Tady je ten text z iDnesu :o) Jen jsem odmazala zmínky o postech na Instagramu.
Za cílem v Roubaix se v neděli sešli. Sourozenci Matyáš, Tomáš a Julia Kopečtí právě dokončili královnu klasik. „To byl zatím největší sen, co jsme měli,“ hrdě říká jejich otec Petr Kopecký. „Pro mé děti byly Roubaix a Flandry vždycky dva největší závody na světě, víc než Tour. Že letos všechny na Roubaix startovaly a zajely ho na své poměry výborně, je nádhera.“
Tatínek Kopecký je český doktor politologie, maminka holandská psycholožka. Seznámili se v Anglii, děti vyrůstaly v Nizozemsku, ale zároveň jezdila celá rodina za tréninkem i do Česka, které se posléze Kopečtí rozhodli reprezentovat.
Mezitím to už děti dotáhly ve sportu mnohem dál než tatínek, který se kdysi cyklistickým závodům věnoval na amatérské úrovni.
Nejmladší, jednadvacetiletá Julia, na sebe poprvé výrazněji upozornila předloni, kdy se stala mistryní republiky v časovce a startovala na hrách v Paříži.
Nejstarší, šestadvacetiletý Tomáš, loni zaujal dobrými výsledky v druhodivizní stáji Unibet a letos si vysloužil i nominaci na Giro.
A prostřední, třiadvacetiletý Matyáš, je „skokanem“ aktuální klasikářské sezony. Jen považte, hned při své první velké worldtourové klasice v životě dojel v únoru na Omloopu dvanáctý. Nyní při debutu na Paříž–Roubaix třicátý.
„Od malička právě Mates ze všech tří dětí nejvíc toužil stát se profesionálním cyklistou,“ vzpomíná otec.
Jeho cesta však byla nejkomplikovanější.
Matyáš Kopecký (vpravo) na trati klasiky Paříž - Roubaix.
Jsi dobrý, ale nechceme tě
V šestnácti letech, když byl prvním rokem junior, mu diagnostikovali cukrovku prvního typu.
„Tehdy se Matesovi v cyklokrosové sezoně skvěle dařilo, ale najednou mu začala během jednoho měsíce rychle padat výkonnost, pořád čůral a měl žízeň, až mu kdosi řekl, ať jde na test – a tam cukrovku okamžitě zjistili,“ vzpomíná otec.
Rodina se vyděsila, byla ze zprávy v šoku. Obzvlášť, když Matyášovi lékař v nemocnici řekl: „Na vrcholový sport to s cukrovkou nebude.“
Co si měli počít?
„Není v naší mentalitě vzdávat se,“ vypráví otec. „Nastoupil jsem na internet a zjišťoval tam vše o týmu Novo Nordisk, za který závodí jen cukrovkáři. Pak jsem šel Matese do nemocnice uklidnit. Od té doby už jsme se neohlíželi zpět.“
Specifická americká stáj Novo Nordisk byla pro něj ideální adresou. Kolem týmu se tu točí skupina lékařů, kteří mají s vrcholovým sportem obrovské zkušenosti a provádějí i výzkum o možnostech diabetiků v cyklistice. „Mates se u nich naučil vše, co potřebuje, a potvrdil si, že může jezdit na vysoké úrovni.“
Matyáš Kopecký v dresu stáje Novo Nordisk.
V letech 2024 a 2025 se prosazoval na menších závodech, upoutal dravostí i výsledky. Za normálních okolností by byl přestup do předního týmu s kvalitnějším závodním programem samozřejmostí.
Jenomže nebyl.
„S cukrovkou žiju skoro osm let, už pro mě není velkou komplikací,“ vykládá Matyáš. „Mám ji pod kontrolou a mohu s ní závodit jako každý jiný člověk. Jenže v cyklistice je stále hodně lidí, manažerů a doktorů, co jsou ze staré školy.“
Tito lidé při jednání o možném kontraktu až příliš často reagovali:
Jsi dobrý, ale...
Bylo by to moc složité.
Raději nebudeme riskovat.
Nevíme, jak bychom to s tebou logisticky zvládali.
„Nechápal jsem, proč mě nechtějí,“ povídá. „Měli prostě strach. Jeden přední tým mi dokonce řekl, že jsem se už blížil k podpisu smlouvy, ale pak jejich týmový doktor rozhodl: Radši ne. Nevěřili mi, že to dám. Ale když jsem letos i s cukrovkou dojel Omloop na hraně top 10, snad pochopí, čeho jsem schopný.“Cukry si při závodě hlídám
Po řadě odmítnutí mu před letošní sezonou podal pomocnou ruku nizozemský druhodivizní tým Unibet Rose Rockets, kde čtvrtým rokem závodí bratr Tomáš. Jeho šéfové brzy zjistili, nakolik je Matyáš navzdory diabetu soběstačný.
