NYA: Ty jo, to je spousta zajímavých věcí co píšeš.
Myslím, že je super, že jsi se v něčem takhle našla a že to přináší nějaké výsledky. To je určitě za tu vynaloženou práci skvělá satisfakce.
Taky si myslím , že je dobře, že si uvědomuješ, že je to do určité míry ventilace nějaké frustrace z toho, co se nedařilo ve vztahu. Ona ta energie nějak ven musí a pokud se usměrní do něčeho prospěšného, je to skvělé.
Bohužel, často kolem sebe vídám i případy, kdy lidé tuhle frustraci ventilují nějakým negativismem, nebo devastují sami sebe.
Já osobně asi nejsem typ člověka, co by organizoval projevy "občanské neposlušnosti", ale chápu že občas to chce výrazný impuls, aby se věci nějak hýbly.
Občanská iniciativa pro zájmy svobodných matek zní taky zajímavě, jen bych se do toho snažila zahrnout nejen matky, ale sólorodiče obecně. Jo, matek je výrazně víc, ale ti tatínkové v tom lítají občas úplně stejně. Tady jich taky pár je :). A poslední dobou jich kolem sebe vnímám víc a víc. Znám dva tatínky, co sami vychovávají autisty. Jeden z nich dokonce dvojčata, protože maminky to nedaly a prostě rodinu opustily. To musí být taky neskutečný nápor.
Osobně mám pocit, že bych měla tendenci spíš spojovat sólorodiče, protože společně si rozumí, znají své problémy, obavy, psychické stavy a dokáží si vzájemně pomoct.
My jsme si takhle pomáhaly jeden čas s kamarádkou, která taky byla chvíli s dětmi sama. Vzájemně jsme si pohlídaly děti, abychom se dostaly ven, přinesly si nákup atd. Dokonce jsme zvažovaly společné bydlení v pronajatém domku kousek za městem, protože bychom si pod jednou střechou dokázaly skvěle vyjít vstříc a podělily bychom se o nájem. (Pak si ale našla partnera ona a chvíli na to já)
To si myslím tady dost chybí... zuby nehty se snažíme jako sólorodiče fungovat sami za sebe, maminky bydlí s dětmi v pronajatých předražených garsonkách, snaží se všechno zastat samy, nemají vůbec čas na sebe, nedostanou se mezi lidi, do společnosti, v podstatě tak nemají ani dostatek šancí potkat někde nějakého partnera.
A pak se dostanou do stavů, jaké popisuješ... připadáte si mrtvě, přežíváte, snažíte se nemyslet, necítit, jen vydržet a přidá se obava, jaký vliv má na děti život s matkou v tomhle vegetativním stavu. Jako by nestačil strach, jestli se zvládnete o dítě postarat materiálně a co by bylo, kdyby se vám něco stalo...
Vzpomínám si, jak jsem v Africe pozorovala rodiny, kde fungovala polygamie... chlapi s těmi rodinami často stabilně ani nežijí, ukazují se doma jen občas, jinak jsou za prací někde jinde nebo spravují nějakou farmu v horách. Manželky spolu fungují jako promazaný hodinový stroječek. Děti hlídají společně, pokud jedna je doma a vaří, druhá jde do města, na trh... ony jsou vážně spokojené :) (Jo, snaží se trochu předhánět v tom, která porodí více dětí, protože ta s nejmenším dítětem je zrovna ta u manžela privilegovaná, ale u nich to tak prostě funguje)
Ženy v pokročilém věku mi pak říkaly, že v podstatě manžela ani nepotřebují, že si skvěle vystačí samy, že ta druhá manželka se stala časem nejlepší kamarádkou, že všechny starosti o rodinu, děti sdílí společně...
Vlastně tam neexistoval vůbec pojem "svobodná matka" ženy nezůstávaly s dětmi samy. Pokud otec zemřel nebo se k dítěti neznal, tak díte automaticky přijal za své někdo z rodiny - otec matky, bratr, švagr... a matka pak fungovala jako jedna z žen v rodině.
Tím se tedy nesnažím nějak polygami idealizovat, ale pro sólorodiče by se v ní dalo najít určité řešení. Některé maminky mají možnost jít s dětmi ke své rodině, ale zdaleka ne všechny.