BEBERA: Já mám teda dítě zatím mladší (2,5 roku), ale do úklidu nepořádku, který způsobila, ji zapojuju v podstatě od chvíle, kdy se začala samostatně pohybovat. Přiměřeně věku, nejdřív se spíš jenom mrcasila kolem mě a překážela, později třeba držela lopatku, zatímco já jsem zametala a tak, teď už klidně přidělím úkol typu "přines z koupelny hadr" nebo "posbírej lego, já posbírám ostatní hračky". Mám ale v tomhle trochu štěstí, že moje dítě je zřejmě na řád hodně zatížené samo od sebe, sama hlídá, jestli je všechno "jak má být" a napravuje to nebo k tomu nutí nás.
Obecně mám ale zkušenost, že když to člověk podá jako svým způsobem dobrodružství a jejich zodpovědnost, nebo vlastně další hru, tak děcka aspoň do určitého věku přiloží ruku k dílu velmi ochotně. Zrovna teď před chvílí jsme tu s dcerou a synovcem (tomu je skoro 5) likvidovali bordel vzniklý při hře v bazénku a kolem něj (mokrá tráva natahaná v kuchyni, zablácené hračky a tak) a oba se doslova drali o to, aby mohli dělat co nejvíc a krásně spolupracovali.

KEIKIN: možná jsem se nevyjádřila jasně, o co mi jde. Nesnažím se zjistit, jak děti zabavit, zamezit zdivočení, co dělat, když je člověk indisponovaný. Zajímalo mě jen, jak/jestli řešíte řád - tj. dítě něco rozsypalo - uklidí to dítě automaticky v rámci nějaké předchozí Monte výchovy k samostatnosti, uklidíte to bez komentáře vy podle teorie učení příkladem, uklidíte to vy, ale dítěti vysvětlíte, že je potřeba to po sobě uklidit, uklidí to dítě na váš pokyn apod...

nevim jak to budu resit, zatim neandrtalec :)

YMLADRIS: když on byl nemocný i ten starší. Mladší byl dvě dopoledne ve školce a jedno dopoledne tu byla hlídačka, ale nestačí to...

ONA_MAKARONA: já si to uvědomuju a jsem tolerantní k tisícům jejich her, které spočívají v rozmotání celého vlasce po pokoji a zamotání se do něj navzájem, ke svázání jednotlivých kusů nábytku v obýváku provázkem na vaření, k převráceným křeslům a peřinám porozvěšovaným po nich i k tomu, že jejich pokoj doslova vypadá jak po výbuchu. To, o čem ty a YMLADRIS: mluvíte, je snažit se těmto situacím předcházet a je to rozumné, v rámci možností se o to snažím, ale zajímalo by mě, jak to řešíte, když už v takové situaci jste... Chápete přebytek energie a prostě to uklidíte s tím, že brzy bude líp? Na druhou stranu zas si říkám, že čtyři a půl roku staré dítě už může pochopit, že když rozškube noviny na kusy, že to někdo musí uklidit, zrovna tak, když v posteli najdu vysypané sponky do sešívačky, nějak už mu to přeci musí být jasné. O dvouleťákovi nemluvím, to je ještě takový neandrtálec...

(analogie, kdyz bys nemela silu je krmit, samozrejme poresis nekoho/koupis jidlo. ted nemas silu je vencit, ok, ale je to pro ne moc velka zatez, byt "hladem")

BEBERA: Očividně máš dost aktivní děti, kteří prostě potřebují nějakou zábavu a utahání. Nedivím se, že když jsou celý den zavřený v bytě, tak vyvádějí, já bych za chvíli asi taky lezla po stropě.. asi bych je moc nemoralizovala, ale spíše se snažila vymyslet, jak je smysluplně zabavit. Pokud jsi nemocná a aktuálně s nimi nemůžeš chodit ven, tak povolat otce, babičky, kamarádky - někoho, kdo by je na chvíli venku protáhl a pokud ani to nejde, tak je hold utahat doma. Rozdat jim úkoly, které musí splnit a pak za to dostanou odměnu/body/překvapení.. nebo si postavit bungr z polštářů a dek, nevím prostě cokoliv. Je to náročné pro tebe, ale zase musíš chápat, že se doma prostě nudí a proto ta "nekázeň".