„Mates nepotřebuje nic speciálního. Jen si tým musí zvyknout, že si občas mezi závody píchá inzulin,“ říká otec s vědomím, že pohled na cyklistu píchajícího si cokoliv může v tomto sportu kvůli historickým zkušenostem vyvolávat i poněkud zvláštní reminiscence.
„Ani nemám o moc jiné jídlo než další kluci,“ popisuje Matyáš. „Jako každý jiný závodník potřebuju strašně moc sacharidů, při Roubaix jsem jedl v průměru 150 gramů sacharidů za hodinu. Pořád si ty hodnoty při závodě monitoruju.“
Nejradši si vaří sám, načež si snadno spočítá, kolik inzulinu si píchnout. „Ale i všechno, co máme s týmem na závodech, je jednoduché na měření: suchary s medem, s parmazánem, rýže, těstoviny.“
S cukrovkou prvního typu se ve světovém sportu snažila prosadit rovněž česká skeletonistka Anna Fernstädtová, loni bronzová na mistrovství světa. V minulosti líčila, jak jí kvůli předzávodnímu stresu dokázaly zpočátku výrazně vyletět hodnoty cukrů v těle.
„Jo, v Novo Nordisk jsem pozoroval, že některým nervóznějším klukům taky lítají cukry nahoru dolů,“ všiml si Matyáš.
Naštěstí sám se stresem nikdy problém neměl. „Co se týče možných problémů kvůli cukrovce, jen občas pozorujeme, že pokud je Mates nastydlý, trvá jeho regenerace třeba o dva dny déle, než když cukrovku neměl,“ říká otec. „A nesnáší moc dobře dlouhé cestování letadly. Přiletí z Kanady a nemůže jít hned za dva dny do dalšího závodu. Ale o tom tým ví.“A teď počkáme na ségru
V letošních jarních klasikách dojel Matyáš Kopecký celkem pětkrát v první dvacítce. „Dovede číst závod,“ chválí ho někdejší elitní cyklista Zdeněk Štybar.
„To je nutnost,“ zasměje se otec a vzpomíná: „Už v mládežnických kategoriích jsem našim dětem říkal: Jste postavou jak třísky, výkonnostně to proti těm urostlým borcům asi nedáte, tak ten handicap musíte něčím kompenzovat. A nejlepší kompenzací je jezdit dobře takticky a umět v pravou chvíli zaútočit.“
S touto devízou se děti prosazují i mezi worldtourovými jezdci. Proto Matyáš říká: „Letošní výsledky pro mě jsou i nejsou překvapením. Už loni jsem naznačil, že v klasikářských závodech bych mohl bojovat vepředu.“
Průlomovým se pro něj stal už zmiňovaný únorový start na Omloopu, kde měl být lídrem Unibetu slovenský mistr Lukáš Kubiš.
„Jenže Lukáš ve špatnou chvíli spadl a od té doby jsem měl volné ruce. Ukázal jsem, co dokážu, a po závodě mi v týmu oznámili, že ve zbytku klasikářské sezony mám být připravený převzít v závodech i roli lídra.“
Na nedělním Pekle severu se ještě před pověstným Arenbergem držel v první skupině, ale postihl jej pomalý defekt.
„Jel jsem s ním dál ještě asi 15 kilometrů, protože balík se rozpůlil a za námi nebyla týmová auta. Pak jsem si vzal neutrální náhradní kolo od Shimana a z první skupiny jsem vypadl, načež nastal na Arenbergu totální chaos. I tak jsem furt bojoval o pěkné umístění a s první třicítkou na prvním Roubaix mohu být spokojený,“ povídá Kopecký.
S bratrem Tomášem, jenž skončil jednašedesátý, se na velodromu v Roubaix vysprchovali, zabalili si věci, nechali tým odjet a vyhlíželi sestru Julii při vrcholícím ženském klání. „Vůbec jsme nevěděli, kde se v závodě pohybuje, a ona přijela s první velkou skupinou na 15. místě. To bylo nepředstavitelné být tam takhle s celou rodinou.“
Pochopitelně si slíbili: Za rok si tenhle zážitek zopakujeme.
„Do letoška Mates nebyl zvyklý na závody delší než 200 kilometrů. Letos je okusil a příští sezonu by díky tomu mohl být na klasikách ještě lepší,“ věří otec.
Právě o klasikářských monumentech se Matyáš rozhovoří jako o největším cíli své kariéry.
„Jasně, chtěl bych jednou vyhrát Roubaix, ale musím být i realista,“ sděluje. „Prostě chci být na těchto závodech čím dál víc vepředu a snažit se dostat do první desítky na každé velké klasice. Letos jsem na Roubaix v nohách cítil, že tam mohu být.“