tohle bych chtel jeden den v roce jako statni svatek v realu.

byl normalni den, chodilo se do prace a do skoly apod. jenze:
z nejakeho duvodu bylo ten den vyhlaseno ze vsichni obcane sebou nosi paintballove pistole, cela republika je timto oficialni hriste.
a muselo se normalne fungovat ale v momente kdy vas nekdo trefil, tak at jste byli kdekoliv nebo delali cokoliv, tak jste se museli vratit domu, umit ze sebe tu barvu, vzit si ciste obleceni a teprve pak jste mohli zpatky ven mezi lidi!

genialni! pracovni poradu jsem ukoncil dlouhou davkou pres zasedaci mistnost. pak jsem se bohuzel probudil.

Vezla jsem kolečko keramické hlíny asi dva km na nádraží, že s tím někam pojedu a až tam mi došlo, že mě s tím kolečkem asi nevezmou do vlaku.

LOVE_DALI: A poslouchal jsem u toho tolhe:
Oliver Ho - Metaphysical EP [Meta 08 - A2]
https://www.youtube.com/watch?v=3dBARVfFXIQ

Pamatuju si jenom konec.
Balil jsem brko a vůbec mi to nešlo..

Realita: Kamarádku v půlce prázdnin odvezli do Havlíčkova Brodu, protože jí úplně mrdlo. Utkvělý představy a halucinace o zradě, zabití, znásilněno, únosu, fakt psycho.
Ted se mi zdálo, že jsem se s ní potkala, moc jí to slušelo, byla úplně v pořádku a v pohodě, smála se, objaly jsme se.

Je mi strašně líto, že to není pravda.

Středozemě, dlouho po konci Pána prstenů. Slunce se nedostane skrze husté černé mraky, většinu dne je jen šero. Většina civilizace žije v jednom obrovském údolí - skrze to kdysi vedla velká cesta/most, ze kterého jsou dnes většinou jen ruiny, ale i tak tvoří obchod mezi jednotlivými městy v údolí poměrně velkou část ekonomiky.
Po údolí se potulují děsivá monstra - některé z nich, létající, vyhubily poslední draky, protože jsou o tolik hroznější, než oni. Strach a smrt jsou na denním pořádku - někdy umřou náhle celá města, když na ně zaútočí věci ze stínů.

(Ve snu jsem to poslouchal s přítelkyní jako podcast, ale stejně to bylo dost děsivý).

po dlouhe dobe vylozene prijemny neutralni sen bez chaosu, zmatku a bizarnich zvratu.
byl pracovni den ale ja se vzbudil sam od sebe uz v pet, komplet vyspalej a super odpocatej a tak jsem ihned poznal ze je to jenom hezky sen :D

nemel jsem ctyri hodiny pred praci co delat, tak me napadlo zavolat kamaradovi z letniho tabora ktereho jsem nevidel skoro tricet let, v realnem svete na nej nemam zadny kontakt. a on mi to v tech pet rano zvedl, ze jasne, ze taky nespi a ze se sejdem v parku (v obecnem snovem parku, zadne konkretni misto). a prinesl si dve kytary, patrili jsme do skupiny tech taborniku co obluzuji nejstarsi divci druzstvo luznou hrou na sladke drevo u taboraku :)

takze jsme si sedli, on popadl kytaru a rozjel nejaky nas prastary jednoduchy jam co jsme spolu hravali. ja na nej chvilku koukal a pak se naprosto nativne pripojil jako bychom to hrali naposled vcera.
po letech me fakt mrzelo ze jsem se vzbudil, jeste bych byval posedel, ani pokecat jsme nestihli :)

Byl jsem na ostrově. Byl docela velký a bylo tam prakticky vše co člověk potřebuje k přežití, pitná voda, úrodné pole, domestikovaný dobytek.
A navíc resort s nějakou skupinou náboženských fanatiků. Tedy zase tak nábožní nebyli, ale neuznávali pojem oblečení a tak každý jeden člověk co tam přijel buď musel okamžitě odejít, nebo tam zůstat navždy nahý.

Zdálo se mi o tom, že přijel můj zasranej fotr a nakvartýroval se na gauč v mámině pokoji s tim, že tu bude spát. Tak jsem mu vynadal ať kouká vstát a vypadne. Když drze odmítnul, tak jsem ho začal mlátit a abych ho fakt donutil odejít, tak jsem mu zkroutil ruku za záda, jako to dělával on mě a ještě jsem ho upozornil, že už nejsem malej, nebojim se ho a jsem silnější než on. Takhle s tou zkroucenou rukou jsem ho vyhodil až na zastávku autobusu, ale on se vrátil, tak jsem ho zase zmlátil a on se schoval do novin. Prostě zalezl do novin a zmizel. Snažil jsem se ho z těch novin vyklepat a ty noviny čím dál víc bledly, ale nevyklepal jsem ho z nich. Zmuchlal jsem je a narval jsem je do zavařovačky a tu jsem vyhodil.

