YMLADRIS: když on byl nemocný i ten starší. Mladší byl dvě dopoledne ve školce a jedno dopoledne tu byla hlídačka, ale nestačí to...

ONA_MAKARONA: já si to uvědomuju a jsem tolerantní k tisícům jejich her, které spočívají v rozmotání celého vlasce po pokoji a zamotání se do něj navzájem, ke svázání jednotlivých kusů nábytku v obýváku provázkem na vaření, k převráceným křeslům a peřinám porozvěšovaným po nich i k tomu, že jejich pokoj doslova vypadá jak po výbuchu. To, o čem ty a YMLADRIS: mluvíte, je snažit se těmto situacím předcházet a je to rozumné, v rámci možností se o to snažím, ale zajímalo by mě, jak to řešíte, když už v takové situaci jste... Chápete přebytek energie a prostě to uklidíte s tím, že brzy bude líp? Na druhou stranu zas si říkám, že čtyři a půl roku staré dítě už může pochopit, že když rozškube noviny na kusy, že to někdo musí uklidit, zrovna tak, když v posteli najdu vysypané sponky do sešívačky, nějak už mu to přeci musí být jasné. O dvouleťákovi nemluvím, to je ještě takový neandrtálec...

BEBERA: Očividně máš dost aktivní děti, kteří prostě potřebují nějakou zábavu a utahání. Nedivím se, že když jsou celý den zavřený v bytě, tak vyvádějí, já bych za chvíli asi taky lezla po stropě.. asi bych je moc nemoralizovala, ale spíše se snažila vymyslet, jak je smysluplně zabavit. Pokud jsi nemocná a aktuálně s nimi nemůžeš chodit ven, tak povolat otce, babičky, kamarádky - někoho, kdo by je na chvíli venku protáhl a pokud ani to nejde, tak je hold utahat doma. Rozdat jim úkoly, které musí splnit a pak za to dostanou odměnu/body/překvapení.. nebo si postavit bungr z polštářů a dek, nevím prostě cokoliv. Je to náročné pro tebe, ale zase musíš chápat, že se doma prostě nudí a proto ta "nekázeň".

Mám dotaz, jak s dětmi řešíte řád? Byli jsme teď s kluky týden doma, syn byl nemocný, teď jsem nemocná já, takže ven jsme chodili jen vyřizovat nákupy apod.. Kluci jsou nevyřádění, vymýšlí doma kdejakou kravinu a realizují to. Vezmou mušle a na parketách je kladivem rozmlátí na prach a odejdou. Nebo syn stojí vedle mě u stolu, najednou popadne ze stolu papír, roztrhá ho na malé kousíčky, rozhází je okolo sebe a uteče. Upečeme oplatky, rozdrobí je napadrť a rozmetá po stole. Mladší mezitím stojí fascinovaně v koupelně u umyvadla s prstem přitlačeným na proudu vody a stříká po celé koupelně. Jsem z toho dost otrávená, přijde mi, že je to jak řetěz jednotlivých úkolů pro mě, jeden udělám a jdu na další, kolikrát to dělám na třikrát, protože mezitím musím kluky od sebe odtrhávat, takže kážu, kážu a kážu a vychovávám a vychovávám. Chápu, že zkoumají svět, že kdyby byli venku, nic by doma neničili, nešpinili, nepřidělávali mi práci a nervali se, ale to teď nebylo možné a už je toho na mě docela dost. Trvám na tom, aby si vzali smeták a zametli nepořádek, aby ty rozdrobené oplatky snědli, protože jídlo se zbůhdarma neničí, aby posbírali rozcupované papíry, nakousané jahody pohozené vedle botníku, aby se omluvili za bouchnutí a podobně. Jenže pak už si připadám jak dozorce, co je neustále rovná do latě, chrlí moudra typu "jídla si vážíme a jsme rádi, že ho máme", "když něco vysypeš, je třeba to uklidit, když někomu ublížíš, je třeba se omluvit", "lidi se nebijou" atd. a nějak se mi z toho vytrácí spontaneita, radost a výchova příkladem... Je mi jasné, že až se v červenci přesuneme na chatu a odpadnou mi povinnosti do školy, všem se nám uleví, ale je potřeba to nějak rozumně zvládat i v podmínkách bytu, proto by mě zajímalo, jak takové situace řešíte... Díky...

Automatky s Ligou otevřených mužů: Síla nesmí být odstraněna ze života muže | Společnost
http://www.rozhlas.cz/radiowave/spolecnost/_zprava/1497984

JESTERKA_NA_ZDI: ano rozumim a souhlasim, ze je to zjednodusovani si situace. Pouzivame to (spis zatim teoreticky nez v mnohe praxi) kdyz se chci vyhnout hysteraku naznacenemu beberou, tj. vim, ze zavest pozornost na 'neco' zpusobi dozadovani se 'toho neceho' co zrovna treba nemam, nechci dat, nechci resit atd. Dite je zatim maly (2 roky), rozumim ze kdyz bude vetsi, muze to byt jinak. Zatim mi pripada, ze ho to spis chrani. Napriklad nema koncept casu, potrebuju s muzem probrat kdy/kam/jak pujdeme ven, kdyz to slysi a rozumi, tak uz si jde pro boty = zbytecne zklamani atd.

