• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    ONA_MAKARONAŠťastný rodič, šťastné dítě.
    MONELLE
    MONELLE --- ---
    MONI: jsem se musela zasmát, jak mam kazde dite vetsi a vetsi, uz od narozeni, treti - dcera ma v 4 mes skoro 9kg a nevypada tluste vubec, se snad narodila pro rugby, je to obryne :-D a kolik bude mit v roce radsi nepredstavit, na percentily haze bobek nastesti dnes i kazda rozumna pediatra.
    ANNAWA
    ANNAWA --- ---
    INUSHKA: teď o prázdninách jsem s B zazivala něco podobneho. Dělal mi naschvály, třeba mi schválně chrstl vodu na časopis, zle se mi posmival, říkal dost ošklivé věci. Pricitala jsem to žárlivosti, mluvili jsme o tom, pomohly i volne dny, kdy bylo dost casu, a zákaz toho, toho, má fakt rád, jako jednou použité reseni.
    ANNAWA
    ANNAWA --- ---
    TORUVIEL: souhlas naprostý, já teď u B, kterému už bylo pet, už občas tu schopnost odložit potřebu pozoruju, ale není to pro něj snadný a není to rozhodně vzdycky.
    NEMESISS
    NEMESISS --- ---
    INUSHKA: citim z toho, co pises, ze by mohlo jit o problem zarlivosti, Jorika je jeste male batole, ne? necely 4 roky jsou podle me jeste malo na to, co od ni zadas, jak pise Toruviel... chce "pochovat", je v tom sama ztracena podle me. zazivam to taky, jak pises, ze nekdy ujizdim, rvu, jsem spis direktivni. reakce syna na sebe nenecha dlouho cekat a je z toho zacarovany kruh. velmi pomaha, kdyz si s nim sednu a vsechny tyhle pocity mu vysypu - "jsem unavena z toho a z toho, mam ted obavy z tehle veci, mrzi me, kdyz na tebe kricim, nekdy pochybuju o tom, zda to, jak s tebou jednam, je spravne, ale citim to tak...". + mam vypozorovano, ze ma tendence vzdorovat vic v obdobich, kdy je doma trochu napjata atmosfera, coz byva mnohdy i dusledek (moji) unavy.
    TORUVIEL
    TORUVIEL --- ---
    INUSHKA: No to bude prostě vzdor no, ono ne vždy se tomu jde vyhnout zcela. Z tvého pohledu má možná dost příležitostí, jak uplatnit svou moc a vliv, ale kdoví, jak z jejího pohledu? Ono někdy paradoxně u dětí, které jsou vedeny tím partnerským přístupem, je tato potřeba vzdoru jakoby nevybitá, protože rodič téměř vždy vyhoví, nebo se dá rozumně domluvit. Ale dítě se v určitém období CHCE vymezit, chce ukázat, že má vlastní názor na věc, a když mu ve všem vyjdeš vstříc, tak holt hledá ta místa, kde ty vyjít vstříc/domluvit se nechceš (jak píšeš, jsou to věci, na kterých ti záleží, což dítě vycítí) a tam tu svou moc demonstruje. Nebrala bych to nijak vážně, zřejmě to bude jen nějaké období. Zakoušela jsem s dcerou občas něco podobného.
    Lze si to představit třeba jako dítě v krabici, autoritativní výchova je malá krabice s vysokými stěnami, dítě je v ní zavřené a brání se tomu, vzdoruje, kope do stěn = klasika období vzdoru. Dítě vedené partnerským stylem výchovy má tu krabici větší, stěny nižší, má větší prostor k manévrování a pohybu, ale i tak naráží na stěny krabice a zakouší, jaké to je překonávat vytyčené hranice jeho životního prostoru. Nejde ponechat dítě zcela bez hranic, takže se nejde zcela vyhnout ani těm pokusům dítěte ty hranice zkoumat a pokoušet jejich odolnost. Je fajn, když ty hranice mají logiku, jsou pro dítě jasné a dobře viditelné. Ale i to, že jsou viditelné a jasné není samozřejmé, to dítě je nevidí hned, musí si ty hranice ohmatat tím způsobem, že do nich bude narážet a bude na ně tlačit, až pochopí, že tudy se neprobourá ven, že to je pevná hranice, že to je nějaké pravidlo, které ve světě platí a tak to je...ale než to plně pochopí a přijme, může to nějakou dobu trvat.
    Můžeš "být ráda", že třeba to dítě aspoň bude silná osobnost, která se nenechá jen tak odstrčit. To samozřejmě neznamená, přestat si hájit své zájmy a svá práva, v tom bych pokračovala.
    Pak je tu taky sourozenec, který do těch vztahů a testování hranic přináší další složitosti.
    INUSHKA
    INUSHKA --- ---
    TORUVIEL: Jenže ona v té chvíli žádnou reálnou potřebu nemá, jde jí jen o to, aby bylo po jejím a klidně "přes mrtvoly". Ona nechtěla, aby byl nočník vynesen, ona chtěla, aby tatínek splnil její rozkaz a udělal ihned to, co si ona přeje. Když jsem se zvedla já, že to teda půjdu vylít, aby nevstával muž, na kterého byla nalepená spící Jorika, Malvína začala vřískat že já ne, že má jít táta.
    A v jiných situacích tam není ani ta zástupná potřeba, prostě stačí, že já nebo někdo jiný něco chceme a ona to musí zazdít. Viz třeba nedávno popisovaná situace s oslavou Joričiných narozenin, to bylo úplně typické, chtěla jsem si je vyfotit, požádala jsem o to a její reakce - NE a odchod. Nebo se vypravujeme na sraz s kamarádkou, na který se i ona těší a celé dopoledne o něm mluví a jakmile je potřeba jít se obléct a obout, abychom stihly trolejbus, tak nejednou zásek, ne, ona se nechce oblíkat, začne zdrhat, smit se a doslova dělat všechno pro to, abychom ten trolejbus nestihly. Nevím, jestli to popisuju srozumitelně. Prostě jakmile zmerčí, že MNĚ na něčem ZÁLEŽÍ, tak to musí "naschvál" zkazit. A já nechápu, kde se v ní tahle potřeba bere. S ní tak nikdo nejedná, jejím potřebám a přáním se snažíme vycházet vstříc. Vhodnějších příležitostí, kdy může uplatnit svou moc a vliv, má taky hromadu. Mám za to, že základní tezí všech partnerských přístupů je, že děti CHTĚJÍ, aby to "fungovalo" - t.j. aby se celé rodině společně žilo dobře. Mně se nežije dobře, když cokoliv, co chci nebo potřebuju, někdo prostě smete ze stolu a ještě se u toho (někdy) škodolibě směje. A nevěřim, že se žije dobře Malvíně, když jsem potom naštvaná.
    TORUVIEL
    TORUVIEL --- ---
    INUSHKA: Tyjo nevim, jestli od ní v tomhle věku nechceš moc.
    Navíc si myslím, že často dochází k nepochopení toho partnerského přístupu. On není dokonalejší, než jiné přístupy, co se týká výstupů (výsledného chování), často spíš naopak, děti vychovávané partnerským přístupem se nebojí sdělovat své potřeby a vědí, že je rodič (nějak) vyslyší a dojde se k nějakému aspoň částečně uspokojivému řešení. Není to o tom, že když budeš postupovat tak a tak, bude to "fungovat" (=dítě se bude chovat tak, jak chceme my), vždycky to bude náročnější, než autoritativní výchova.
    V necelých 4 letech asi nelze očekávat tolik sebereflexe, aby dítě bylo schopno svou potřebu odložit, to bych čekala tak nejdřív po 5 letech, spíš později.
    PERSEEIDA
    PERSEEIDA --- ---
    Můj model je takový hybrid, někdy kámoška a jindy diktátor a celkem to funguje. Někdy ze svých požadavků ustoupím, ale většinou to ustojím. Včera proběhla diskuse mezi mnou a největším puberťákem na téma - chci koupit předplatné do divadla, půjdeme tam 6x - absolutně nechtěl, je to trapné. Přitom jsme dřív chodili do divadla pravidelně. Tak jsem ho informovala, že ho podporuju jak umím, platím jeho výlety, akce, plno krámů a her, o kterých si ne vždy myslím, že jsou důležité, vozím ho když je potřeba - tak ať laskavě jde s námi a sourozenci 6x do divadla. Nechtěl, ale kývl.:)
    INUSHKA
    INUSHKA --- ---
    Uáááá! Může mi někdo vysvětlit, proč dítě, se kterým se od narození snažím jednat partnersky a když to jen trochu jde, vycházet vstříc jeho potřebám a požadavkům, vždycky, ale vždycky privede naprostý zásek, když něco opravdu nutně potřebuju já? Prostě když dám sebemíň najevo, že je pr mě něco důležité, že to oravdu potřebuju nebo chci, tak odpověď je na just NE, sabotáž a zásek. Nejlépe v situaci, kdy prostě není možné o věci dlouze diskutovat.
    Jako dneska ráno, mladší se celou noc budila v hodinových intervalech, mezi a pátou a šestou byla hodinu vzhůru a lezla po nás, v šest konečně znovu usnula nalepená na tátu. V sedm se vzbudila Malvína, vyčůrala se do nočníku a přišla za námi do postele s požadavkem, aby táta nočník vynesl. Ten jí řekl, že ho vynese, až bude vstávat, že od toho tam ten nočník má, aby to v něm mohlo zůstat do rána. Malvína trvala na svém a to dost nepříjemným způsobem, tahala tátu za ruku, fňukala, přikazovala. Já jsem jí několikrát snažila vysvětlit, že jsme rádi, že Jorika konečně spí a potřebovali bychom ještě spát taky, žádala jsem ji ať nás nechá a jde buď taky ještě do postele nebo si hrát vedle (do budíku zbývala ještě hodina), ale ona byla čím dál vzteklejší, Joriku samozřejmě vzbudila a pak začala brečet, že chce pochovat. Já byla samozřejmě pak už taky pěkně naštvaná, ale to je celkem vedlejší. Zajímá mě PROČ, KRUCI?!? Proč prostě, když něco potřebuju já od ní, musí na just udělat opak nebo se aspoň zaseknout, že ne. Je jí 3 a 3/4, věk na to, aby chápala, že i ostatní lidi mají svoje potřeby, už podle mě má.
    Co dělám špatně? V čem mám změnit přístup, aby to fungovalo? Neříkám, že jsem prototyp respektujícího/partnerského rodiče, taky mi někdy ujíždí nervy a někdy mim tendence k direktivnímu přístupu. Může být problém v tom? Je potřeba, aby byl člověk fakt dokonalý, aby to s dětmi fungovalo? Já už prostě nevím, tahle věc mě štve dlouhodobě, dosud nikdo mi s tím účinně neporadil, já sama už jsem zkoušela všechno, co jsem sama dokázala vymyslet, a prostě nic.
    Vždycky mě to hrozně rozhodí a donutí přemýšlet o tom, jestlj celý ten partnerský přístup není od základu špatně a neměla bych prostě najet na autoritativní klasiku s odměnami a tresty.
    NEMESISS
    NEMESISS --- ---
    SANCHA: tak v tom pripade bych to vubec neresila...
    GLOBALISTA
    GLOBALISTA --- ---
    Já bych váhu ročního dítěte moc neřešila. Jako jsou extrémy způsobené nevhodným stravováním, ale to asi není tenhle problém. Náš mladý měl ve dvou letech 16 kilo a byl to pořez, za rok o hlavu vyrostl, ale těch kilo má pořád stejně a najednou je z něj štíhlý atlet.
    TORUVIEL
    TORUVIEL --- ---
    SANCHA: Tak nejspíš nebude mít úplně drobnou kostru, ale to ještě nic neříká o tloušťce. Já třeba mám po rodičích taky holt relativně velké ruce a nohy, to jsou věci, se kterými člověk nic nenadělá. Ale další věci, z nich třeba ta tloušťka, se dají ovlivnit stravou a životním stylem velmi hodně.
    Ale stejně myslím, že je zbytečné se s tím jakkoliv trápit teď, když z toho pravděpodobně při nejbližším růstovém skoku vyroste. Dcera měla taky několik faldů na nohách, jako mimino, ale teď je jak laňka.
    Spíš mi přijde fakt zbytečné to řešit, pokud nejde skutečně o nějakou poruchu nebo velký extrém, či výkyv, nebo výživovou chybu, a to asi posoudí nejlíp doktorka, která má u sebe ty růstové grafy (nebo si to může doma zaznamenávat rodič).
    Kolem 2-3 let se třeba děti dost vytáhnou, dochází k růstu dlouhých kostí, a taková ta miminkovská baculatost mizí. Pak opět ve věku 5-7 let.