Mám dotaz, jak s dětmi řešíte řád? Byli jsme teď s kluky týden doma, syn byl nemocný, teď jsem nemocná já, takže ven jsme chodili jen vyřizovat nákupy apod.. Kluci jsou nevyřádění, vymýšlí doma kdejakou kravinu a realizují to. Vezmou mušle a na parketách je kladivem rozmlátí na prach a odejdou. Nebo syn stojí vedle mě u stolu, najednou popadne ze stolu papír, roztrhá ho na malé kousíčky, rozhází je okolo sebe a uteče. Upečeme oplatky, rozdrobí je napadrť a rozmetá po stole. Mladší mezitím stojí fascinovaně v koupelně u umyvadla s prstem přitlačeným na proudu vody a stříká po celé koupelně. Jsem z toho dost otrávená, přijde mi, že je to jak řetěz jednotlivých úkolů pro mě, jeden udělám a jdu na další, kolikrát to dělám na třikrát, protože mezitím musím kluky od sebe odtrhávat, takže kážu, kážu a kážu a vychovávám a vychovávám. Chápu, že zkoumají svět, že kdyby byli venku, nic by doma neničili, nešpinili, nepřidělávali mi práci a nervali se, ale to teď nebylo možné a už je toho na mě docela dost. Trvám na tom, aby si vzali smeták a zametli nepořádek, aby ty rozdrobené oplatky snědli, protože jídlo se zbůhdarma neničí, aby posbírali rozcupované papíry, nakousané jahody pohozené vedle botníku, aby se omluvili za bouchnutí a podobně. Jenže pak už si připadám jak dozorce, co je neustále rovná do latě, chrlí moudra typu "jídla si vážíme a jsme rádi, že ho máme", "když něco vysypeš, je třeba to uklidit, když někomu ublížíš, je třeba se omluvit", "lidi se nebijou" atd. a nějak se mi z toho vytrácí spontaneita, radost a výchova příkladem... Je mi jasné, že až se v červenci přesuneme na chatu a odpadnou mi povinnosti do školy, všem se nám uleví, ale je potřeba to nějak rozumně zvládat i v podmínkách bytu, proto by mě zajímalo, jak takové situace řešíte... Díky...

Automatky s Ligou otevřených mužů: Síla nesmí být odstraněna ze života muže | Společnost
http://www.rozhlas.cz/radiowave/spolecnost/_zprava/1497984

JESTERKA_NA_ZDI: ano rozumim a souhlasim, ze je to zjednodusovani si situace. Pouzivame to (spis zatim teoreticky nez v mnohe praxi) kdyz se chci vyhnout hysteraku naznacenemu beberou, tj. vim, ze zavest pozornost na 'neco' zpusobi dozadovani se 'toho neceho' co zrovna treba nemam, nechci dat, nechci resit atd. Dite je zatim maly (2 roky), rozumim ze kdyz bude vetsi, muze to byt jinak. Zatim mi pripada, ze ho to spis chrani. Napriklad nema koncept casu, potrebuju s muzem probrat kdy/kam/jak pujdeme ven, kdyz to slysi a rozumi, tak uz si jde pro boty = zbytecne zklamani atd.

Ad ze dite slysi jak lidi komunikuji anglicky a chyta z toho motivaci jim rozumet a naucit se AJ taky: jo tak presne to bych nicmene chtela! :)

ANNAWA: jj už tu padlo, že děti emoce nasávají jako houba. Každý rodič se s tím musí prát, nežijeme ve Sluníčkově :-D.

KEIKIN: tak to jistě, ale pokud zvyšuje hlas na dítě v situaci, kdy ho na něj jindy nezvyšuje, jen proto, že je sám nervózní (uzávěrka v práci, není mu dobře atd.), tak dost dobře na jeho straně stát nemůžu.

ANNAWA: add příklad: nj, ale když pujdeme do sebe, tak zjistíš, že i my (klidní povahou) bychom měli určité situace ve výchově řešit. Partnerovi možná nevadí fakt, že jsi klidná, ale že až tak nedbáš na určité věci, na kterých mu záleží (vzhledem ke společné výchově). Tohle střetávání výchov z různých prostředí v sobě nese určitý prvek konfliktu. Možná to dovysvětlení ex post pomůže.

KEIKIN: bod 3 zní rozumné, jenže u nás to v praxi nejde - protože typicky výchovný spor u nás je, že otec je nervní a zvyšuje hlas tam, kde já ne. Takže já jsem nadále klidná, jenže to jo vytočí a houkne na mě, proč ho nepodpořím. Čili si mého klidného přístupu všimne, ale příklad si z toho nebere.


SINSEMILLA: tohle je u nás v podstatě stejné.