KAMPA: Nebuď na sebe tak přísná, jsi člověk s emocemi, ne bezchybný stroj. Jedním výbuchem celý vztah a výchovu nezkazíš, zvlášť když se potom omluvíš a vysvětlíš. Aspoň doufám, protože jinak už buch měla zkaženo dávno všechno. Ne že bych na to byla hrdá, ale bouchám dost často, zejména v situacích, kdy jsou požadavky dětí vzájemně neslučitelné, já se cítím pod tlakem nebo jsem nevyspaná (což je s miminem skoro pořád). Důležité mi přijde dávat si pozor na to, JAK vybuchneš. Já si hlídám, abych ani v největším vzteku nezpochybňovala svou lásku k dětem (neříkala jim věci jako "nesnáším tě, zkazilas mi život" a abych neútočila na jejich osobnost ("jsi zlá holka") a citlivá místa a citově nevydírala ("jestli si to neuklidíš, poletí to z okna" - oblíbený mojí maminky :-D). Snažím se, abych opravdu ventilovala jen své emoce ze situace.
Zrovna dneska u nás takový krátký výbuch proběhl, dost kvůli blbosti (jídlo, na plýtvání jídlem, protože si děti něco poručí a pak to nechtějí, jsem háklivá). A víš co? Jorika mě chvíli nechala křičet, já pak odešla do ložnice s tím, že se jdu převléct (to jsem jí řekla) a když jsem se vrátila zpět, ona se na mě usmála a zeptala se: "Už dobý?" Já jsem jí popravdě řekla, že ne, že se pořád zlobím. Ona mě chvíli jen pozorovala, pak přišla, sedla si vedle mě, pohladila mě zas se zeptala: "Už dobý?" A jo, bylo. A mně došlo, že vlastně udělala přesně totéž, co dělám já, když chytne vzteka ona.