Vrací se mi to na mysl, tak to napíšu ...

Jak tu psala Pidala o tom boxu, že jí pomohl ventilovat emoce, zpracovat je a nechat za sebou..

Za mlada jsem cvičila dost intenzivně kung fu, a pamatuju si, jak bušit do dřevěnýho panáka bylo uvolňující. ale po děcku už jsme na to necítila dost energie, a taky nemám skoro hlídání, abych se do toho pustila naplno.

Nakonec jsem si ale našla taky způsob, jak svoje emoce přesměrovat. Dokud jsem chtěla vybojovat spravedlnost ve vztahu k biologickýmu otci, tak to byla dokola bezmoc, protože v pozici matky jsem vždycky byla zranitelná a slabší.

Když jsem se ale přistěhovala blíž k praze, zapojila jsem se do klimatickýho hnutí. Nejdřív jenom tak, že pomůžu kamarádce založit rodičovskou skupinu. Brzo jsme ale začla jasně vnímat, že ten boj za změnu přístupu ke klimatu, za transformaci ekonomiky, energetiky, dopravy a produkce potravin ... že je to podobný, jako ta snaha o spravedlnost v tomhle rozsypaným vztahu, který se nejspíš nikdy nemá šanci spravit.

Protože lidi, kteří ničí tuhle planetu, mají úplně stejné jednání - extremní sebetřednost, sobectví, lhostejnost, arogance, bezohlednost. Že jim na svým individuálním prospěchu záleží víc, než na svých dětech a nehledí na to, jaké dopady bude mít jejich jednání.

A tak jsem se pustila do aktivismu po hlavě, s velkým nadšením a pocitem smyslu. Jako by se ta energie, která neproudila celý leta, mohla dát do pohybu. A skutečně naše hnutí působí na společnost, na politiku. Výrazně se mění jak média informují o klimatu.
Děláme skvělý akce, mám novou partu, je to zábava, kreativita i dobrodružství.
A taky mám po letech na mateřské zase platnou společenskou roli. Jsem členkou nejužšího národního týmu hnutí. Koordinuju média. Mluvím s novináři, píšu tiskové zprávy, které otiskávají tak, jak je napíšu. Tento týden vyjde dvoustránkový rozhovor se mnou v tištěném týdeníku Echo. Plánuju s lidma přímé akce občanské neposlušnosti, které realizujeme.

Občas si vzpomenu, jak jsem byla ještě relativně nedávno s malým miminkem v zapadákově na vesnici, izolovaná v samotě, odkopnutá a vyhozená od svýho srdcovýho projektu biologickým otcem dítěte. Manipuloval mými přáteli, tak se za mnou málokdo přijel podívat nebo mi s něčím pomoct. Půl roku v poporodní depresi. Moje rodiče mě taky neuměli podpořit, ale protože jsou zvyklí mě kritizovat, tak mi jejich návštěvy spíš přitížily. A strach, co bude s tím malým děckem, když má mámu v tomhle stavu.
Měla jsem tehdy pocit, jako bych byla úplně odpojená od života, víc mrtvá než živá. A pocit, že na mě svět zapomněl a že už nikoho nezajímám.

Teď mi všechno kvete pod rukama, dělám spoustu skvělý práce, která mě baví, naučila jsem se neuvěřitelný množství věcí. Až doděláme teď v říjnu velký protestní akce, nastoupím do práce, která mě bude fakt bavit a dávat velkej smysl.

Tak mi přijde,že jeto fakt potřeba, přesměrovat ty emoce jinam, a že i když mohly být okolím označované za "negativní", že v nich je hodně energie a že je to velkej zdroj.


Naučila jsem se toho hodně o aktivním občanství, o protestech, o tom, jak všechno zmedializovat. Tak bych chtěla (snad už) na jaře rozjet občanskou iniciativu pro zájmy svobodných matek. Protože dokud se mlčí, vláda na to sere.
Ale když si padesát matek s dětma lehne před MPSV na zem a bude dělat, že jsou mrtvé, a do toho bude někdo číst parte v duchu "zemřely vyčerpáním, ...", a pozve k tomu všechny média, nebudou se už moct tvářit, že single matky tady nejsou a že se to nemusí řešit.
Zálohovaný výživný je sice pěkný, ale je to málo.
Z8kony by měly být upravené tak, aby single matky mohly žít žitelný život, a ne mít samý starosti, jak to všechno zvládnout, když na to otec dětí sere.

MIMI: to mi přijde lepší řešit na mediaci než na nyxu.. nejlíp domluvit kdo bude mít děti v péči, výši alimentů a i tu bytovou situaci.

