KOTENCE: U nás v těchhle situacích vůbec nejlíp funguje cíleně si domluvit "pravidla hry" před odchodem. Vysvětlit, že jdeme někam, kde nebudeme sami, pokud tam chceme jít a zúčastnit se, musíme jít stejně jako ostatní, atd... Totéž dělám, když jdeme někam, kde je potřeba být zticha a neprojevovat se (prohlídka zámku třeba). Je potřeba probrat to těsně před akcí a prostě vysvětlit, že teď a tady je okolnostmi vyžadován jiný modus operandi, než v jakém fungujeme běžně. Ony si to ty děti samy neuvědomí, ale to neznamená, že by chtěly záměrně dělat naschvály.

KOTENCE: Taky může být hodně rozjetá z řádění s dětmi. Naše starší je typ, které očividně vadí, kdyz se jí moc nevěnují a právě třeba kecám s kamarádkou. Začne pak dělat stupňující se kraviny. Pomáhá tak nějak průběžně udržovat přehled, co dělá nebo se jí občas na něco zeptat. No a právě ji to už rovnou říkám dopředu - přijde návštěva, budu se s ní bavit. Pak je o dost větší klid.

KOTENCE: A nepomáhá takové to přiblížení průběhu? Půjde nás tolik, bude tam ta a ta, půjdeme tam a tam? Nebudu plně s tebou, ale .....( Domluvit si nějaké pauzy spolu,...)?

Beseda s Krkavčí matkou: Rodičovství jako cesta k sobě samotnému
https://www.youtube.com/watch?v=vsMSQdml0zA&t=3358s

Theo (4): Mami neres to Granko a dej lasku!
... jeste par let a to dite nakonec vybudi empatii i u mne :) (normalne nemam, nemam tu maminkovskou povahu)

KAMPA: Já jsem u nás doma zavedla pravidlo, že jakmile začnu být na holky nepříjemná, křičet nebo prostě nějak jinak nezvládat emoce, tak mi má Lada říct, mami zastav se nebo mami stop. Mám to jako takovou brzdu a celkem to funguje, ale asi to nebude univerzální ráda, jelikož dítě musí být celkem dost vnímave a bystré, aby to pochopilo a hlavně si to pamatovalo. Lada to použila párkrát, kolikrát ji můj hněv ani nijak nezasahne a nemá potřebu to říkat. Občas mi dá pěknou zpětnou vazbu, když mi řekne, mami klidně křič, stejně jsme furt kamarádky :-)

KAMPA: Mne navic prijde, ze i to dite se z toho muze poucit a poznat, ze proste i mama ma sve hranice a meze a kdyz je nekdo opakovane porusuje/neposloucha/dela naschvaly, tak proste i ta hodna, chapava mama jednou vyleti.

Ja nase kluky (4 a 6 let) varuju a prosim, kdyz citim, ze jsem treba unavena, z neceho smutna nebo rozladena, ze v dany den nemam prilis trpelivosti a ze bych uvitala spolupraci. Vetsinou chapou a zaridi se podle toho.
A pak obcas prijde den, kdy se treba nasklada vypjatych udalosti vic nebo za vic dni a pak to jede. Nasleduje vysvetleni a ujisteni, zda uz je zase dobre (na obou stranach) a presne mam pocit, ze deti na to zapomenou daleko driv nez ja, ktera zpytuju svedomi jeste par hodin potom.

Nebrala bych to tragicky - jak pise Inushka - neni to pochopitelne idealni, nicmene dokud clovek neni zamerne zly a proste "jen" vylitne, treba (za)rve a nasledne vysvetli a omluvi se, tak to tak proste brat. I ta maminka ma narok obcas seknout tlapou a nenechat si libit uplne vse.

KAMPA: Nebuď na sebe tak přísná, jsi člověk s emocemi, ne bezchybný stroj. Jedním výbuchem celý vztah a výchovu nezkazíš, zvlášť když se potom omluvíš a vysvětlíš. Aspoň doufám, protože jinak už buch měla zkaženo dávno všechno. Ne že bych na to byla hrdá, ale bouchám dost často, zejména v situacích, kdy jsou požadavky dětí vzájemně neslučitelné, já se cítím pod tlakem nebo jsem nevyspaná (což je s miminem skoro pořád). Důležité mi přijde dávat si pozor na to, JAK vybuchneš. Já si hlídám, abych ani v největším vzteku nezpochybňovala svou lásku k dětem (neříkala jim věci jako "nesnáším tě, zkazilas mi život" a abych neútočila na jejich osobnost ("jsi zlá holka") a citlivá místa a citově nevydírala ("jestli si to neuklidíš, poletí to z okna" - oblíbený mojí maminky :-D). Snažím se, abych opravdu ventilovala jen své emoce ze situace.
Zrovna dneska u nás takový krátký výbuch proběhl, dost kvůli blbosti (jídlo, na plýtvání jídlem, protože si děti něco poručí a pak to nechtějí, jsem háklivá). A víš co? Jorika mě chvíli nechala křičet, já pak odešla do ložnice s tím, že se jdu převléct (to jsem jí řekla) a když jsem se vrátila zpět, ona se na mě usmála a zeptala se: "Už dobý?" Já jsem jí popravdě řekla, že ne, že se pořád zlobím. Ona mě chvíli jen pozorovala, pak přišla, sedla si vedle mě, pohladila mě zas se zeptala: "Už dobý?" A jo, bylo. A mně došlo, že vlastně udělala přesně totéž, co dělám já, když chytne vzteka ona.