Tak argumenty. Moje dosavadní (čistě médii zprostředkovaná) představa o genderfluid/agender/bigender lidech ukazuje buď člověka, který se někdy oblékne jako jeden rod, podruhé jako ten druhý, nebo naopak (případně zároveň) směřuje k androgynitě a obléká se na denní bázi tak, že se rod na první pohled určit nedá. To mi dává naprostý smysl. Na druhou stranu, tento člověk používá znaky obou rodů, má simultánně vousy a upnuté šatičky, na jednu stranu tvrdí, že jsou šťastní a realizujou se, na druhou, že prožívají prakticky každodenní úzkost a strach z komentářů, útoků a trapnosti při vstupu na toaletu. To vznáší otázku, jestli za pár let/týdnů Tyler náhodou nezjistí, že stejně, jako mu převzetí mužské identity pomohlo jen nakrátko, tak že totéž se stalo s převzetím agender/bigender identity, totiž že jim to dodalo krátkodobý pocit štěstí, naplnění, realizace a něčeho nového silného, ale po nějaké době pel novosti opadal a zbyla zase pouze deprese a pocit radikální odcizenosti od vlastního těla. Ten pak může být samozřejmě dán nějakou netypickou rodovou identitou, ale taky to může být opačně - experimenty s tělem a identitou mohou být výsledkem něčeho jiného, co s tím třeba ani nemá vůbec nic společného.
Jinak jsem ze začátku záměrně nepoužívala termín blázen/cvok, ale porucha osobnosti (dokonce ani ne psychóza!). Přitvrdila jsem proto, že tenhle termín viditelně není příliš známý a vedlo to tu jen k nedorozumění. Třeba hraniční porucha s sebou pokud vím může nést dlouhodobé nejasnosti o vlastních sexuálních preferencích a bisexuální chování (a to i přesto, že ten člověk je ve skutečnosti dost jasně vyhraněný homo- nebo heterosexuál); analogicky mě napadlo, jestli některé poruchy osobnosti nemohou generovat podobné lavírování pokud jde o rodovou identitu. Tím, chraň bůh, NECHCI říct, že každý agender/bigender/genderfluid by měl svou rodovou identitu léčit nebo že je na agender/bigender/genderfluid identitě vůbec něco špatného. Ale existuje velká spousta prostředků, jak si ubližovat a tenhle je zrovna tak účinný, jako kterýkoli jiný. Zkráceně, to, co ten člověk píše, v podstatě nečtu jako "mám netypickou rodovou identitu, dejte mi pokoj a respektujte mě", ale "chodím po městě s cedulí "nakopni mě", tato cedule patří k mé identitě a prožívám díky ní pocit štěstí".
Analogicky, na obezitě není nic, co by automaticky indikovalo psychickou chorobu, ale začne-li se obézní žena přejídat s cílem stát se nejtlustší ženou na světě a bude generovat články o tom, jak se v tom našla a je šťastná, budu mít taky pochybnosti o tom, jestli by si místo toho raději neměla najít dobrého terapeuta.