matoucí. Takže když mě dítě naštve, klidně ho seřvu a nevnímám to jako trest, ale jako přirozený projev emoce, kterou ve mě jeho chování vyvolalo. Ale prostě nevidím smysl v ukládání trestů, které s květináčem nijak nesouvisí, natož v bití. Zkouším to jinými, výše popsanými způsoby, a zatím nám doma fungují (uvidíme, co s tím udělá školkový věk a větší vliv vrstevníků). V podstatě je to i způsob, který jsem si přinesla z původní rodiny, o to je mi bližší.