Spěchala jsem do školy u mamky v bytě. Sestra seděla u snídaně, mamka se objevovala na různých místech a něco uklízela nebo jen procházela okolo.
Před odchodem jsem se ještě vrátila pro učivo na občanku (měla jsem batoh, v něm vůbec nic a nijak mě to nepřekvapilo), přihodila pastelky a diář s nějakými texty ve finštině.
pak jsem zašla ještě do svého pokoje a na posteli se válela moje kočka. začala jsem ji hladit a došlo mi, že vedle ní leží ještě jedna (měla jsem radost, před rokem nám utekla její identická sestra)... pak ještě jedna...
když jsem se pořádně rozhlédla, tak na mojí posteli se válelo minimálně pět stejných černých koček s různými obojky a taky tam seděly čtyři děti - cca 4-8 let, kterým ty jednotlivé kočky patřily a moje mamka. Povídali jsme si o kočkách, pravděpodobně žádná kočka nebyla moje zatoulaná Yen, ale jinak fajn.

(já i sestra už bydlíme jinde, v jiném městě, do školy už dávno nechodím a moje kočka - ani žádná jiná - na mou postel nesmí a nikdy nesměla. A u mamky třeba taky nikdy žádná kočka nebyla.)

Celý sen měl takový zvláštní jakoby částečně prvorepublikový nádech, včetně oblečení a barev. Já byla chvílemi divák a chvílemi bohatý týpek, majitel řetězce něčeho, co asi měla být dobová varianta KFC. Všichni se na něj/mě dívali jako na strýčka Skrblíka... mimo manželky ho/mě všichni nesnášeli. a mě to bylo jedno, věděl jsem, že dělám to, co musím a lidi prostě závidí.

V obrovském domě se sešla vybraná společnost. Scházeli jsme se v různých pokojích a probírali různé záležitosti. Já se necítil úplně dobře a šel si lehnout. Měla jsem divné sny - jela jsem s reálným tátou do autoopravny ve velmi špatné čtvrti.... probírala jsem z bandou kempařů plány do scionů... - a pak jsem jako divák komentovala, proč ta postava (já) leží v posteli v šatech a nějaký hlas jakoby vypravěče komentoval, že uvidím. že kdyby si nelehl v šatech, tak by se už obléct nestihl...
Přiběhl doktor, mladá manželka mojí postavy seděla na posteli a plakala. Vypravěč se mi zasmál do ucha a prohodil, že ona vlastně nemá problém, ale měli by si všímat spíš jeho...
Doktor poznal, že žena je v pořádku a přišel to říct mně. Já přikývl a potichu dodal "skvělé... ale já se necítím úplně dobře..."
doktor si mě poslechl a zbledl. prý mi selhává plíce, srdce bije nepravidelně a další věci, kterými mě nechce stresovat. vzal gumové hadičky a vyrobil z nich... něco... vím, že jednu mi zapojil do ruky do přesně vedeného řezu jako transfuzi... zbytek mám pak trochu v mlze... nic nebolelo, všechno bylo v pohodě... manželka se na mou žádost ujala rozhodování. byla velmi milá, hodná ale umělá říct svůj názor. chodila za mnou a popisovala, co se děje. v novinách o mé indispozici psali jako o pojišťovacím podvodu jednoho z nejbohatších továrníků, ale žena donutila všechny noviny vytisknout omluvu, kde uvedli věci na pravou míru. a mě bylo lépe, byl jsem v pohodě a postupně jsem se z toho probudil... resp. probudila :-)

zajímalo by mě, co bylo v té "transfuzi"... předtím byla ta postava soustředěná, klidná ale přesně věděla, co chce. potom... byla v pohodě... resp. cítil takovou až umělou euforii.

Sli jsme do nejakeho asijskeho smoothie baru a zastavily nas dve starsi spanelky, ze potrebuji prelozit nejaky text. Na mobilu parily nejake old school rpg, plazily se kobkou a vyskocil na ne demon a spustil zed textu. Chvili jsem jim to nejak zkousel prelozit svou lamanou spanelstinou, ale pak mi doslo, ze to je jen sen, tak jsem si rekl kaslu na to a radeji se probudim. A probudil jsem se.

