KEB: Jsem jeste v navaznosti na to zjistil, ze CTS melo 30 let a vysla k tomu rada textu v casopisu Vesmir. Prave tady rozcilena Konopaskova recenze noveho Latoura. Konopasek zasvetil zivot evangelizaci Latoura a ten ze mu tedka vrhnul k levicakum :)
Latour o antropocénu
Složité vztahy mezi intelektuálním a politickým radikalismem
Zdeněk Konopásek | 7. 9. 2020 | Vesmír 99, 512, 2020/9 | Téma: 30 let CTS
Bruno Latour patří mezi nejcitovanější autory v sociálních vědách. Renomé získával především jako sociolog vědy, nikdy se ale nebránil přesahům do ostatních oborů. Napsal řadu empiricky podložených studií – o laboratorních vědeckých praktikách, o technologických inovacích, o fungování správního soudu nebo o Luisi Pasteurovi a jeho době.1) V posledních letech na sebe upozorňuje tím, že promlouvá o antropocénu (někdy píše o „novém klimatickém režimu“). Kdo se o antropocén jen trochu zajímá, nemůže Latourovo jméno přehlédnout. Pozoruhodné je, že jeho obrat k novému tématu je často spojován s údajným obrácením názorovým.
„Bruno Latour , veterán ‚válek o vědu‘, má novou misi,“ hlásá titulek nedávného rozhovoru.2) Místo aby na vědu útočil, jako donedávna, začíná ji prý v éře „alternativních faktů“ hájit. Latour sice vůči takovému výkladu namítá, že proti vědě nikdy nic neměl, nicméně přiznává, že k jakémusi důležitému posunu u něj došlo. V tomto krátkém textu se chci tomuto posunu věnovat.3)
Bruno Latour vždycky vzrušoval a provokoval. