Dnes se to podařilo a přes poledne jsme si s ořem trochu užili...
...tedy on si užil podrbání do sytosti při čištění, pak jsem pečlivě vyčistil a sanoval kopyta (aby vydržela do dalšího strouhání) a pak jsme se šli projít na oblíbený okruh.
"Vyděsili" jsme turisty na cyklostezce u řeky, protože na úzké lesní pěšině jde Vobluďák obvykle první a já se většinou trochu zdržím čištěním/odlamováním větví a ostnatých plevelů snažících se zarůst koňostezku. Takže koníček obvykle dorazí houštinou na konec jako první (jako mám ho či jeho ocas stále na dohled a na zavolání poslechne), kde je zvyklý vylézt na širší cyklo/pěšo-stezku podél řeky, kde se způsobně postaví na travnatý okraj (aby nezavazel ani pěším a ani cyklistům, kterých si navíc nevšímá) a čeká na mne (sem tam se ohlédne, zda už jsem vylezl z houští také), aby při korektním splnění tohoto bodu dostal nějakou odměnu.
No a takto se zjevivší oř na cyklostezce vyděsil procházející skupinku turistů, takže jsem přes keře slyšel "Hele, kůň! A sám!"
Když jsem vzápětí vylezl z cestičky v křoví i já, tak jsem je uklidnil, že koníček moc dobře ví co dělá (a dostal pochopitelně i odměnu) a že čeká až vylezu z křoví také ;-)
Pak jsme byli obdivováni, jak koníček jde ve volnosti způsobně se mnou, jakoby si každý musel hned přestavovat, že kůň = poděs, co přece musí hned někam utéct...