NEI: Nemam naštěstí zkušenost s podobnými extrémy.
Ale tohle je v menším věc co mě žere a hrozně mrzí - Že nemám jak short term posoudit jestli jsem dobrý rodič. Zlaté heslo pro mě je, že co nejde změřit nejde zlepšit. A tudíž nemám jak efektivně korigovat fails o kterých ani nevím a určitě jsou.
Řešil jsem to i s psycholožkou mých dětí a mojí - "jste patrně v normě / těžko soudit / těžko radit bez konkrétního problemu / chápu a rozumím obávám, ale kdybyste viděl co nám sem chodí".
Jako já se na ty paní nezlobím vůbec a plně chápu, ale herdek X lidí mi už řeklo, že kdyby se s dečkama mohli vrátit v čase, to či ono by dělali jinak. A zároveň mi každý, od koho bych si i rád nechal poradit, řekne - že těžko radit, protože každé děcko jiné, každé zázemí jiné atd.
Ta obtížná short term měřitelnost za mě druhý nejhorší aspekt rodičovství / po závažných nemocech v rodině (to se mi chce brečet, když tohle vidím, nebo brečím).