Esej Ondřeje Slačálka: Nová sociální otázka. Jaký rozum potřebujeme tváří v tvář klimatické krizi? - Novinky.cz
https://www.novinky.cz/...ialni-otazka-jaky-rozum-potrebujeme-tvari-v-tvar-klimaticke-krizi-40320009
Jako sociální otázka byla v 19. století označována schopnost člověka zápolit s nespravedlivými důsledky uspořádání, které sám vyprodukoval. Do značné míry bezděčně, na „rubu“ tržní společnosti, která věřila, že přináší pokrok, vznikl soubor neuvěřitelných a neakceptovatelných nespravedlností. Sociální otázka byla otázkou po jejich nápravě. Stala se klíčovým problémem ve „věku otázek“, jak označila americká historička Holly Caseová období mezi napoleonskými válkami a druhou světovou válkou. A tento problém nalezl i své řešení – v poválečném růstu a sociálním státu.
Dnes víme, že to bylo řešení neúplné. Předpokládalo totiž globální nerovnosti, levné suroviny a levnou práci z jiných částí světa, bylo tiše postavené na vykořisťování přírody a umožňovalo akumulaci kapitálu, který nakonec svou migrací podetnul sociálnímu státu kořeny.
Současnou sociální otázkou je klimatická změna. Hrozí otřást společnostmi – a do značné míry jimi už otřásá. Její stopy najdeme u požárů v Austrálii i války v Sýrii. Zánik „bílých Vánoc“ v Česku je ve dle toho drobnost, nicméně i ta připomíná reálnost oteplování a to, že se důsledkům nevyhneme, ani kdyby popíračská lobby zaplatila překlad knihy Václava Klause Modrá, nikoli zelená planeta ještě do několika dalších jazyků.
Co dělá z klimatické změny nejen nadcházející přírodní katastrofu, ale také sociální otázku? Zaprvé fakt, že změnu klimatu podle dostupných faktů způsobil vývoj lidské civilizace v posledních dvou stech, a zejména posledních sedmdesáti letech. Zadruhé to, že se klimatická změna překládá do společenských rozdílů. Před proměnou klimatu si nejsme rovni. Některé nerovnosti jsou nahodilé (obyvatelé přímořských měst), ale u mnoha jiných je dopad přímo úměrný chudobě, možnosti opustit dané území.
Právě ve světle toho, jak klimatická krize zesiluje některé existující nerovnosti (chudoba už může přestat být otázkou znevýhodnění a stát se prostě otázkou přežití), je tato krize klíčovou sociální otázkou dneška. Platí pro ni aktualizované dilema Rosy Luxemburgové: klimatická spravedlnost, nebo barbarství
...
Proti deregulující globalizaci, která nás vytrhává z jakýchkoliv omezení, i proti lokální omezenosti nacionalismu, který nám umožňuje žít v bludu, že se před důsledky klimatické změny opevníme za hranicemi národního státu, navrhuje pozemšťanství, které je lokálně ukotvené, ale zároveň celosvětově otevřené, se silnou zodpovědností za pozemský svět jako celek, o nějž musíme pečovat. Právě toto je skutečný „patriotismus“, má-li to slovo mít nějaký jiný smysl než eufemismus pro nacionalismus. Je to ale patriotismus konkrétního místa i Země, nikoli pouze země.