SAAYURI: každý dítě je jiný. možná existuje 16m dítě, které si dokáže mirumilovne hrát s jinými dětmi. já ho neznám. čili záleží jaký máš cíl. že by sis řekla, že do 3 let to spíš nedávají, a pokud chce být v kontaktu s jiným děckem, tak tam byla s ním a agresi fyzicky předcházela?

v dlouhodobé perspektivě mi to připadá nejhospodarnejsi. pokud děcko něco ještě nezvládá, tak to nezvládá. ono na to časem najede

SAAYURI: Vydrz :-) A priprav se, ze to bude zkouset jeste roky v ruznejch obmenach. Neumi se vyjadrit jako clovek, je jeste vic zviratko a s tou frustraci si neumi jinak poradit. Kdyz ho placnes taky, tak mu vlastne ukazujes, ze to je cesta. Ze kdyz bude vetsi, nez souper, muze tak dosahnout svyho. V mozku existuje system, kterej zdcadli to, co vidi. Takze kdyz vidi, jak trestas, posiluje se tim nervova draha, jakoby samo trestalo. Delali se pokusy s opicema, ze kdyz pred nima nekdo jedl banan, rozsvecovaly se jim v mozku oblasti, ktery se normalne aktivujou, kdyz ji banan sama ta opice. Z toho vychazi, ze ty musis jit prikladem a tim posilovat zadouci chovani.
A pak co psala Ymladris, pomoc verbalizovat pocity. Kdyz muze svoji frustraci vyjadrit bez odsouzeni, dostane to ze sebe a bude hledat reseni. I pocity se vyvijej, vztek je ze zacatku nova emoce a dite si s ni nevi rady. Je potreba mu dat najevo, ze je v poradku citit vztek. Byt mu oporou, kdyz ho pohlti.
Je to mnohem narocnejsi, nez dite potrestat a tim neprijemnou scenu ukoncit, ale davas mu tak prostor s tou emoci pracovat a naucit se to zvladnout spolecensky prijatelne. Batolata se nekdy dostanou do stavu, kdy vyvadej dlouhy desitky minut a pro rodice je tezky to ustat v klidu. Jsme vychovany, ze negativni emoce jsou nezadouci, coz neni pravda.

Tak poprosim tedy odpoved na konkretni pripad, kdy dite i po desate odnesu a stejne se to deje, prakticky uz 6 mesicu, vysvetlovani, zrcadlo, atd., nic nepomaha :)))

moje zkušenost s agresi mezi dětma: bratr se narodil když mi byly 3. prali jsme se minimálně do školního věku, i dýl. pokaždé byl trest (klečet v předsíni) a stejně to celé roky nic nezměnilo.

čili agresi zamezuju a stále nabízím raději přivolat mě, že s konfliktem pomůžu (jako mediátor, ne soudce). toto je z aldort, že tím mediovanim skrz dospělého děti odkoukaji, co se dá vlastně dělat.
trest nic neřeší. pokud je to krutý výprask, může dítě fakt vycvičit že se dokáže zarazit a nežádoucí chování neopakovat. ale stejně se to přesune. já třeba když jsem se s již větším bratrem přestala prat, začala jsem mu ubližovat slovně. pracovat s vlastní frustraci mě nikdo neučil. trest frustraci jen umocňuje.

YMLADRIS: Závěry moc nemám. Osobně moc nevěřím, že dítě zůstane třebas i při správné výchově vždy tak aktivní a zvídavé jako když je malé - benefit s časem rychle klesá, každá nová znalost dá více námahy a přitom je stále menší součástí celkového objemu znalostí (schopností, čekoholi); v určité chvíli už jde právě "proti přírodě" a musí nastoupit vědomá snaha; myslím, že člověk ve skutečnosti potřebuje dodat velkou spoustu důvodů, motivací a mechanismů z vnějšku, aby se doplácal do skutečně uspokojivého stavu; to, co nás uspokojuje, ten samotný předmět a pocit uspokojení, se do značné míry taky učíme od okolí a ladíme ho se svým prostředím.
Všechno, co naučí rodiče svoje děti dělat automaticky (prostě že "musí" a tak se o tom nedebatuje, nepřemýšlí a nevěnuje se energie hledání motivace ;-)), mu pomáhá se věnovat nadstavbám - jen je jaksi problém sladit skutečné a domnělé potřeby a skutečné budoucí potřeby a ještě ve vhodné fázi dítěte a vhodným způsobem, aby se nekouslo :-D Kdo se naučil považovat čištění si zubů a učení se do školy včas a v dostatečně nízkém věku, ten nebude mít za dvacet let ráno problém dokopat se k hygieně a odpoledne k diplomce.
Úplně obecně vzato bych za ideál výchovy považovala dostat dítě do stavu, kdy si bude schopné najít rovnováhu mezi svými potřebami (vlastního růstu, sociální, profesní...) a mít dostatečné sebevědomí, aby tak umělo být šťastné :-) Zatím nemám pocit, že by se mi to nějak extra dařilo - na střídačku mi dětičky vyčítají, že je nutím moc a že je nutím málo :-D

KOTENCE: no je to odvazny tvrzeni, protoze kolikrat clovek nevidi, kde udelal chybu, protoze nevi, ze udelal chybu. proto neni spatny mit nejakyho kolegu, kterej po tobe praci odkontroluje.

SANCHA: No vždyť jo. Ale život není pohádka, kde jsou kladné a záporné postavy. Ty vlastně nikdy přesně nevíš, jestli to nedopaldo, protože ses málo snažila, nebo protože požadavky byly nereálné.

SANCHA: Přitom v reálu je to právě naopak, v případě klienta je o kus větší pravděpodobnost, že chyba je na jeho straně, že si vymyslel modré z nebe za tři koruny a může se vzteknout, když to nedostane :o)

TAPINA: já si představuju, že když dokážeš sama sebe ukolovat, máš širší spektrum možností čím se můžeš zabývat. když se ukolovat nedokážeš, 3x zakázku nedodas, nefungujes (jak píšeš). musíš jít někam kde někdo jinej rozhoduje co budeš dělat a dohlíží na tebe. nemáš tolik možností jet si podle sebe.

z trestu mám značnou obavu. je děsně jednoduchý nechat se motivovat strachem ("neodmaturujes!!"); pořád mít nad sebou někoho kdo tvoje cíle kontroluje a buzeruje tě, když se odchylis.
pak není hospodárný řešit tu vnitřní motivaci. strach z trestu to udělá za mne.

jenže pak 50 procent lidí není schopno studovat VŠ, a zbývá jim zas jen job kde nějaká další autorita hrozí následky neplnění úkolů

jako proč ne, taky je to způsob života, ale pořád bych chtěla něco víc :)