HISTORKY A POVÍDÁNÍ:
Jeff Beck o svém vztahu k hudbě, kytarách a především Stratocasteru:
„Prvního Stratocastera jsem viděl tuším v devětapadesátým, v nějakým filmu a strašně jsem toužil se na nějakýho opravdickýho podívat a sáhnout si na něj, ale v Anglii jich tenkrát zase tak moc nebylo. A když už jsem někde nějakej viděl, měl jsem nos nalepenej na výloze celý týdny. A na svýho prvního opravdickýho Stratocastera jsem si musel sakra počkat. Prostě jednou za čas někdo přijde se správným vynálezem a tahle kytara je jedním z nich. V téhle kytaře máte všechno co potřebujete, celé spektrum lidských emocí, dají se s tím zahrát všechny tóny, který lidstvo zná.
Pokaždý, když na tu kytaru koukám, tak si říkám, že je to jenom kus dřeva a pár drátů, kterej mě navíc dostal do spousty malérů, ale pak se podívám kolem sebe a vidím, že díky tý kytaře mám všechny ty materiální věci, který jsem potřeboval. Stálo mě to sice spoustu problémů, rozchodů a tak... moje žena mi jednou povídá: 'Tak buď tahle kytara, nebo já!' A můžete třikrát hádat, která z nich šla. Na tyhle kytary byly zahraný ty nejdůležitější a nejdokonalejší zvuky 20. století a kdyby se stalo, že by Bůh z nějakého důvodu spálil všechny kytary a nechal mi jen jeden starej rozvrzanej křáp, vyrovnal bych se s tím, protože právě s takovou kytarou jsem začínal.
Když zahraju tu správnou notu, tak mě vůbec nezajímá, jak jsem ji zahrál a proč. Hlavně že tam sedí. Nechci se starat o nějaká hudební pravidla, preferuji svobodu. Chci aby lidi byli naprosto v šoku z toho co jsem jim předvedl, něco co ještě neviděli. To je přesně to, co chci.