YMLADRIS: Když to podáš takhle, tak se s tím dá souhlasit, ostatně to je i můj přístup - vyzkoumat, co vyhovuje, a to dělat. Rozdíl je v tom, že já narozdíl od Naomi chci, aby to vyhovovalo celé rodině včetně mně, ne jenom dítěti / dětem. V tomhle ona je pro mě extrém, do kterého nechci jít.

YMLADRIS: přesně. Já jsem doteď uspávala obě malé děti (5 let a 9 měsíců) najednou, ale teď už to prostě nejde. protože pětiletý chce, abych mu četla, což miluju a on taky, usíná kolem půl desáté max. Devítiměsíční údeem osmé deváté večer nabírá nový závan energie, leze a tančí u pelesti do jedenácti, bere mi knížku (trochu na to zabírá, když tu ze čtečky, ta je nudná), ale i tak. Čili musíme uspat každé dítě zvlášť.

NEMESISS: Já v tom tu logiku aspoň u svých dětí právě moc nevidím. Jak říkám, jedno moje dítě odjakživa potřebovalo usínat samo a v půl roce spalo celou noc (rozuměj od půlnoci, kdy jsem ji před ulehnutím nakojila, do sedmi až osmi ráno). Druhé teď tedy usíná se mnou, ale po usnutí (kolem deváté) od ní odcházím, spát chodím kolem půlnoci a v tomto intervalu ona většinou naprosto klidně spí, na kojení se budí až potom, co já si lehnu vedle ní. A nejčastěji (každou hodinu) se teď budí mezi čtvrtou a sedmou ranní, čili v době, kdy jsem v té posteli VŽDY a naprosto nemá důvod mou přítomnost kontrolovat. Spíš to souvisí s tím, že už je v tom čase světlo, zvenku jsou slyšet ptáci a podobně.
Malé dítě má mnohem větší potřebu spánku než dospělý člověk. Podle mě je prostě nemožné spát vždy celou dobu současně. Souhlasím s tím, že časté buzení "na kojení" je od určitého věku návyk, ale myslím, že spíš než o to, že by dítě hledalo matku, jde o to, že bez kojení neumí návazat spánkové cykly a znovu samo usnout. Během noci se několikrát vzbudí každý, málokdo spí celou dobu opravdu v kuse. Ale dospělý člověk vpodstatě okamžitě znovu usne. Mimino/batole, které není zvyklé usínat samo, k tomu potřebuje tu dopomoc. Takhle to přijde logické mně.

NEMESISS: Podle mě neexistuje univerzální pravda. Od mojí starší dcery se MUSÍ odejít, jinak ani neusne. Teda teď, ve třech a půl letech, už to sem tam, když je hodně unavená, zvládne, ale když byla menší, tak to prostě nešlo. Ona je ten typ, který čím víc je unavený, tím víc řádí, a když má společnost, tak o to víc. Naopak mladší dcera (10 měsíců) usíná zásadně v náručí, dlouho se nedala ani moc odložit, natož od ní odejít. Když jsem nechtěla být zalezlá v peřinách s ní, tak jsem ji prostě nechala usnout u sebe v obýváku na gauči a tam jsem si dělala něco svého (četla, koukala na film, kreslila...), zatímco ona se mě lehce dotýkala. Musela jsem se na to vždycky dobře př́ipravit, předem si dojít na záchod, nachystat si k ruce pití a všechny potřebné věci, sednout si pohodlně... protože i jen nadzvednutí z gauče, abych se natáhla pro ovladač od televize, znamenalo téměř jistotu, že se dcera probudí. Trochu opruz, ale oproti té starší obrovská výhoda, když si CHCI jít lehnout taky. Prostě zalezu do postele, mimino se po mě chvíli plazí a pak v nějaké krkolomné pozici vytuhne. Já ho jen opatrně sesunu ze sebe, aby se nám leželo pohodlněji, a spíme. Tohle se starší nikdy nešlo, ta by se po mě plazila třeba celou noc, řvala by únavou, byla by agresivní a protivná, ale prostě by neusnula.
Teď už (asi tak poslední dva měsíce) i s mladší lze provozovat styl "uspím v náručí, položím do postýlky a jdu si po svých" a taky to tak dělám. Se starším dítětem v domácnosti to prostě jinak nejde, nemůžu se přes poledne na dvě hodiny zavřít s miminem v ložnici a třiletou nechat osudu. A nechat mimino spát v obýváku zas znamená, že ho tříletá vzbudí. Tohle šlo, dokud mimino spalo každé dvě hodiny po 30 minutách, ne když už má celkem pevný režim dvou denních spánků v délce jedné až dvou hodin.
Naomi Aldort mi celkově přijde dost mimo realitu, její přístup je pro mě extrémní, nelíbí se mi tak drastické popírání potřeb rodičů a podřizování všeho dětem. Kdybych měla jen mladší dceru, možná bych přesto věřila, že v tomhle má pravdu. Ale jelikož mám i tu starši, říkám, že je to individuální dítě od dítěte, každé to může potřebovat jinak.

GLOBALISTA: tak doufám, že to tak nějak pobere... Já se teda odhodlávám na to upozornit i partnera. Nechci ho poučovat, ale tohle mi přijde dost zásadní.
Cítím i na sobě, jak toužím po pochvale a jak je mi mizerně, když žádná dlouho nepřichází.

PETPET: To je jak u našich. Včetně toho chválení, jídla, padání... Ale jsme tam na víkend tak jednou za čtyři týdny, tak je nechávám. Jsem ráda, že hlídají a já mám čas pro sebe, tak ať si to zařídí, jak jim to vyhovuje. Děti nejsou blbé, chápou, že každý se chová jinak a pokud tam se nějak "pokazí", se mnou se zase rychle vrátí do normálu. Však oni časem přijdou na to, že i ta "hodná" babička (a ještě víc prababička) má svoje mouchy...

KOTENCE: pokud je to takhle často, asi bych se to snažila mírnit, ale jelikož jestli to chápu dobře, babičku jednou týdně využíváte jak hlídání přes noc, chápu i jí, že se bude bránit. Protože buď jí věříte a dítě svěříte a nebo ne, že jo.

PETPET: jednou za čtyři až šest týdnů bych se kvůli tomu nerozčilovala.

Řešíte nějak, když vašemu dítěti jeho prarodiče do zblbnutí opakují, že je šikovný, šikovný, ŠI-KOV-NÝ!!! Za každý prd (doslova). Já se snažím docela úspěšně to neříkat vůbec a chválit jinak. Jezdíme k nim tak jednou za 4-6 týdnů. Synovi je rok a čtvrt.
Jde i o to, že už mě maji za magora: vy chodíte bosky (proboha)?!, ty mu daváš pít vodu bez ničeho?, buchtu mu taky jako nesmím dát?, tu postýlku pro něj nechceš?, atd. O tom, že když spadne, tak mu říkají, že to nic není, o tom radši ani nemluvím...
Přemýšlím na kolik ho to může ovlivnit a na kolik je důležitější to, co mu říkáme my, jako rodiče....