NOFNAK: ja treba dekuju, kdyz o neco zadam a dite mi vyhovi (uklízení napriklad). Jinak je to asi o tom, ze diteti je putna, ze jsi spokojena a povazujes jeho vytvor/vykon ta dobrej/spatnej. Bavime se o snaze nenicit vnitrni motivaci, nenahrazovat ji vnejsi motivaci jako je chvala nebo trest.

1TERESKARASTY1: Asi je to v těch odkazovaných článcích lépe a podrobněji... Ale za mě, prostě jednak přehnané chválení za každé "uprdnutí" není moc dobré (pochvala zevšední, nebo si na ni dítě zvykne) - to je asi často případ těch našich babiček, a taky je chválit a "chválit". Je rozdíl, když člověk dítěti na každý donesený obrázek řekne nepřítomně "hmm seš šikulka", než když třeba opravdu ocení tu snahu, opravdu si ten obrázek prohlédne a něco z něj vypíchne, co se mu zejména líbí (nebo lze ocenit třeba zaujetí, s jakým dítě obraz tvořilo, atd., ale něco konkrétního). Prostě nenálepkovat. Protože co je to ten "šikulka"...
Ale ono je to stejné i s negativním hodnocením, můžeme se zaseknout na tom, že dítě je nešika, že zase něco provedlo...jako minule...atd., prostě se to s tím dítětem už pak vleče, my to od něj taky tak trochu i očekáváme, a dítě nám rádo tohle očekávání splní, protože si nevěří, nebo je naštvané,...viz třeba sebenaplňující proroctví...
Ono v tom chválení i kárání je takový skrytý strach. V přílišném chválení je strach z toho, že dítě se nebude chovat dle očekávání a tak radši co nejvíc chvalme, aby bylo motivováno se chovat dobře, tak jak chceme my, společnost... Já třeba věřím, že dítě samo dobře ví, co chce, ví, že chce být samostatné, ví, co ho baví a automaticky se tomu věnuje. Není třeba žádná motivace z vnějšku. Pamatuju si dobře na jeden moment, kdy dcera se zaujetím dělala nějaký úkol u prarodičů, a nakonec, když ho úspěšně dodělala a měla radost, tak tchán prohlásil "no vidíš, a teď bys vě škole dostala jedničku!" Dítě koukalo jakože cože to děda povídá, v ten moment ona vůbec nehledala žádnou pochvalu, prostě měla radost a na nikoho se neohlížela.
Můžeme samozřejmě projevit přirozené emoce, když se nám něco líbí, zaujme nás nějaká tvorba dítěte, ale pak je zas na místě to projevit tak nějak konkrétněji. Můžeme říct, že to byla třeba zábava hrát tuhle hru. A tak dál...
Ono je pak zajímavý to řešit třeba až v dospělosti, když člověk přechválený vlastně zjišťuje, že to, co celý život dělal, ho vlastně vůbec nezajímalo, jen se chtěl zalíbit blízkým a toužil po přijetí a ocenění...témata vnitřní motivace a další související jsou mi dost blízká...

1TERESKARASTY1: https://archetypal.cz/2011/po-bronson-jak-nejednat-s-detmi-sila-a-uskali-chvaleni-deti/

Asi mě ukamenujete, ale ptám se vážně. Co je špatného na tom dítě chválit? Snad každý je rád pochválen.

YMLADRIS: Já ti nevím, ale pokud někdo říká, že naschvál tvrdil dětem, že je unavený, o hodinu dřív než únavu skutečně očekával, tak mi to nezní jako že mu uspořádání večerní ukládací rutiny vyhovuje...
A i kdyby JÍ to vyhovovalo, ona ve svých přednáškách opakovaně naznačuje nebo i přímo říká, že to tak mají mít všichni rodiče. Aspoň jak tak její vyjádření chápu. A to je pro mě prostě extrém.

YMLADRIS: Když to podáš takhle, tak se s tím dá souhlasit, ostatně to je i můj přístup - vyzkoumat, co vyhovuje, a to dělat. Rozdíl je v tom, že já narozdíl od Naomi chci, aby to vyhovovalo celé rodině včetně mně, ne jenom dítěti / dětem. V tomhle ona je pro mě extrém, do kterého nechci jít.