Ten sen vysvětloval milion věcí v mém životě.
Moje nápady, chaotické a krásné (i když dopadaly creepy), chyby nutné při učení ale nepochopené okolím.
Měla jsem kočku, čistě šedou a dlouhosrstou a měkkou a jako peršanka ale s normálním nosem. Tera Vespera.
Vzdala jsem se ji tajemnému muži v černém, protože můj život byl chaos bez kontroly a nemohla jsem ji ochránit.
Součástí dohody a smlouvy bylo, že se bude mít lip a jednou zas budu (kočičí) máma - ukázal mi vizi malého černého kotěte, hladkà krátká srst.
Magie, chaos a napojení s mystikou předků zmizelo, vzpomínky se vytratily. Byla jsem neobyčejné dítě a pak už jen dívka, které chybí kousky.
Tera Vespera souhlasila s předáním.
Věděla, že se bojím o ni a sama se o ni nezvládnu starat, nezvládnu chránit ani sebe.
Tera Vespera, měkce jednolitě šedá a věrná, občas živá občas plyšová.
Chybí mi, ale snad se má dobře.


Jsem si jista, že tohle si ráno pamatovat nebudu.

Je jedno místo, kde jsme žili tak cca do mých 20ti. Strávil jsem tam dětství, tak si občas vzpomenu.
Dnes se mi zdálo, že jsem tam přijel a že jsem se chtěl vidět s kamarádama.
Nicméně, asi jsem musel před tím něco strašnýho udělat, protože se se mnou nikdo nechtěl bavit.
A všichni říkali: "Potom, co jsi udělal..."
Pochopitelně nevím co.
Celoud dobu jsem se všech ptal a nikdo mi to prostě neřekl.
Jednou jsem taky šel do hospody (se zeptat), že se tam dovím víc, a bylo to stejný.
Když jsem se pak vrátil před bytovky, tak jsem tam neměl auto. Prostě mi to auto ukradli/schovali.
Tak jsem musel volat strejdovi na hory, aby pro mě přijel.
Ten přijel. Po cestě jsme řešili, co se děje a taky nic.
Nakonec jsem přespal u dědy (kde teda strejda je teďka taky) a druhej den zpět na místo činu.
Auto tam už bylo, ale zase mi nikdo nic neřekl..

Byl jsem u vysehraského tunelu, chci se podivat na Vltavu, ale úplně vyschla. Tekl tam jen takový potok. Smutný pohled.

Nedávno jsem ztratila přítelovy klíče od bytu. A zdálo se mi, že jsem u něj, on šel do práce a najednou tam někdo vpadnul a pobodal mě. Já nemyslela na nic jiného, než že chci ty klíče. Nakonec jsem mu je vyrvala, utekl, ale já skončila brutálně pobodaná. Tak volám příteli, že mám dobrou a špatnou zprávu. Ta dobrá zpráva je, že klíče mám a ta špatná, že asi umřu. Brr

LOVE_DALI: * Nebyla to nemocnice. Byla to očetřovna
* celkově ten vibe byl hardwarově jako John Wick a "mindset" jako škola pokémonů

