BURROUGHS_: já na děti čas mám relativně dost (jsem na mateřské, sice u toho pracuju, ale zkrátka čas by byl). a do kroužků s nima nechodím zcela záměrně. ta tendence "jenom co se naučí zvedat hlávku, tak na cvičení, od půl roku do hudební školičky, od tří angličtina" mi přijde nezdravá. minimálně do dvou let podle mě úplně stačí pískoviště a prolejzačky. angličtinu bych (s výjimkou rodilého mluvčího v opravdu bilingvní školce, když už to muší bét) "zakázala" do školních let (ať si dělá každej, co uzná za vhodné, ale vono to neumí ani česky a už se to učí blbě cizí přízvuk).

na to, abychom spolu mlátili doma do dětského piána a halekali Skákal pes, fakt není potřeba školička Yamaha. když pominu svůj soukromý názor, že dítě, které radostně a zaujatě půl hodiny otvírá a zavírá krabici a nakládá do ní korálky, je podnětově saturované až až.

Zdravim ty kteri odmitaji vysilovat ze samolibe slunickove hipizacky (Naomi Aldort) a se zajmem bookuji.

Cetl jsem jeji "vychovavame deti a rosteme s nimi" kratce po narozeni naseho prvniho syna, prislo mi to jako zajimava teorie, zpocatku knihy jsem byl docela nadsen (nadseni opadalo jak jsem celt dal, ke konci knihy jsem obcas rostl v trochu jinem vyznamu.)

Dnes (o 3 roky pozdeji) myslim, ze jeji pristup obetovava rodice na oltar "stastneho" ditete a je naplnovatelny pouze nekym kdo 1) ma sam dokonale zpracovana vsechna sva traumata, je dokonale vedomy, ne-li budha 2) nema na praci nic jineho nez peci o dite (coz je podle me spatne - jakym prikladem pro dite je nekdo kdo nedela nic jineho nez pecuje o jeho blaho) (a timto nemyslim zenu na materske, protoze i ta ma svuj zivot mimo dite, nechce-li se zblaznit, a vi ze ma muze, nechce-li o nej prijit)

Jednu vec jsem si ale z te knihy nechal: snahu zastavit se v situaci, uvedomit si jak se ve me spousti programi ktere jeli mi rodice (a kdovi kolik generaci pred nimi) a pokud mozno je zastavit, snahu vcitit se do prozivani ditete.
Ale je to rehole a lhal bych kdybych tvrdil, ze se mi to vzdy dari.

Ale trochu se bojim jestli je normcore jeste vubec normcore. Tech co nosej satky je uz tolik co jezdi kocarem.

KEIKIN: prej to momentálně začlo bejt víc cool než bejt hipster

GAISAKA: Jo tak. Já jsem vcelku pro nošení (respektuje-li dodaný exemplář potomka, mám za to, že je to jako se vším - jsou děti radostně požívající potravu a nežravci, introverti a extroverti, a stejně tak děti, co se nosí rády a co to nesnášejí) - krom jiného proto, že ačkoliv si kolega níže myslí, že jsme stádium opic překonali, já se domnívám, že ontogeneze do jisté míry kopíruje fylogenezi a děti jsou malé opice. Ale jako životní program to taky nemám. Prostě doprava.

KEIKIN: Já v podstatě proti alternativě nemám nic - bráno v globále. S jednotlivými směry mám problém tehdy, když mi přijdou nelogické (takže třeba prvky výchovy Montessori, jak jsem je měla tu čest poznat při pedagogickém minimu, by mi ve školce nevadily, na rozdíl od Waldorfu, který do dětí tlačí směs křesťanství a kultu slunce či čeho). Co mám proti Aldortové jsem psala vedle. No a pak mám "problém" (ne že bych kvůli tomu nespala) s alternativci, kteří jsou nesmírně sluníčkoví, dokud jim nešáhneš na víru.

A co vlastně máte proti alternativnímu způsobu života ? To jako sem divnej, když si doma zapálím vonou tyčinku a mustím si třeba Yogiho ?

BURROUGHS_: To si nemyslím, že by mělo nějaký vztah, míra zaneprázdněnosti a styl výchovy asi nějaké korelace mají, ale nevím, jestli zrovna tímhle směrem.
Ale je pravda, že jsi otevřel dobrou otázku - plánované a neplánované děti vs. styl výchovy.
Náš Ferdan teda rozhodně plánovanej nebyl,) a myslím, že na našem spíše liberálním pojetí je to znát, jakkoliv je to samozřejmě středobod našeho života. Na druhou stranu, vědomně počaté a plánované děti jsou, alespoň v mém osobním horizontu, většinou brány jako "projekt", který je potřeba dostatečně metodologicky ošetřit,) Chudák plazík má ještě 10 cm někdě v bříšku, a už se ví, do které monte školky bude chodit, a maminka půl těhotenství vyrábí filcové zalaminované,) pomůcky.)

MALKE: Jak už jsem psal v tom delším úvodním textu - na některé věci můžeme mít propracovaný kritický názor, některé nás mohou prostě jenom srát,)
Ale neříkám, že nějaký nosítko nebo i šátek nemůžou být občas ku prospěchu - hlavně matce s jejím pohodlím, a pokud jde třeba o nějakou uplakanou holčičku, věřím, že i ku prospěchu dítěte. U nás se s tím matka nechtěla zavazovat, a dítě to vysloveně odmítalo, hysteráky, kočár vpoho.
Nicméně na můj vkus jsou lesany ověšený šátkama s dětma za hranou toho, v jakém světě bych rád žil. Krom toho, jsou hardcore nosnice, co to dítě z toho šátku skoro nedaj, je pak samozřejmě bojácné, nespolečenské, možná by někdo řekl meditativně naladěné, ale to jaksi nejsou vlastnosti, které bych třeba já chtěl u dítěte podporovat.

KEIKIN: Jenom ve školce hlásí, že maminka říká tatínkovi Medvěde. Zato se nyní potím u lekcí z náboženství - pětiletý hoch se nějak upnul na Ježíše a již několik měsíců o něm hovoříme. Včera přišla řeč na transsubstanciaci, to byl pro mě jako nevěřící trochu oříšek:c) Vzhledem k tomu, že počítám, že se to ještě vrátí, pilně studuju Wikipedii a přemítám, jak vysvětlit " ne, pořád to chutná jako oplatka, ale podstata se změnila".

GAISAKA: Čistě ze zvědavosti - co je podle tebe tak špatného na nošení v šátku? Obě děti jsem nosila, měli jsme i kočár, používala jsem obojí podle potřeby a nic závratně manipulativního na tom nevidím - je to prostě způsob dopravy, dětem evidentně vyhovující (dítě, kterému něco nevyhovuje, řve jako protržené). Na týdenní nákup se to příliš nehodí, do pražské MHD (zvláště pak na stanici Smíchovské nádraží, děkujeme tvůrcům) skvělé.

Skoro mám pocit, že nás kolega Burroughs jen poněkud trolí,)