NYA: Ach jo zlato... je to náročný, viď? Myslím, že každá svobodná matka tyhle stavy zná a většina jich to dokáže pochopit. Ta dlouhodobá přetaženost, vyčerpání a zoufalství... taky to znáte? Když povolí nervy, vy po dítěti vastartujete kvůli nějaké kravině, pak vám to vzápětí dojde, přijde lítost a zoufalství a tak si sednete do kouta a brečíte? Protože je vám jasné, že to děcko za to nemůže, uvědomujete si, že toho máte plné kecky a tatínek se ani nezajímá a užívá si někde svůj náramně svobodný život? Kdyby v tu chvíli překročil práh, vzteky bych mu rovnou prokousla hrdlo... kterémukoliv z nich :)
Ale nejde to jinak, než hluboký nádech, výdech, uklidnit se, pohladit a obejmout děcko, zvednout se a fungovat dál...
Já takhle hodila ručník do ringu loni... když se ozval otec té mladší, že by chtěl přijet na pár měsíců do ČR a užít si trochu čas s dcerkou, které byl tou dobou necelý rok... a já řekla že jo, ať tedy přijede, ale ať počítá s tím, že jen co přijede, začne se o ni plněstarat, zvyknou si na sebe a pak jedu minimálně na měsíc pryč... poprosila jsem babičky té starší, autistické, aby se o ni postaraly... chodí do školky, tak to zvládly... i když jednoduché to určitě neměly. Bylo mi v tu chvíli úplně jedno, že je měsíc neuvidím... zoufale jsem potřebovala čas na sebe a zoufale jsem se potřebovala na ně zase těšit. Jo, když jsem pak měla odjíždět, přišla úzkost, pochyby, nechtělo se mi... ale nakonec jsem si ten měsíc fakt dokázala dokonale užít a zoufale se na děti těšila. Nedovedu si představit, že bych svěřila do péče otci úplně. Ale ve chvíli, kdy jsem odjížděla pryč, bych si to určitě představit dovedla :D
Otec té mladší to s ní měsíc zvládl úplně v pohodě, s dětmi to umí, má je rád, dceru miluje, ale prostě se odmítá přizpůsobit a nechat se omezovat. Trochu jsem doufala, že už s malou zůstane v kontaktu a bude "otec" ale on se pár dní po tom co jsme přijela domů zase sbalil a zmizel mimo ČR. Naštěstí je malá ještě moc malá a tak to zvládla jen s několika plačtivými záchvaty, když po zazvonění zvonku nepřišel táta, ale někdo jiný a občas volá na vysoké vousaté pány na ulici "táta táta". Podruhé už jí to ale určitě neudělám... protože by jí zase utekl.
Mno... co se tím ale snažím říct je, že ten pocit, že bych děti klidně nechala otci vychází právě z toho dlouhodobého vyčerpání... že po pár dnech, kdy si odpočineš, by ti najednou začalo děcko hrozně chybět a bylo by ti líto, že o ten čas s ním přicházíš. Uvědomuji si, že většina matek nebude mít možnost na měsíc zmizet a odpočinout si... ale ono to prostě přejde. Je to období a bude zase jiné období ;)
A pokud jsi na dítě úplně sama, pořád se ještě může najít chlap, kterému bude záležet na tobě i na dítěti.
Nám se zdá se povedlo, byť jsem se o to nijak nesnažila... a je to strašně super najednou a ten obrovský rozdím vidím až teď :). Pořád jsem unavená, pořád vyčerpaná, pořád je toho hodně, ale ten pocit, že to někdo vidí, chápe, obejme mě, pohraje si s holkama, zeptá se jestli něco nepotřebuji... jsou to maličkosti, ale hrozně důležité pro mě i pro holky.