PIDALA: psychologové nemusí být vždy sáhli, existují výjimky, kdy sou někteří rizikovi a spíš ublíží, ano, taky jednoho znám, bývalý kolega z výcviku, odkud ho vyhodili, dyz to vylezlo na povrch, ale dokončené vzdělání měl, dělá to, škodi...ale spíš jsou ok, pohybuju se v těchto kruzích

PIDALA: to já nechci chlapa bez deti, nechci už další dítě a myslím že musí být ten kluk mimo.. Nemůže vědět pak zhola nic o věcech, ktere sou mým denním chlebem, nebo nevím, nemám s tím zkušenost

NYA: Já jsme si trauma taky odnesla... vlastně jsem dlouho ani nevěděla, že mám trauma, dokud mě kdosi neupozornil, že moje automatické, podvědomé reakce těla, psychosomatika a výkyvy psychického stavu jsou reakcí na prožité trauma. Asi jsem si to nepřipouštěla. Ale dost mi pomohlo si to uvědomit, připustit a přestat to trauma prohlubovat snahami o nějakou nápravu, komunikaci, satisfakci... a právě přesně všechno to co jsme řešily níže. :)
No a ano, připustila jsme sama sobě, že mu asi nemusím bezpodmínečně odpustit, nutit se do toho, snažit se být děsně nad věcí, v pohodě a jeho tak nějak nustit do pokání. Nepotřebuji ho nenávidět... jsme nejraději, když ho vůbec nemusím řešit a ta úleva je skvělá.

Mno... můj současný vlastní dítě nemá, vím že by chtěl, ale jestli nakonec bude nebo ne, to necháváme zatím ležet. Vím, že moje holky vzal v podstatě za své a bez toho svého by se obešel... i když by to byla pak asi značka ideál, kdyby na něj ještě došlo :).
Ale asi je třeba brát konkrétně náš případ jako šťastnou výjimku - která se stává, ale ne moc často.
Ono je v tomhle případě vždycky lepší, když se dají dohromady lidi, co už svoje děti mají oba - lépe rozumí tomu přístupu, nastavení hodnot.
Každopádně držím palce, aby se ti to s tím přístupem k chlapům urovnalo a aby sis toho správného do života nakonec přeci jen pustila :).

Jo a že ex dělá rodinné konstalace? :D Já se ani nedivím, to je prostě úplně vystihující. Oni ti lidé, co si nesou nějaké své vlastní šrámy, které pak předávají dál, se o tyhle věci zajímají často. Však nejpošahanější, nejrozbitější, jsou často právě terapeuti a psychologové. Ale co si budeme povídat, měli by to mít vyřešené ideálně před tím, než se pustí do nějakých vlastních vztahů, rodiny a ne to kur*a předávat dál jako infekční pohlavní nemoc. Jenomže to by byl svět asi příliš ideálním místem :)

PIDALA: to je super co píšeš. Krásnej happyend.

Já chodím na terapii traumatu, zaplatpabu se po letech vysekavam z následků toho, jak se ten blbecek ke mě choval v těhotenství a když byl malej úplný miminko.

Tak už v sobě nemám hněv. Ale spoustu strachů vůči mužům mám pořád, držím si bezpecnej odstup.
Stejně je buď děti nezajímají a nechápou, co zájmena život s děckem, nebo naopak chtějí mít i vlastní, což mi sdělují vetsinou hned n druhém setkání.. A to mi přijde jednak fakt brzo řešit s někým děti, když ho ani neznáš, a druhak si takový risk už ani podruhé netroufnu.

A víte, co dělá ten blbecek, co se o děcko nikdy nechtěl starat, ani s ničím pomoct nebo si vlastní dítě pohlídat?
Udělal si kurz na rodinný konstelace a vede je jiným lidem. A ezouši mu to baští.

Aneb když hledáš sam sebe, pošli někoho, kdo tě má rád, na několik let do sraček..

GIDDY: Ahoj :) Nejsem si jistá, jestli celému tomu zapletenci rozumím.
Ale ty teď bydlíš v domě, kde jste s partnerem bydleli dřív spolu, jsi napůl tedy majitelka? A stěhuješ se s dětmi do bytu?
Do určité míry chápu, že se tam necítíš dobře... ale z domu do bytu se třemi dětmi... no, to je vážně velká změna a to nejen pro tebe, ale i pro děti. A to se k tomu asi ještě přidají sousedi, které najednou začne prudit, že děti běhají, křičí, dupou... Jsou to maličkosti, ale já teď zaměřuji všechno na to, abychom se z bytu dostali s dětmi právě do domu, kde budou moci běhat a beudou tím prudit nevrlé sousedy, sousedi nebudou prudit mě a já nebudu prudit děti :).
Myslím, že do tvých pocitů se dokážeme celkem dobře vcítit všechny.
Já jsem se hrozně dlouho zaobírala podobnými - jak mi to mohl udělat? Někdo komu jsem věřila? Někdo kdo věděl, jakou cenu má moje svoboda, můj život, jak mě v tom mohl nechat a zmizet si na druhou stranu světa a užívat si?
Čekala jsem na nějakou omluvu, satisfakci, nemyslela jsem snad na nic jiného, než že jsem se tím užírala. Místo abychom cestovali společně po světě, těšili se z dětí, nechal nás ve sračkách a našel si free travellerku, se kterou "zachraňuje svět" v dobrovolnických centrech na druhé straně světa a přitom někdo jiný musí zachraňovat tady to, co posral on.
Jako bych nedokázala být šťastná, dokud mu to neodpustím... s tím vědomím byla veškerá ta péče, únava a starosti ještě více tíživé. Pokaždé, když jsme měla pocit, že už fakt nemůžu, přišel ještě i ten pocit - a ten debil si od toho klidně zdrhne, nemá ponětí a na druhé straně světa si nasadí vyzenovanou šťastnou masku a je mu to jedno.
Byla jsem v tom zacyklená - taky mi pomáhaly hlavně kamarádky, rodina daleko a svých starostí každý dost.
Ale šprajcla jsem se, našla si čas sama pro sebe - ten jsme vyvažovala zlatem. A změnilo se to ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že už mám nejhorší za sebou. Že už to zvládáme skoro rok a úspěšně. Že starosti sice budou pořád, ale už jsou to i společné radosti a teď už bude zase postupně líp a líp. A dostavil se obrovský pocit úlevy a hrdosti. Já jsme věděla kde je pravda, kolik mě to stálo úsilí, že jsem se snažila jednat čestně a podle svého nejlepšího svědomí... a byla jsme na sebe hrdá.
A s tímhle uvědoměním se odstavil i takový zvláštní klid. Nepřála jsem svému ex nic špatného, ale ani jsem neměla potřebu se nutit do toho, přát mu štěstí. Byly to jeho volby... dle mého mínění špatné, dle jeho dobré... ať se popere s tím, co mu jednou ty volby přinesou. Já nemám potřebu mu to nijak dávat sežrat ani mu to nějak ulehčovat.
Opravdu hodně mi z duše mluví tenhle článek.
9 kroků od spálených mostů aneb Jak se z "Prosím, vrať se" stane "Promiň, už se nevracej" - FirstClass.cz
https://www.firstclass.cz/...25&fbclid=IwAR16fx1nVcMG1ce0xJFQGtz_nWwR0ekCUlp6Rv78y4S5XZWHdNuBU4rWX-Q

A pak se najednou začaly dít věci, které jsme fakt už ani nečekala. Do života nám přišel chlap, kterému holky dnes říkají táto. Nehledala jsem, neprahla po partnerovi, ale najednou tu byl a já za něj jsem neskutečně vděčná, protože jsme si lepšího chlapa nemohla přát a holky nemohly mít lepšího tátu. Společně se nám fakt daří a já si to ohromně užívám. Věřím tomu, že si to užívám mnohem víc, než rodiny kterým se daří a berou to tak nějak jako samozřejmost, protože to tak bylo vždycky.

Mám pocit, že pokud ti život něco takového co prožíváš nachystal, tak proto aby tě připravil na něco skvělého, co má pro tebe nachystaného, ať už je to cokoliv. Ale vždycky je důležité, jestli si to pustíme do života, uděláme ten krok dál a nezabředneme v té lítosti, vzteku, čekání na satisfakci... přijde, neboj, ale přeci nebudeš život trávit čekáním na to... může to trvat dvacet let :D

Asi nemá cenu vyčítat si vzek - já ho chodila vymlátit na box a fitbox. Fakt doporučuji. Vytřískala jsem si tam ramena a záda skoro do chlapských rozměrů, ale pomohlo mi to neskutečně :D

Co naprosto chápu, je ten vztek, že se ti někdo najednou motá do výchovy dětí - co je to za výchovu, jednou nebo dvakrát do měsíce? Nikdo nemá právo narušovat pravidla a zvyky které s dětmi máš. To nepomáhá ani těm dětem, jen jim to dělá binec v hlavičkách. Pokud se partnerka tvého expotřebuje realizovat, ať si počká na to své dítě a patlá si ho šamponem dle vlastního uvážení - taky jí do toho asi kecat nebudeš.
Nevím, jak moc máte ty vztahy s ex rozbouřené - ale pokud se kvůli tomuhle hádáte, myslím že je to trochu boj s větrnými mlýny, pokud ta debata probíhá formou hádky ve stylu kdo z koho.
On asi automaticky nastavuje ofenzivní přístup, už tak nějak z principu, vůči člověku, kterému ublížil a čeká nějakou mstu (nepřiznal by to, ale podvědomě to určitě cítí). A ty asi taky nebudeš přirozeně milá.
Ale změnit se to dá fakt asi jen klidovým přístupem. Zkusit si o tom promluvit klidně, vyjádřit i nějaké pochopení (byť se do toho budeš muset trochu nutit) a vysvětlit, že je v celku jedno, jaké zvyky a jaká pravidla děti dodržují, ale podstatné je, aby ta pravidla byla jednotná u něj i u tebe. Ať už si o tom myslí co chce, děti pořád tráví 90% s tebou, dle tvých pravidel.
Třeba to v klidu pochopí. S ní bych se asi vůbec nebavila, není důvod.

Taky elaborát, co? :D No čas od času proč ne ;)
Kde je možné ten váš příběh vidět? Co je to za pořad?

Euch .. Jako mě to strašně posílilo, dokážu zařídit i věci, které by mě dřív nenapadly, co taky zbývá ze.. Ale občas by člověk už rád taky se o něco s někým i podělil, aby ta dlouhodoba zátěž polevila...