INUSHKA: No to bude prostě vzdor no, ono ne vždy se tomu jde vyhnout zcela. Z tvého pohledu má možná dost příležitostí, jak uplatnit svou moc a vliv, ale kdoví, jak z jejího pohledu? Ono někdy paradoxně u dětí, které jsou vedeny tím partnerským přístupem, je tato potřeba vzdoru jakoby nevybitá, protože rodič téměř vždy vyhoví, nebo se dá rozumně domluvit. Ale dítě se v určitém období CHCE vymezit, chce ukázat, že má vlastní názor na věc, a když mu ve všem vyjdeš vstříc, tak holt hledá ta místa, kde ty vyjít vstříc/domluvit se nechceš (jak píšeš, jsou to věci, na kterých ti záleží, což dítě vycítí) a tam tu svou moc demonstruje. Nebrala bych to nijak vážně, zřejmě to bude jen nějaké období. Zakoušela jsem s dcerou občas něco podobného.
Lze si to představit třeba jako dítě v krabici, autoritativní výchova je malá krabice s vysokými stěnami, dítě je v ní zavřené a brání se tomu, vzdoruje, kope do stěn = klasika období vzdoru. Dítě vedené partnerským stylem výchovy má tu krabici větší, stěny nižší, má větší prostor k manévrování a pohybu, ale i tak naráží na stěny krabice a zakouší, jaké to je překonávat vytyčené hranice jeho životního prostoru. Nejde ponechat dítě zcela bez hranic, takže se nejde zcela vyhnout ani těm pokusům dítěte ty hranice zkoumat a pokoušet jejich odolnost. Je fajn, když ty hranice mají logiku, jsou pro dítě jasné a dobře viditelné. Ale i to, že jsou viditelné a jasné není samozřejmé, to dítě je nevidí hned, musí si ty hranice ohmatat tím způsobem, že do nich bude narážet a bude na ně tlačit, až pochopí, že tudy se neprobourá ven, že to je pevná hranice, že to je nějaké pravidlo, které ve světě platí a tak to je...ale než to plně pochopí a přijme, může to nějakou dobu trvat.
Můžeš "být ráda", že třeba to dítě aspoň bude silná osobnost, která se nenechá jen tak odstrčit. To samozřejmě neznamená, přestat si hájit své zájmy a svá práva, v tom bych pokračovala.
Pak je tu taky sourozenec, který do těch vztahů a testování hranic přináší další složitosti.