Zdále se mi, že jsem byl nějakým mladým agentem (skoro jako něco z japonskýho anime). Dostali jsme s bandou nějakou akci.
Bylo o tom se dostat do nějakýho velína a sezbírat tam z konmpů data.
Ten komplex, kde to bylo byl nějakde na kopci, resp haldě, jako bejvá po těžení uhlí.
Ta halda měla nekolik vrstev, ale to nám už bylo známý. Nejeneom teda proto, že jsme to na breefingu nastudovali, ale proto, že jsme tam už párkrát byli.
Bylo nás 5 a každej měl s sebou nějakej kus device. Třeba někdo nějakýho kompa etc.
Museli jsme nahoru rychle, ale opatrně. Byl to celkem fofr než jsme se dostali do posledního "sedla". Teda bylo to tak s vyplazeným jazykem, ale jo. Vlastně to ani sedlo nebylo, ale spíš takovje mikroskopickej výklenek. Vylezli jsme tam, obhlídli situaci a udělali rychlej průnik do velina.
Tam, pokud vím, tak vedly jenom jedny a celkem příkrý schody.
Dostali jsme se tam, kdyždej vytáhl svůj kus hardware, zapojili jsme to vsěchno do kupy a začali tahat data.
Pochopitelně, akce rupla a věděli o nás, takže skoro až jako z filmu už se to venku začalo hemžit a já jsem jako velitel zavelel, až se zbytek teamu ztatí, že to dedělám sám. Věděl jsem, že uspěju.
Poslal jsem je teda pryč a do poslední chvíle jsem byl na velíně, natahl data, veškerej hardware zmenšil (ano naše agentura měla u takovýhle možnosti) a začal pozvolna mizet. Sbali jsem si tedy věci, šel k těm jedinejm dveřím od velína, otevřel je a tam?
Nějakej strašně (až abnostnálně vysokej maník s brejlema).V ksichtu mi připomínal tátu kamaráda a kamarádky z dětství (toho jsem viděl naposled tak když mi bylo 5). Koukal na mě a já na něj.
Ale byl v klidu a nakonec řekl, že mi něco ukáže a že mii něco dá, protože už ho sere, co ta firma dělá.
Podíval se na žebrík, co byl zyvěšenej na schodech vedle (tak logicky žádný schody bejt neměly, ale byly tam :D), začal ten žebřík stahovat dolů a skoro jsem nabyl dojmu, že bych tam měl, lízt, ale to jsem nechtěl, protože to vypadalo tak správně "na závratě a spadneš". Vylezl tam, slezl a podal mi nějakej device, kterej měl strašně malej display a vedle mechanický tlačítka. Ani ne celá klávesnice, spiš numpad a pák základních ovládacích kláves.
)Jak do toho datloval, tak mě zaulajo, jak velký má prsty). Sebrel jsem to, změnšil a dal se na útěk.
Resp. bylo nad Slunce jasný, že útěk nebyl možnej, tak se musel jít schovat. Voli jsem taktiku, že pod Sluncem je největší tma, a tak jsem se schoval někde v nějaký garáži na trámy u stropu. Snad jsme měli i nšjaký cloaking device, nevím. V hlavě mi jelo, že to musím taky udělat tak, aby mi nemohli jít po stopě psi.
Nakonec jsme se teda schoval a čekal. Doopravdy 3 dny. Sen udělal takovej fast forward, ale jo bylo to 3 dny.
Slezl jsem dolů a celkem "klidně" (ale brutálně utahaně) odešel.
Jak jsem lezl t tý haldy, tak jsem tam postal jenej team/jinou bandu, co na mě čekali.
Moc jsem jim neřekl, jenom to, že jdu dolů do školy.
Totiž ta naše organizace byla něco jako i škola na agenty.
Slezl jsem to dolů do (našeho) města a tam to vypadalo moc pěkne. Letní večer, lampy svítily a ulicích další agenti, co tam třeba houfně behali a zdravil mě. Všichni o mě a o misi věděli, tak byl v jejich tvářích vidět údiv a respekt. Někteří zasalutovali.
Dobehl jsem k baru. To byla tak jediná věc, co jsem ve svém stavu chtěl vidět. Prostě si dát panáka a svalit se tam (věděl jsem, že jsem už v bezpečí, tak je to jedno). Došel jsem tam. Sotva stojíc na nohou a s totálně prázdým hrdlem jsem si porušil (jako vždy skotskou). Panáka mi nalili do prázdný patrony od brokovnice. Já ho vypil a složil se.
Pak jsem tak nějak v polokomatu vnímal, jak zavolali doktory, jak mě doktoři naložili a vezli k nám do nemocnice.
Pak jsem se probral. Věděl jsem, že je všechno v pořádku a že budu muset jít ústně předat hláčení.
To jsem předal a nakonec zůstal stát v krásně dřevek obložený místnosti sám. Pak jsem se vzbudil.
#Nedělníšlofíčeknagauči

Zdálo se mi, že jsem si začala poměr s naším ředitelem. Vypadalo to všechno super krásně, než jsem si uvědomila, že si poseru celý život. Jak profesní, tak i soukromý. Já prostě ani ve snu nemůžu být nezodpovědná :-)

už tři noci za sebou se mi zdá, že jsem konečně poskládal rubikovu kostku.

se s tim morduju už... čtyři dny! a furt ne a ne a ne! ona musí bejt rozbitá!

no tak jo. moje druhá největší noční můra. v mládí často, teď jednou rok a tendence klesá. absolutně netuším jaké trauma nebo zažitek to způsobyl.
tátu jsem měl rád. takový kufr jsme nikdy neměli. čtyřístek jsem v životě nenašel.

stojím na místě ve tmě. přede mnou kruh světla, po jeho obvodu divoce křepčí cca dvacet kostlivců, všichni tančí synchroně a trochu trhaně, animace cuká jako ve filmech od karla zemana.

uprostřed kruhu kostlivců leží starý hnědý kožený kufr, má dva výrazné bronzové zámky a nafouknuté víko.
je plný utržených čtyřlístků. je jich kupka, přepadávají přes jeho okraj. kufr na první pohled nepůjde zavřít.

za kufrem stojí táta. ja vím že kufr nepůjde zavřít. on ví že kufr nepůjde zavřít. on ví že já vím.

zle se na mě zakření. podívá se na kufr, na mě, stoupne na kufr a začne po něm divoce snožmo skákat jakože ho chce zavřít silou. kostlivci přizpůsobí tempo tance frekvenci jeho skákání. kufr pokaždé zapruží a vrátí se do původní polohy, jen pár lístků spadne přes okraj. v podstatě malá trampolína. asi pětrkát na něj takhle dupne.

táta seskočí. párkrát zašvenkuje pohledem na mě, na kufr, na mě a naskočí na něj znovu.

furt se zle kření. listky přepadájí. kufr se nezavíra. kostlivci tanči. táta se kření.

není pomoci. není spásy. zkáza, zmar a šílenství.