SAAYURI: každý dítě je jiný. možná existuje 16m dítě, které si dokáže mirumilovne hrát s jinými dětmi. já ho neznám. čili záleží jaký máš cíl. že by sis řekla, že do 3 let to spíš nedávají, a pokud chce být v kontaktu s jiným děckem, tak tam byla s ním a agresi fyzicky předcházela?

v dlouhodobé perspektivě mi to připadá nejhospodarnejsi. pokud děcko něco ještě nezvládá, tak to nezvládá. ono na to časem najede

SARGO: Zvysenej hlas dite poleka. Ja to povazuju za svoje selhani a detem se omlouvam.
Odneseni neni odmena. Zamezuju tim cinnosti, kterou zrovna chtelo delat. Jestli zlobilo, aby ziskalo pozornost (coz je casty), tak mu tu pozornost dat chci a priste se mu ji snazim dat vcas, aby se nedostavalo do stavu, kdy uz nevi, co delat. Je to signal pro me, ze jsem mu dala malo.
Placnuti a odebrani hracky jsou jednoznacne tresty a tem se vyhybam. Odebiram vec, kterou se mlatej, a to jen do doby, nez si vysvetlime, jak s ni zachazet.

A nevim, co myslis, ze mi to funguje... Moje deti vyvadej, mlatej se, delaj bordel, rozbijej veci a sabotujou odchody. Jsou to deti, ucej se. Ja se taky ucim, je to pro me tezky. Ucim se pracovat se sebou, ucim se pokore, ucim se vychazet s detma :-)

SARGO: A nebo si odnese, ze kdyz se zavdeci matce, tak dostane darek? (Nezavdeci se a bude potrestano.) Nehlede na to, ze nechape, proc by danou cinnost ne/melo delat. Neodnese si, ze se ma zavdecovat silnejsim nebo se naopak stat silnejsim, aby mohlo urcovat, co je dobry a co ne?
Chces tohle pro svoje dite?

KOTENCE: Do budoucna si odnese, že se nemlátí děti? :-)) Vždyť ty ho taky trestáš - jenom způsobem, který preferuješ konkrétně ty. Jestli vyhovuje tomu dítěti se taky neptáš, třeba je zrovna neempatický typ, který potřebuje něco mnohem přehlednějšího, nebo materialistický, který rozumí kusu žvance nebo hračce ;-) Pořád je tam funkce příčiny a následku a pokud ji dítě správně vyhodnotí (a ono vyhodnotí, pokud je trest dostatečně bezprostřední atd), je v zásadě jedno, jaká metoda se použije (nezabíhejme prosím, do extrémů v žádném směru, o řezání uší tu řeč není) - výsledek je, že děti se prostě netlučou.
V podstatě jediné výrazně špatné je nejspíš to, když se dítě dočká odměny - tedy pokud zlobí kvůli pozornosti, nebo jde o typ rodiče, který se snaží od zlotřilosti odlákat něčím atraktivním (to je trochu problém třeba toho fyzikého odnesení - to se snadno stane věcí příjemnou).
Myslím, že máš veliké štěstí, že máš se sebou kompatibiní dítě - to je skutečný dar :-D Dáváš podněty a ono očekávaným způsobem reaguje. Musí to být fajn... :-))
(Číslo dvě mám sice vzorné tak, až jsme ve školce s paní učitelkou slavili, když někdy zazlobil, ale na staršího musím používat mnohem důraznější kalibr, než je mi příjemné a než je mi vlastní; občas na něj zabírají věci, ze kterých bych jako dítě dostala psotník. Veškeré teorie si pak může člověk strčil leda do auditka a prostě se snaží nějak fungovat :-))

KOTENCE: Byla jsi holt výjimečné dítě, které od malička vědělo, čím se bude po zbytek života zabývat a s čím se potkávat ;-) Ale to už je asi o osobních preferencích. Já jsem třeba velký přítel všeobecného přehledu, schopnosti uvažovat v souvislostech a trénování mozku i v oblastech, které mi nejsou tak docela vlastní - a nevěřím, že by to komukoli uškodilo. Na školu teda taky vzpomínám nerada, byla to nuda... ale pořád věřím, že se to nevylepší tím, že záběr toho, co se učí, omezíme.