    SOLEI
    SOLEI --- ---
    SANCHA: mám kamarádku porodila měsíc přede mnou, vždycky štíhlá holka, po zranění kolene se rozšířila, její manžel je mohutný, není ani tlustý ani vysoký ale je medvěd. Kluk se narodil mrňavý a nedonošeny, ale asi kojila smetanu a v době kdy moje dítě dalo stovku tak to její dalo dvojnásobek..vypasený, dvojitá brada, sotva se hýbal........... dnes má pídi 86 cm a 11kilo, její kluk má 97 cm a 14 kilo - prostě ony ty dětičky mají k tomu jídlu dobrý důvod.
    NEMESISS
    NEMESISS --- ---
    SANCHA: ma dcera geneticky predpoklady byt "tlusta"?
    PERSEEIDA
    PERSEEIDA --- ---
    Já měla první miminko taky baculatý, takový buclatý růžolící chlapeček. Byl buclatý i v desíti, ale už jinak, v jedenácti chytl růstový spurt a od té doby roste a roste, teď má 16, nožičku č.44., výška přes 180, pořád roste a konečně není baculatý, ale ani ne přehnaně hubený. Plave, tělo se postupně zpevňuje, je z něho pěkný chlap. Celou dobu jsem ho před doktorkou bránila, že nejí moc sladké ani tučné, přiměřeně se hýbe, a že prostě nic redukovat nebudem a dneska jsem ráda.:)
    TORUVIEL
    TORUVIEL --- ---
    SANCHA: Podle mě to vyběhá, až bude větší, některá miminka jsou prostě baculatější no. Jasně, asi takové dítě člověk nebude denně krmit sladkým, ale to zjevně není váš případ. Jednou týdně se nic neděje.
    MONI
    MONI --- ---
    SANCHA: hm, to mi teda úplně v pořádku nepřipadá. Vedle píšeš, že dcera je baculatá, v roce má 14 kg. Nevím, kolik měří, ale i pro vysoké dívky už je to mimo percentilový rozsah, co na to říká váš pediatr?
    Ať ji babička rozmazluje něčím jiným než sladkostmi, dětská obezita fakt není žádná legrace, ale to asi víš sama.
    TORUVIEL
    TORUVIEL --- ---
    SANCHA: Je to nepříjemné, navíc z nás dvou jsem zřejmě separační úzkostí trpěla jen já :o) - dcera byla téměř vždy naprosto v pohodě (co se týká pobytu u babiček a třeba i školky). Ale časem se to zlepšuje. Je to i o tom, že celkem věřím tchýni, kterážto je bývalá učitelka a s dětmi to umí, a sice to dítě tam asi krmí sladkým více, než by bylo zdrávo, ale zas to vyváží tím programem pro dceru, který je vždy luxusní (tchýně je hodně akční, každý den něco zajímavého podnikají). U druhé babičky (mé matky) je zas výhoda, že bydlí v přírodě, mají zvířata a velkou zahradu, tak tam zas dcera "čuchne" k tomu volnějšímu venkovskému životu, který jako městské dítě moc nemůže jinak zažít.
    Jsem za to ráda, já babičky takhle intenzivně nezažila, jednu jsem měla daleko na východě slovenska, druhou sice za prahou, ale tehdy jsme se vídali stejně maximálně 1x ročně (jako s tou slovenskou stranou), a to je na budování nějakých vztahů hodně málo.
    SOLEI
    SOLEI --- ---
    SANCHA: klid to nepřejde, začni si pomalu zvykat, říkej si že muž se dožil dospělosti, tak by mohla být v bezpečí.
    Já jsem už dva a půl roku 24/7. Za tu dobu hlidal asi pětkrát manžel sám cca dvě hodiny, jednou babička hodinu a půl a dvakrát dedecek hodinu. Představa že teď v pátek začnu malyho zvykat na jesličky mi prijde jako hodně špatné sci-fi. Je mi jasné že on na mně bude prdet, ale já se snad budu muset dát na chlast nebo si zařídit slevenku do cukrárny.
    SOLEI
    SOLEI --- ---
    SANCHA: mne je jedno jestli babička decku strčí pytlík bonbónů ( i když ona se ptá) nevidí se tak často. Ale chci to vědět abych se pak nedivila proč nechce večeřet, nebo abych ho necpala dalším sladkým ( i když třeba jen ovocem nebo chlebem s medem). Prarodiče jdou od toho a každá minuta se cení.
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam