Můj model je takový hybrid, někdy kámoška a jindy diktátor a celkem to funguje. Někdy ze svých požadavků ustoupím, ale většinou to ustojím. Včera proběhla diskuse mezi mnou a největším puberťákem na téma - chci koupit předplatné do divadla, půjdeme tam 6x - absolutně nechtěl, je to trapné. Přitom jsme dřív chodili do divadla pravidelně. Tak jsem ho informovala, že ho podporuju jak umím, platím jeho výlety, akce, plno krámů a her, o kterých si ne vždy myslím, že jsou důležité, vozím ho když je potřeba - tak ať laskavě jde s námi a sourozenci 6x do divadla. Nechtěl, ale kývl.:)

Uáááá! Může mi někdo vysvětlit, proč dítě, se kterým se od narození snažím jednat partnersky a když to jen trochu jde, vycházet vstříc jeho potřebám a požadavkům, vždycky, ale vždycky privede naprostý zásek, když něco opravdu nutně potřebuju já? Prostě když dám sebemíň najevo, že je pr mě něco důležité, že to oravdu potřebuju nebo chci, tak odpověď je na just NE, sabotáž a zásek. Nejlépe v situaci, kdy prostě není možné o věci dlouze diskutovat.
Jako dneska ráno, mladší se celou noc budila v hodinových intervalech, mezi a pátou a šestou byla hodinu vzhůru a lezla po nás, v šest konečně znovu usnula nalepená na tátu. V sedm se vzbudila Malvína, vyčůrala se do nočníku a přišla za námi do postele s požadavkem, aby táta nočník vynesl. Ten jí řekl, že ho vynese, až bude vstávat, že od toho tam ten nočník má, aby to v něm mohlo zůstat do rána. Malvína trvala na svém a to dost nepříjemným způsobem, tahala tátu za ruku, fňukala, přikazovala. Já jsem jí několikrát snažila vysvětlit, že jsme rádi, že Jorika konečně spí a potřebovali bychom ještě spát taky, žádala jsem ji ať nás nechá a jde buď taky ještě do postele nebo si hrát vedle (do budíku zbývala ještě hodina), ale ona byla čím dál vzteklejší, Joriku samozřejmě vzbudila a pak začala brečet, že chce pochovat. Já byla samozřejmě pak už taky pěkně naštvaná, ale to je celkem vedlejší. Zajímá mě PROČ, KRUCI?!? Proč prostě, když něco potřebuju já od ní, musí na just udělat opak nebo se aspoň zaseknout, že ne. Je jí 3 a 3/4, věk na to, aby chápala, že i ostatní lidi mají svoje potřeby, už podle mě má.
Co dělám špatně? V čem mám změnit přístup, aby to fungovalo? Neříkám, že jsem prototyp respektujícího/partnerského rodiče, taky mi někdy ujíždí nervy a někdy mim tendence k direktivnímu přístupu. Může být problém v tom? Je potřeba, aby byl člověk fakt dokonalý, aby to s dětmi fungovalo? Já už prostě nevím, tahle věc mě štve dlouhodobě, dosud nikdo mi s tím účinně neporadil, já sama už jsem zkoušela všechno, co jsem sama dokázala vymyslet, a prostě nic.
Vždycky mě to hrozně rozhodí a donutí přemýšlet o tom, jestlj celý ten partnerský přístup není od základu špatně a neměla bych prostě najet na autoritativní klasiku s odměnami a tresty.

SANCHA: hm, to mi teda úplně v pořádku nepřipadá. Vedle píšeš, že dcera je baculatá, v roce má 14 kg. Nevím, kolik měří, ale i pro vysoké dívky už je to mimo percentilový rozsah, co na to říká váš pediatr?
Ať ji babička rozmazluje něčím jiným než sladkostmi, dětská obezita fakt není žádná legrace, ale to asi víš sama.