SAAYURI: Vydrz :-) A priprav se, ze to bude zkouset jeste roky v ruznejch obmenach. Neumi se vyjadrit jako clovek, je jeste vic zviratko a s tou frustraci si neumi jinak poradit. Kdyz ho placnes taky, tak mu vlastne ukazujes, ze to je cesta. Ze kdyz bude vetsi, nez souper, muze tak dosahnout svyho. V mozku existuje system, kterej zdcadli to, co vidi. Takze kdyz vidi, jak trestas, posiluje se tim nervova draha, jakoby samo trestalo. Delali se pokusy s opicema, ze kdyz pred nima nekdo jedl banan, rozsvecovaly se jim v mozku oblasti, ktery se normalne aktivujou, kdyz ji banan sama ta opice. Z toho vychazi, ze ty musis jit prikladem a tim posilovat zadouci chovani.
A pak co psala Ymladris, pomoc verbalizovat pocity. Kdyz muze svoji frustraci vyjadrit bez odsouzeni, dostane to ze sebe a bude hledat reseni. I pocity se vyvijej, vztek je ze zacatku nova emoce a dite si s ni nevi rady. Je potreba mu dat najevo, ze je v poradku citit vztek. Byt mu oporou, kdyz ho pohlti.
Je to mnohem narocnejsi, nez dite potrestat a tim neprijemnou scenu ukoncit, ale davas mu tak prostor s tou emoci pracovat a naucit se to zvladnout spolecensky prijatelne. Batolata se nekdy dostanou do stavu, kdy vyvadej dlouhy desitky minut a pro rodice je tezky to ustat v klidu. Jsme vychovany, ze negativni emoce jsou nezadouci, coz neni pravda.

Tak poprosim tedy odpoved na konkretni pripad, kdy dite i po desate odnesu a stejne se to deje, prakticky uz 6 mesicu, vysvetlovani, zrcadlo, atd., nic nepomaha :)))

moje zkušenost s agresi mezi dětma: bratr se narodil když mi byly 3. prali jsme se minimálně do školního věku, i dýl. pokaždé byl trest (klečet v předsíni) a stejně to celé roky nic nezměnilo.

čili agresi zamezuju a stále nabízím raději přivolat mě, že s konfliktem pomůžu (jako mediátor, ne soudce). toto je z aldort, že tím mediovanim skrz dospělého děti odkoukaji, co se dá vlastně dělat.
trest nic neřeší. pokud je to krutý výprask, může dítě fakt vycvičit že se dokáže zarazit a nežádoucí chování neopakovat. ale stejně se to přesune. já třeba když jsem se s již větším bratrem přestala prat, začala jsem mu ubližovat slovně. pracovat s vlastní frustraci mě nikdo neučil. trest frustraci jen umocňuje.

YMLADRIS: Závěry moc nemám. Osobně moc nevěřím, že dítě zůstane třebas i při správné výchově vždy tak aktivní a zvídavé jako když je malé - benefit s časem rychle klesá, každá nová znalost dá více námahy a přitom je stále menší součástí celkového objemu znalostí (schopností, čekoholi); v určité chvíli už jde právě "proti přírodě" a musí nastoupit vědomá snaha; myslím, že člověk ve skutečnosti potřebuje dodat velkou spoustu důvodů, motivací a mechanismů z vnějšku, aby se doplácal do skutečně uspokojivého stavu; to, co nás uspokojuje, ten samotný předmět a pocit uspokojení, se do značné míry taky učíme od okolí a ladíme ho se svým prostředím.
Všechno, co naučí rodiče svoje děti dělat automaticky (prostě že "musí" a tak se o tom nedebatuje, nepřemýšlí a nevěnuje se energie hledání motivace ;-)), mu pomáhá se věnovat nadstavbám - jen je jaksi problém sladit skutečné a domnělé potřeby a skutečné budoucí potřeby a ještě ve vhodné fázi dítěte a vhodným způsobem, aby se nekouslo :-D Kdo se naučil považovat čištění si zubů a učení se do školy včas a v dostatečně nízkém věku, ten nebude mít za dvacet let ráno problém dokopat se k hygieně a odpoledne k diplomce.
Úplně obecně vzato bych za ideál výchovy považovala dostat dítě do stavu, kdy si bude schopné najít rovnováhu mezi svými potřebami (vlastního růstu, sociální, profesní...) a mít dostatečné sebevědomí, aby tak umělo být šťastné :-) Zatím nemám pocit, že by se mi to nějak extra dařilo - na střídačku mi dětičky vyčítají, že je nutím moc a že je nutím málo :-D

KOTENCE: no je to odvazny tvrzeni, protoze kolikrat clovek nevidi, kde udelal chybu, protoze nevi, ze udelal chybu. proto neni spatny mit nejakyho kolegu, kterej po tobe praci odkontroluje.

SANCHA: No vždyť jo. Ale život není pohádka, kde jsou kladné a záporné postavy. Ty vlastně nikdy přesně nevíš, jestli to nedopaldo, protože ses málo snažila, nebo protože požadavky byly nereálné.