ALDARION: ja sem ten pripad a rikam si, jestli nahodou fakt nemam ten problem jen ja.... jakoze si vytvarim pocit nejakeho ocekavani od okoli a pritom je vsecko v poradku... diky, ze jsem tady na to prisla, i kdyz to sem uplne nepatri;)


EL7334: myslim, ze tam by rozdil byl

KAWALSKI: Z druhé strany... Čo si to tak predstavujete pod mužským / ženským chováním, myšlením a jednáním, vojín Kefalín? ;D
Asi znám i dost žen, o kterých by se dalo říci, že se chovají jako chlapi. ;)

JULIEEHARSHAW: jsem na fotky koukal už jinde a žasnul, protože málokdy se z fakt krásného chlapa stane krásná žena :-) navíc to líčení je skvělé, účes, prostě žena, která ví, jak o sebe dbát, a jak využít maxima svého potenciálu, smekám ;-)

KAYLA: nebo tak;)

KAYLA:
KAWALSKI: ja s tim taky problem nemam, myslela jsem prijeti okoli respektive lidi "z venku"

ja osobne mam jen problem s prijetim netypickych zenskych zajmu, vlastnosti, aktivit a pristupu ke vztahum, takze tu vlastne nemam co delat, ale oslovuji me nektere myslenky a dojmy zde sdilene

KAYLA: známe. i když nemohu říct, že bych své tělo nenáviděl. mám ho rád asi jako každý druhý, mě by de fakto stačilo radikálně zmenšít prsa a tím skončit, protože spodek nikdy nebude "jako bio", tedy pro mě nepodsatatné to zkoušet a s tělesnou konstrukcí ala slovanská figura také nic neudělám ( bez radikálních operací a milionu na účtě teda ). ale těch pár minut po probuzení bývá krušných.

MASOO: ale je to obcas narocny

KAWALSKI: Tak jasně, tahat syna po psycholozích jenom kvůli názoru je samozřejmě nesmysl, to souhlasím, on se případně asi časem vyjádří sám... každopádně děkuji za sdílení příběhu!

CORNELA: top jmeno nam neco rekne leda v čr, amerika je v tomhle uplne jinde a zmenit si ho muzes jakkoli chces

CORNELA: a ten FtM byl před operací? bo minimálně u nás pro změnu pohlaví je nutná kastrace, nevím právě jak ve světě. dle toho usa asi nee.

CORNELA: to se zeptej toho týpka, byl toho plný bulvár tehdy ;-) pravděpodobně ano, protože jinak by to dítě asi těžko donosil, ale nejsem doktor ;-)
jestli to bylo na mě, tak já v té době žádné hormony nebral, u mě to byla ještě fáze "budu se snažit žít tak jak chce bůh a společnost"

TRPASLICE: jinak možná to ovlivňuje fakt, že na svět koukám tak nějak biologicky, tedy rození je prostě způsob, jak přežít. něco jako posvátný kult ženy matky jde úplně mimo mě.
co smekám je ten týpek z ameriky? jak si nechal dělohu a mohl tak odnosit dítě za svou manželku. pokud to dělal dobrovolně a s láskou, klobouk dolů. pro dítě je určitě strašně důležité, jak celý ten proces matka vnímá a po pravdě by mě hodně zajímalo, nakolik třeba to moje ovlivnil fakt, že jeho samotného jsem chtěla a milovala, ale celý ten proces se mi krutě nelíbil. to samé s kojením. jenže tohle se asi hned tak nedozvím a tahat ho po psychouších, aby mi někdo z nich řekl, nakolik je jeho povaha a názor na svět ovlivněn tímhle a nakolik to je dané geneticky a výchovou, to fakt nee.

TRPASLICE: blbě ;-) respektive děti jsem chtěl, ale nikdy ne vlastní. a když už se zadařilo ( nechtěně a přez braní HA ), tak "vyhrála" křesťanská výchova a dítě jsem si nechal. byl jsem v té domě také v manželství. asi bych to vnímal jinak, kdyby šlo o normální těhotenství, takhle převládal celou dobu strach o dítě, tlaky lékařů a manžela na potrat, což mne zabejčilo a já si dítě nechal. pak těžký porod, problémy s kojením ( btw těhotenství by ještě šlo, tam člověk jaksi nemá na výběr a ten vetřelec uvnitř prostě roste nezávisle na vás, navíc hormony dělají svoje a až na pohyby plodu, které jsem fakt nenáviděl, to šlo. ale kojení je něco, co člověk může nedělat. takže když přijdou vpáčené bradavky, neochota dítěte pít přez klobouček a k tomu ještě celková moje nesnášenlivost na doteky v těch místech ( fyzicky to dost bolí ), tak pak z toho byl rok hrůzy.
nějaký porod jsem moc neřešil, tři dny vyvolávaček, pak čtvrtý den další, v 12h první kontrakce a bolest jako kráva, potom hned upoutání na lůžko bez možnosti pohybu a o 3,5h později porození syna. bez jakékoli jiné medikace kromě toho oxitocynu na vyvolání porodu. 28vnitřních stehů, 8vnějších. půl roku po porodu jsem si ještě nesednul.
po pravdě v době porodu nebyl vůbec čas o tom přemýšlet, tam člověk mezi atakama bolestí jen přemýšlel, jestli to přežije ;-) a potom opět zapracují hormony a člověk tak nějak zapomene, jak hrozné to bylo. jenže ze zkušenosti vím, že tohle nejde vysvětlit člověku, co nerodil, já pár dní po porodu také říkal nikdy víc a pár měsíců poté už jsem si nic nepamatoval.