Ad ze dite slysi jak lidi komunikuji anglicky a chyta z toho motivaci jim rozumet a naucit se AJ taky: jo tak presne to bych nicmene chtela! :)

ANNAWA: jj už tu padlo, že děti emoce nasávají jako houba. Každý rodič se s tím musí prát, nežijeme ve Sluníčkově :-D.

KEIKIN: tak to jistě, ale pokud zvyšuje hlas na dítě v situaci, kdy ho na něj jindy nezvyšuje, jen proto, že je sám nervózní (uzávěrka v práci, není mu dobře atd.), tak dost dobře na jeho straně stát nemůžu.

ANNAWA: add příklad: nj, ale když pujdeme do sebe, tak zjistíš, že i my (klidní povahou) bychom měli určité situace ve výchově řešit. Partnerovi možná nevadí fakt, že jsi klidná, ale že až tak nedbáš na určité věci, na kterých mu záleží (vzhledem ke společné výchově). Tohle střetávání výchov z různých prostředí v sobě nese určitý prvek konfliktu. Možná to dovysvětlení ex post pomůže.

KEIKIN: bod 3 zní rozumné, jenže u nás to v praxi nejde - protože typicky výchovný spor u nás je, že otec je nervní a zvyšuje hlas tam, kde já ne. Takže já jsem nadále klidná, jenže to jo vytočí a houkne na mě, proč ho nepodpořím. Čili si mého klidného přístupu všimne, ale příklad si z toho nebere.


SINSEMILLA: tohle je u nás v podstatě stejné.

KEIKIN: My se treba doma moc nehadame, ale jednou cca 3 mesice to bouchne a to pak na sebe rveme. Ale kdyz to prijde, tak to prijde, a ych si nastvani schovavala na vecer, az bude syn spat, to neumim, nechovala bych se normalne. Nejak jsme dosli k tomu, ze je lepsi se pred nim pohadat a pak usmirit, aby vedel, ze se mame radi, ze hadky ke vztahu patri a daji se konstruktivne resit. A ted, co uz je velky (jsou mu ctyri, tim myslim od doby, kdy ma vlastni ego), uz ho to ani nerozhazuje, nebreci, proste pocka, az to prejde, prijde me treba pohladit, kdyz brecim. A ma teda tendence se me zastavat, takovy rytir. Ale dlouho jsme se nepohadali pred nim

ja nevim... jak to pise KERRAY to mi pripada treba takovy prirozeni zpusob. ale bavit se anglicky, aby dite nerozumelo, mi taky prijde ujety... kdyz o tom premyslim, tak spis bych skoro zavedla nejaky maly znak rukama nebo neco ...

přede mnou v dětství u babičky mluvívali německy, a nepamatuju si, že bych z toho měl nějaký negativní pocity nebo trauma :) prostě se u babičky občas mluvilo německy, a nebylo se tomu potřeba divit, protože v televizi se často koukalo na rakouskou televizi, na rádiu hrálo rakouský rádio...

To je zajímavé diskuse. Abychom neztratili nit, jedná se o to, jak před dětmi řešit určité situace.
Já tohle vnímám jako velmi proměnnou konstantu, záleží totiž na mnoha faktorech.
1. Můžeš před děckem mluvit o všem, ono stejně pochopí jen to co na své úrovni chápat může.
Tady je ovšem nebezpečí emočního výbuchu, kdy si rodiče vyjasňují svoje postoje a děti nechápajíce obsah vnímají jen napjatou atmosféru.
2. Mluvení in english - třeba já bych se anglicky nevymáčkl tak jak bych chtěl. :-)
3. Když se ti zdá, že partner se zachoval ne úplně ok (vzhledem k výchově) - tak mu ukaž vlastními činy, jak to řešit. Pak se nemusí vůbec mluvit a když se to udělá citlivě, tak vlastně nedojde ke sporu (případné dovysvětlení může proběhnout později).
Obecně za sebe mohu říct, že nejvíc se dělají výchovné kiksy, když je toho na rodiče moc (nebo je unavený). Pak musí prostě přijít ten druhý (nebo někdo třetí), který má v tu chvíli více energie přebrat opratě. :-))

JESTERKA_NA_ZDI: u nás máme několik zakázaných slov - dudlík, bonbon a v některých případech mlíko. Jejich vyslovení by mohlo vést k nezastavitelnému dožadování se a hysterii. Proto říkáme candy, ta věc na B, ta věc na D, leche, cumel už nám dítě prokouklo.

Taky mi to přijde divné a navíc si myslím, že na nejlepší cestě k tomu, aby dítě základy angličtiny pochytilo a rodičům to nedalo vědět :o)