YMLADRIS: přesně. Já jsem doteď uspávala obě malé děti (5 let a 9 měsíců) najednou, ale teď už to prostě nejde. protože pětiletý chce, abych mu četla, což miluju a on taky, usíná kolem půl desáté max. Devítiměsíční údeem osmé deváté večer nabírá nový závan energie, leze a tančí u pelesti do jedenácti, bere mi knížku (trochu na to zabírá, když tu ze čtečky, ta je nudná), ale i tak. Čili musíme uspat každé dítě zvlášť.

sikulkovani - a dáváte prarodičům nějaké tipy, co od nich CHCETE slyšet? "to co říkáš není vhodné" není moc konstruktivní

oni chtějí dítě zahrnout pozitivními emocemi, láskou. to je super! co by přesně měla říkat, aby to vyhovělo? neprudim, zjišťují

já to u nás neresim , ať sikulkuji, nevidím fatální efekt (jednou týdně), ale jako jo, děti jsou různé.
naopak shazování těším vzdy

NEMESISS: Já v tom tu logiku aspoň u svých dětí právě moc nevidím. Jak říkám, jedno moje dítě odjakživa potřebovalo usínat samo a v půl roce spalo celou noc (rozuměj od půlnoci, kdy jsem ji před ulehnutím nakojila, do sedmi až osmi ráno). Druhé teď tedy usíná se mnou, ale po usnutí (kolem deváté) od ní odcházím, spát chodím kolem půlnoci a v tomto intervalu ona většinou naprosto klidně spí, na kojení se budí až potom, co já si lehnu vedle ní. A nejčastěji (každou hodinu) se teď budí mezi čtvrtou a sedmou ranní, čili v době, kdy jsem v té posteli VŽDY a naprosto nemá důvod mou přítomnost kontrolovat. Spíš to souvisí s tím, že už je v tom čase světlo, zvenku jsou slyšet ptáci a podobně.
Malé dítě má mnohem větší potřebu spánku než dospělý člověk. Podle mě je prostě nemožné spát vždy celou dobu současně. Souhlasím s tím, že časté buzení "na kojení" je od určitého věku návyk, ale myslím, že spíš než o to, že by dítě hledalo matku, jde o to, že bez kojení neumí návazat spánkové cykly a znovu samo usnout. Během noci se několikrát vzbudí každý, málokdo spí celou dobu opravdu v kuse. Ale dospělý člověk vpodstatě okamžitě znovu usne. Mimino/batole, které není zvyklé usínat samo, k tomu potřebuje tu dopomoc. Takhle to přijde logické mně.

NEMESISS: Podle mě neexistuje univerzální pravda. Od mojí starší dcery se MUSÍ odejít, jinak ani neusne. Teda teď, ve třech a půl letech, už to sem tam, když je hodně unavená, zvládne, ale když byla menší, tak to prostě nešlo. Ona je ten typ, který čím víc je unavený, tím víc řádí, a když má společnost, tak o to víc. Naopak mladší dcera (10 měsíců) usíná zásadně v náručí, dlouho se nedala ani moc odložit, natož od ní odejít. Když jsem nechtěla být zalezlá v peřinách s ní, tak jsem ji prostě nechala usnout u sebe v obýváku na gauči a tam jsem si dělala něco svého (četla, koukala na film, kreslila...), zatímco ona se mě lehce dotýkala. Musela jsem se na to vždycky dobře př́ipravit, předem si dojít na záchod, nachystat si k ruce pití a všechny potřebné věci, sednout si pohodlně... protože i jen nadzvednutí z gauče, abych se natáhla pro ovladač od televize, znamenalo téměř jistotu, že se dcera probudí. Trochu opruz, ale oproti té starší obrovská výhoda, když si CHCI jít lehnout taky. Prostě zalezu do postele, mimino se po mě chvíli plazí a pak v nějaké krkolomné pozici vytuhne. Já ho jen opatrně sesunu ze sebe, aby se nám leželo pohodlněji, a spíme. Tohle se starší nikdy nešlo, ta by se po mě plazila třeba celou noc, řvala by únavou, byla by agresivní a protivná, ale prostě by neusnula.
Teď už (asi tak poslední dva měsíce) i s mladší lze provozovat styl "uspím v náručí, položím do postýlky a jdu si po svých" a taky to tak dělám. Se starším dítětem v domácnosti to prostě jinak nejde, nemůžu se přes poledne na dvě hodiny zavřít s miminem v ložnici a třiletou nechat osudu. A nechat mimino spát v obýváku zas znamená, že ho tříletá vzbudí. Tohle šlo, dokud mimino spalo každé dvě hodiny po 30 minutách, ne když už má celkem pevný režim dvou denních spánků v délce jedné až dvou hodin.
Naomi Aldort mi celkově přijde dost mimo realitu, její přístup je pro mě extrémní, nelíbí se mi tak drastické popírání potřeb rodičů a podřizování všeho dětem. Kdybych měla jen mladší dceru, možná bych přesto věřila, že v tomhle má pravdu. Ale jelikož mám i tu starši, říkám, že je to individuální dítě od dítěte, každé to může potřebovat jinak.