Dnes se mi zdálo, že mám tygra. Byl to skutečně tygr tzn. měl černé a žluto-zlaté pruhy, srst měl neuvěřitelně hebkou (a hladit ji bylo velmi terapeutické). V tygrech se nevyznám, ale ve snu jsem věděla, že to je mladá samice, ještě ne úplně dospělá. Zvláštní byly hlavně její oči - byly hluboké jako sám vesmír, bylo v nich všechno. viděla jsem v nich, že mi rozumí a že tu vždycky bude pro mě...
na krku měla obojek z měkké kůže. technicky to byl spíš náhrdelník na ozdobu, sebemenší škubnutí by to přetrhlo, ale mezi lidmi jsem ji občas "vedla" s rukou na obojku a lidem okolo tahle iluze stačila.

sen nebyl akční. někam jsem šla, zařizovala nějaké nákupy v obchodě a tak nějak... tygr (byla to samice, ale byl to tygr... výraz tygřice k ní vůbec nesedí... k ní sedí jen tygr nebo kočka) se držela u mě nebo spala v dohledu, byla hmotná a úžasná. v její přítomnosti jsem cítila, že dokážu cokoli a že ona nedovolí, aby se mi děly špatné věci.
bylo to zvláštní, dojem ze sna byl velmi uklidňující a pozitivní ale přitom trochu smutný...

Psala jsem si s někým přes net, řešili jsme, jak bych mohla utéct/odejít/odstěhovat se od rodičů. Měla jsem pocit, že mi chce vážně pomoct.
Pak přišla moje mamka a řekla mi, že musím provést skupinu turistů kolem její školy. Bez přípravy jsem dělala, co šlo, ale jedna ze skupinky mě dost často přerušovala, překřikovala a obecně mi to dost ztěžovala. Pak se mě zeptala, kdy přesně byla ta budova postavená a v jakém slohu a já cítila nával paniky, protože jsem netušila. V panice jsem klopýtala o kus vedle, kde probíhal soud pod širým nebem. Ve středu kruhu stál obžalovaný, celou dobu mlčel, ale všichni věděli, že je to masový vrah a všichni se ho strašně báli. Někdo mě pošoupl až k němu. Já si uvědomila, kdo to je, on si mě nevzrušeně prohlédl, pak se velmi upřímně a lidsky usmál, potřásl mi rukou a řekl "Jsem moc rád, že tě poznávám. A přeju ti hodně štěstí."
Já a úplně všichni okolo na něj překvapeně zírali, protože to byla první slova, co kdy veřejně řekl. Někdo mě odstrčil zpět ke skupince turistů a já vyděšeně zjistila, že pořád nevím jistě, kdy byla ta škola postavená.

(když jsem se vzbudila, tak jsem si to zjistila. styl bych odhadla dobře, rok ne...)

Byla jsem na nějaké procházce nebo to možná byly Kempy... detaily nebyly důležité. kolem les a spousta lidí, většina byli kamarádi a známí. moc jsem se nerozhlížela a vlastně se ani neúčastnila konverzace. mou plnou pozornost měly moje boty, pantoflíčky na klínku. pásek byl velmi ozdobný a držel až nepřirozeně, spodek byl asi dřevěný nebo podobně tvrdý a nepohodlný. pásek mi držel na noze jak přilepený, podrážka klouzala po kořenech, šlo se mi špatně, tak tak že jsem nespadla. ale boty nešly sundat. necítila jsem bolest, ale měla jsem slzy v očích a zoufale se rozhlížela, ale to bylo vše, co se dalo dělat. mlčky a s úsměvem jsem šlapala s ostatními. lidi se mě každou chvilku ptali, co se děje, proč mlčím, že mám fakt nevhodné boty a jestli se nechci vrátit/zajít nedaleko do chaty přezout se. proti své vůli jsem se vždycky usmála a řekla, že je to dobré, že se mi ty boty líbí a že to jde v pohodě, není třeba se starat. přitom jsem se se slzami v očích snažila dát najevo pravdu, ale nešlo to. měla jsem kontrolu jen nad očima...
celé to nebylo děsivé, jen... zoufalství, smutek a bezmoc...

Bylo teplé léto. Tramvají na rozpadlý statek přijel šéf mého muže, a zatímco dalšímu muži něco vyprávěl, já jsem začala vznášet do vzduchu a odlétat. Do toho přicházely na hroby na statku mladé ženy oděné do nádherných pruhovaných šatů a velkými květinovými věnci na hlavách a uléhaly k hrobům. Míjela jsem vzduchem velký starý strom co na statku rostl, asi ořešák, bojovala jsem s tím, ale šéf mého muže mi pokyvoval, že se můžu uvolnit a opravdu můžu létat. Ten pocit létání ve snu je perfektní.

Vzpomněla jsem si na nové díly Červeného Trpaslíka, kde Rimmer mluví o tom, jak létání ve snu je asociováno se sexuálním životem v reálu, jelikož se mi pak zdálo o tom, jak spolu dovádíme s mužem. Místo, které důvěrně znám, asi někde v Berlíně, ale nemůžu si vzpomenout!

