Kongregace pro katolickou doktrínu vydala v roce 2019 (pro účely církevních škol) dokument "Jako muže a ženu je stvořil", který odmítá genderovou teorii a trvá na objektivní existenci dvou pohlaví která jsou určující pro lidskou identitu. To je zatím nejjednoznačnější a také nejdrsnější vyjádření katolické církve k této problematice, ale ani to neobsahuje zavržení transsexuality a transsexuálů jako takové. Negativně se vyjadřuje i k "transgenderu" ale v kontextu toho, co označuje za "genderovou teorii". A ani to vlastně není obecně závazný dokument pro všechny katolíky, pouze pro řískokatolické církevní školství přímo navázané na církev.
Předtím AFAIK katolická církev jede oficiální postoj k transsexualitě neměla - byly k dispozici pouze názory jednotlivých, různě uznávaných, teologů. Daly by se shrnout do dvou protipólů - celkově jde hlavně o teologickou představu, že tělo je Boží zázrak, které nemá být svévolně poškozováno. Jeden pól tedy nesouhlasí s rekonstrukční operací, ale souhlasí s hormonální léčbou apsychoterapií. Druhý pól dochází k názoru, že protože transsexuál řeší operací nějakou poruchu, problém, tak je toto "poškození" jeho těla přípustné, jako jsou přípustné všechny nezbytné zásahy do něj. Stojí zde proti sobě i představa, že "Bůh nedělá chyby" a člověk se nerodí do cizího těla (Jan Pavel II., ovšem etický postoj, nikoli oficiální doktrína církve) která má také své teologické odpůrce (protože se lidé zjevně rodí i nemocní a poškození, "Bůh nedělá chyby" je zjednodušující fráze).
Pokud vím, tak existuje mnoho kněží, kteří věřícím transsexuálům pomáhají. (Kněží bývali více chápající než komunity věřících a naopak transsexuálům pomáhali s přijetím v té komunitě - alespoň do nedávné doby.)
Problematické je uzavíráí církevních sňatků (nemožnost mít děti by měla být překážkou v uzavření sňatku), ale myslím, že už to bylo i v případě transsexuálů mnohokrát porušeno. (Spíš teologická zajímavost pak je, že transsexualita je jediný způsob, jak se v katolické církvi může žena stát knězem, protože když se "muž" upřímně stane knězem, ale pak přijde na svou transsexualitu a podstoupí terpie i operace, jeho kněžství se nějak "nevypaří" a zůstane mu katolickou církví uznávaná ta "moc" dělat ty kněžské úkony - svěcení - i když jej v tom asi budou dost odrazovat. Ale pokud už muž ví, že je transgender, neměl by kněžské svěcení podle kardinála Navaretteho, autora práce „Transexualismus et ordo canonicus“, podstupovat - protože jej kardinál vlastně považuje za ženu, které v katolické církvi nemůže být knězem, nikoli protože jej považuje třeba za duševně nemocného nebo zvrhlého muže.)
To jen jako příklad, že s tím nábožestvím je to složité. :) Chtěl jsem hlavně upozornit, že záleží mnohem víc na tom, jaká je oficiální a žitá doktrína toho či onoho nábožeství, té či oné církve, společnosti, sekty... To, že jsou v nějaké náboženské knize v nějakém kontextu nějaké bizáry ještě neznamená, že je to náboženství bude prožívat.
(Ale samozřejmě přesně to je to, co rády dělají třeba některé kongregace amerických protestantů - prožívat náhodné bizáry vytržené z kontextu Bible.)
Stejně tak třeba stát Izrael uznává, že transgender lidé nejsou duševně nemocní a zakazuje k nim tak přistupovat, reformní i střední proud nemá s klasickou transsexualitou rozhodně problém a ortodoxní rabíi šílí...