Z pohledu biologie lidského chování jsou naše děti nošenci.
Biolog a etolog Bernard Hassenstein zavedl v roce 1970 dělení mláďat savců podle jejich typického chování na tzv. nošence, hnízdoše a běhavce. Hnízdoši se rodí se zavřenýma očima a uzavřenými zvukovody, neumí se posunovat a jsou stěží schopni sami regulovat tělesnou teplotu. Potřebují ochranu hnízda, kde mohou být zanecháni matkou. Jejich strava je zasytí na dlouhou dobu. Během nepřítomnosti matky se chovají tiše. Naproti tomu běhavci jsou jakýmsi zmenšeným obrazem svých rodičů, mohou svou matku zakrátko po narození následovat a potřebují být neustále v její blízkosti. Než byl v roce 1970 profesorem Hassensteinem zaveden typ mláďat nošenců, byl člověk počítán spíše mezi hnízdoše, což nám dnes připomíná obvyklý způsob nakládání s kojenci. Nošenci jako opice, koaly a jiní, se mohou nohama a rukama přidržovat srsti matky. To lidští kojenci nemůžou. Musí být drženi a podporováni. Být sám znamená pro nošence totéž co být opuštěn, je to život ohrožující stav a mládě trpí velkým strachem. Člověk je podle této teorie typický nošenec, v čemž se podobá svým příbuzným primátům.
I dnes máme možnost pozorovat na svých dětech chování, které nás se skupinou nošenců jednoznačně identifikuje.
Pokračování článku zde ...
http://vbavlnce.blogspot.cz/2013/06/biologicke-predpoklady-noseni-deti-aneb.html