strašně blbej dotaz. Je tady někdo, kdo procházel nějakým závažným obdobím za doby svýho vysokoškolskýho studia, ať už tranzicí nebo něčím podobně náročným a hrozilo mu kvůli tomu vyhazov? O co mi jde - jsem tzv věčná studentka, což je daný jednak postižením (ale spíš malinko) ale hlavně popíráním toho, že postižená jsem. V momentě, když jsem si to dokázala přiznat, jsem se posunula, což je hrozně fajn, jenže cca 5 let po tom, jsem zjistila, že to co vnímám jako lenost, jsou vskutečnosti projevy vzácný a o chlup závažnější diagnózy. Čili se ze studiem seru ani ne tak na základě vlastní kryplatosti, ale nasbíranejch momentů, když šlo fakt o hodně. Čili hledám lidi, co tohle už zažili, a umí řešit.
Dostalo se mi hromady dobrých rad od lidí kteří a) mají vzácnou dg ale nestudují b) studují a nejsou vzácný c) jeden co je vzácnej a studuje nmi napsal. že si to málem hodil, takže nějak to s ním probírat taky se i bojím :) Jo je u btoho strašlivá a kurevská únava a nejistota jestli jsem líná nebo unavená, panikařím, nebo nímám věc realisticky.
Jo a kromě dobrej rad se mi dostalo i nevražení, že kvůli mě pak firmy nepřijímají postižený. Což je jaksi kravina, mám už za sebou pracpovní zkušenost v korporátu, i s tím, že kolegové viděli,l jak se plazím do schodů a taky hlavně dost "dementní" způsob, jak jsem vstávala od stolu, a omlátila jsem židlí roh kanclu. NE schválně, prostě se to vyžmoulalo, jak jsem se zapírala.
Přijde mi že věci řešit kurevsky umíte, a pokud zjistím, že se dostávám tam kam potřebuju, vzala bych vás jako placený kouče (s tím že cenu dojednáme, a mám zkušenost kolik stojí psychoterapie :) )