A poslední sen, s největším dojmem. Žila jsem v život v nějakém domě, mám pocit, že mě ta rodina přijala za svou, nebyla jsem jejich vlastní. Pohled do domu, možná jiného, a černošskou dvojicí. Jdeme s dětmi v létě po cestě od řeky do kopce do sadu. Nejsou to moje děti, na to jsem ještě moc mladá. Je jich tam tak 8 nebo 10, v různém věku. Máme se tam všichni velmi rádi. Poskakují, radují se ze života. Dorazili jsme do sadu. Něco se stalo. Řekli mi, že mi ukážou něco ve smyslu jiné reality. Začíná mě prolévat smutek. Jdu do nějakého jiného domu, brečím. Děti se jedno po druhém mění na číselné matice složené z dřevěných kostek s čísly podobné těm z Člověče, nezlob se. Musím jít, nechci se obracet zpátky do sadu, ale musím a brečím, je mi smutno, děti se jedno po druhém přeměňují. Dorazím do domu a vidím, jak se jedno, to z těch mladších, přemění před mýma očima. Stálo na pohovce a opíralo se o polici na stěně. Prý na samé jedničky - schválně, ať pochopím. Najednou vidím kolem sebe alternativní realitu. Prostředí je stejné, ale při pohledu do okna domu, podobnému Šumperáku, vidím, že se černošská dvojice vydala v životě trochu jinou cestou. Cítím vděčnost a smutek, že si mě děti nebudou pamatovat, i to, co pro mě udělaly. Nikdo v téhle realitě si to nebude pamatovat, kromě mě.

Zdálo se mi, že jsem byl v Itálii v nějakém muzeu, a náhodou jsem tam potkal Trumpa, který měřil asi 150 cm. Dostal jsem za úkol dělat průvodce a dostatečně dlouho ho zabavit, aby nezačal válku s Íránem.

V sobotu se mi zdálo o "larpu", kde všichni "hráči" věděli, že je to jen hra, ale jedno "cépko" si přestalo být jisté... byli jsme nějaký podsvětní gang, všude bylo dost šero a občas se děly divné věci... a "cépko" jsme měli ve sklepě na výslech... A. vymyslel způsob mučení/výslechu, kdy oběť byla přesvědčená, že jsme mu stáhli kousek kůže a přitom fakticky měl ten kousek jen potřený vodou nebo nějakou jinou bezpečnou kapalinou... nikdo mu vlastně neublížil, ale on byl skutečně vystrašený a zmatený. Nikdo jiný to neviděl, ale mě bylo jasné, že v tuhle chvíli už chudák neví, co je pravda a co ne. A byl sám, ve tmě, jeho chování už neodpovídalo hře... V tu chvíli se z místnosti, kde byl, ozval zvuk, možná se osvobodil? Možná se mu něco stalo?
V tuhle chvíli se s ním nedalo rozumně dohodnout a ostatní to nechtěli řešit. Zvažovala jsem, jestli tam za ním jít, ale moje snové já dostalo zničeho noc panický strach a neovladatelně se rozběhlo pryč z místnosti a od ostatních. Když se mi konečně po nějaké době povedlo zastavit, tak se na mě ze stropu snesl černý přízrak, trochu jako mozkomor z Harryho Pottera jen víc mlžný a neurčitý... a já se probudila.

O lžičkování a jeho efektech na biochemii a neurofyziologii a dále pak (matně) o žití v domě, kde se vyskytovala paranormální aktivita a její zkoumání s detektivní zápletkou a mizením účastníků.

O holce, se kterou jsem si poprvé v životě dal pusu. Znovu jsme spolu kradli na zahradě ovoce, tentokrát už jako dospělí, a ta paní měla pochopení, když jsem jí to řekl, a pozvala nás ještě na čaj. Žádná pusa už v životě nebyla tak sladká a chytrá, jako ta od holky, co chodila s nejoblíbenějším klukem třídy, a líbala se se mnou, protože si mě vylosovala při rozlučce se základní školou a já ji.

Nejdřív se mi zdálo, že titulky v novinách a televizní zprávy byly čím dál tím víc namířené proti židům a muslimům, až začaly otevřeně otevřen vyzývat k násilí. Ale všichni, se kterými jsem o tom mluvil, na to reagovali jen ve stylu "To neřeš", "To je normální" a tak.

