YMLADRIS: Závěry moc nemám. Osobně moc nevěřím, že dítě zůstane třebas i při správné výchově vždy tak aktivní a zvídavé jako když je malé - benefit s časem rychle klesá, každá nová znalost dá více námahy a přitom je stále menší součástí celkového objemu znalostí (schopností, čekoholi); v určité chvíli už jde právě "proti přírodě" a musí nastoupit vědomá snaha; myslím, že člověk ve skutečnosti potřebuje dodat velkou spoustu důvodů, motivací a mechanismů z vnějšku, aby se doplácal do skutečně uspokojivého stavu; to, co nás uspokojuje, ten samotný předmět a pocit uspokojení, se do značné míry taky učíme od okolí a ladíme ho se svým prostředím.
Všechno, co naučí rodiče svoje děti dělat automaticky (prostě že "musí" a tak se o tom nedebatuje, nepřemýšlí a nevěnuje se energie hledání motivace ;-)), mu pomáhá se věnovat nadstavbám - jen je jaksi problém sladit skutečné a domnělé potřeby a skutečné budoucí potřeby a ještě ve vhodné fázi dítěte a vhodným způsobem, aby se nekouslo :-D Kdo se naučil považovat čištění si zubů a učení se do školy včas a v dostatečně nízkém věku, ten nebude mít za dvacet let ráno problém dokopat se k hygieně a odpoledne k diplomce.
Úplně obecně vzato bych za ideál výchovy považovala dostat dítě do stavu, kdy si bude schopné najít rovnováhu mezi svými potřebami (vlastního růstu, sociální, profesní...) a mít dostatečné sebevědomí, aby tak umělo být šťastné :-) Zatím nemám pocit, že by se mi to nějak extra dařilo - na střídačku mi dětičky vyčítají, že je nutím moc a že je nutím málo :-D