NYA: To jo no, rodinné konstalace už mě taky napadly...
Určitě to máme trochu jinak. Ty jak jsem pochopila, ty jsi dítě s partnerem neplánovala a opustil tě ještě než se malý narodil. Prcka jste spolu prostě neplánovali.
My se vzali, dítě jsme oba chtěli a plánovali. Vše šlapalo jako na drátkách až pak přišla jobovka, kterou jsem přes veškeré snahy neustála a společně jsem ji prostě nezvládli. Zásadní pochybení na obou stranách. Kdyby v tom nebylo dítě, tak to prostě obrečím, rozdýchám a jdu dál, nic víc neřeším. Dítě v tom ale je a tak najednou už z mého úhlu pohledu vůbec nejde o nás, ale především o dceru. Co my dva mezi sebou už je prostě nepodstatné.
Myslím že ani jeden z nás příliš nestojí o rozmazávání přesného problému. Je velmi choulostivý a intimní. Já asi jako největší křivdu beru to, že on o problému věděl, přede mnou ho utajil a v podstatě riskl manželství a dítě. Možná z víry, že vše v jeho životě tak bude v pořádku, možná z obrovské touhy aby to tak opravdu bylo.
On je zase ublížený, protože do toho manželství dal všechnu svou víru a bere jako zradu, že já jsem problém neustála a odešla.
Ať už ale cokoliv, v této fázi měla jít veškerá naše ublíženost stranou, měli jsme si říct - no tak jsme to oba posrali, ale jediný kdo je v tom nevinně je naše dcera, tak se na ni oba zaměříme. No a já mám pocit, že se na ni zaměřuji jen já a on se neustále hrabe ve své ublíženosti. A z toho pramení veškeré naše rozepře. Protože dokud já budu řešit dceru a on sebe, nikdy se nedohodneme :).
A máš pravdu, štve mě že se chová nezodpovědně, nedospěle a není tatínek, kterého bych pro dceru chtěla. Ale taky už vím, že to je něco co si nelze vynutit a tak jsme rozčilování kvůli tomuhle už vzdala - k ničemu to není a ve finále to škodí jen mně a přenáším to na dceru. Je to prostě tak a já s tím nic nenadělám, i kdybych se na hlavu stavěla :) ... ne, že by mě to nemrzelo a občas taky neujelo, ale to je asi normální ;)
Teď už jen aby to tak bral i on, nepokoušel si vynutit si něco zase u mě a všechno bude v pohodě :)