Pak se mi zádlo, že jsme hráli airsoft. Nějak jsme nevychytali taktiku, takže celý náš tým, asi čtyřicet lidí, zastihli nepřipravené a v noci obklíčili v jednom polorozpadlém domě. Nikomu se nechtělo jít ke střílnám, takže jsem ten dům bránil skoro sám. Chvíli se mi je dařilo držet zpátky, ale pak jsem si uvědomil, že má ten dům ještě jeden vchod, kudy nás můžou obejít. Rychle jsem tam běžel a povedlo se mi jich pár překvapit, ale nakonec mě trefili, a i když jsem z toho byl hrozně naštvaný, musel jsem uznat, že jsme prohráli.

Zdálo se mi, že jsem našel na internetu objednávku alkoholu pro poslanecké kluby Demokratického bloku a objednal si ji taky. Bylo tam šampaňské pro Feriho (s jeho afrem na korku), spousta levného koňaku pro Kalouska (s jeho obličejem na etiketě) a pak hodně fernetu, becherovky a ginu. Bohužel tam ale nebyla tequila, kterou jsem zrovna někomu dlužil.
Na druhou stranu, asi 15 lahví vyšlo na 900 korun, což považuji za dobrou koupi.

Spolubydlící si kvůli nějakému projektu pořídil tarantuli. Takovou krásně velkou a barevnou. Z nějakého důvodu si nepořídil terárium, takže ji nechal voůlně lézt po domě, což vedlo k tomu, že to, že má tarantuli jsem zjistil v momentě, kdy mi lezla po noze. Nějakým zázračným způsobem jsem to setkání přežil jak já, tak tarantule.

Byli jsme s mojí matkou na návštěvě u příbuzných v Kanadě, kteří si pořídili novou chatu, tentokrát někde ve Wyomingu. Shodou okolností byl asi o dva státy dál bratr krále nějaké blízkovýchodní země, se kterým jsem potřeboval vyjednat dodávku humanitární pomoci pro jeho lidi. Jeho zahradník mi domluvil audienci a musel jsme cestovat zpátky časem, abych se s ním mohl sejít. Během schůzky mi ale došla jedna věc: sice stihnu letadlo zpátky do Wyomingu, ale stihnu tam na letišti přesednout a odletět zpátky do Čech?
Chvíli jsem běhal po letišti a googlil jiné lety. Nakonec se mi to asi povedlo, ale ještě jsem se zdržel ve Wyominku, kde bylo potřeba večer po pikniku umýt nádobí a naložit do auta.

Dnes v noci se mi zdálo o bojích z dětství s dětmi z vedlejších dvou domů. Ti plantážníci neuvěřitelně provokovali a nám se nedařilo žádného chytit. Vše vyvrcholilo v moment, kdy jeden z nich začal močit na náš připravený večerní oheň. Konečně se mi ho podařilo dostihnout, rozpřáhnu se, že ho vší silou uhodím... aby mne probudil náraz mojí ruky o hranu stolu u postele. Malíček mám bolestivě naražený ještě teď.

Začínala zombie apokalypsa a místo abychom s ostatními odhodili vše, co máme v ruce, a dali se na úprk, v klidu jsme balili věci a řešili, co se bude v příštích dnech hodit, mezitím jsme sem tam zlikvidovali nějakého zombíka. Pak jsme se náhodou potkali s kamarádkou a dali se na společný ústup. Kdoví, jak to dopadlo - vzbudila jsem se.

Do tmy mi potichu začal zvonit budík, vstávala jsem do práce. z nějakého důvodu na vedlejší postelí spala moje sestra a můj budík ji očividně taky částečně vzbudil. omluvila jsem se, vypla zvonění a chystala se vstát, jít se převléct a pryč. To, co vypadalo jako moje sestra, na mě začlo mluvit, ale hýbalo se divně, nepřirozeně, jako by to poslouchalo dlaněmi, kdykoli jsem promluvila, tak to natáhlo ruce mým směrem, ruce používala trochu jako Pale Man z Faunova labyrintu, bylo to creepy. Rukama mě hledala a já najednou věděla, že pokud se mě dotkne, tak mě vtáhnou a sežerou ústa, která v těch dlaních má. Byla tma, viděla jsem ji jen jako obrys, takže netuším, jak přesně vypadala a jestli opravdu na těch rukách něco měla. Hodila jsem po ní peřinu a zkoušela utéct, ale pohybovala se stále směrem ke mně a rukama jako anténama hledala směr.

Nebyl to sen, ze kterého bych se vzbudila zpocená nebo s křikem, ale byl v tom takový nepříjemný pocit, kterého se nemůžu zbavit.