KEIKIN: nekdy muze napomoct tak lidsky neresitelna obtizna zivotni situace, kdy neni zadne reseni, eventuelne vsechna reseni jsou spatna, ze clovek urcitym zpusobem rezignuje/prijme tu situaci - v tu chvili v nem jakoby neco umre a zaroven dojde k rozstepu vnimani do dvou i vice rovin. jakoby se posune teziste tve bytosti. puvodne bylo ve "vnejsim" svete, ted je "vnejsi" svet vniman jen jako jedna z vrstev, ale stejne vyznamna je i jina vrstva - klidu a miru, ktery je nezavisly na cemkoliv v tom vnejsim svete. dalsi praci uz pak je hlavne stabilizovat tento zazitek, protoze ten ma tendenci se zase vytracet, kdyz se clovek prilis zahledi/zapomene ve svete. ale ta prasklina, ktera se udela, kdyz je dost hluboka, tak uz se nikdy zcela nezaceli, takze je mnohem snazsi toho znovu dosahnout, staci mnohem mensi rany osudu, aby to vykoplo cloveka znovu do toho bodu, kdy se svobodneji dycha. kdyz se na svet divas "odsud", zda se vsechno mnohem snazsi, zda se, jakoby svet opravdu bezel podle nejakych pomalych cyklu vlastniho vyvoje, jako by zpival svuj pribeh, jakoby Buh byl basnik, ktery pise eposy a my ty eposy zijeme, ci spise muzeme zit, kdyz mame koule dovolit vecem, aby sly svoji cestou, protoze mnohdy mame strach - inu, veci nejsou uz pod kontrolou racia, coz je trochu desive.. jako kdybys zil nejakou sagu, kdy nejde o to, hned se dostat k cili te cesty, ale i jit klikatou cestou a zazivat ta ruzna dilci mala dobrodruzstvi, mit z nich potechu, nesnazit se preskocit hned z prvni na posledni stranu pribehu, dovolit, aby ty male dilci zazitky vytvarovaly a rozkosatily tve nitro novyma zkusenostma, vnitrnima zazitkama, emocema.. to vsechno v jedne rovine, soubezne ve druhe po celou dobu vis, ze jsi v bezpeci, v klidu, miru.. :o). IMHO :o).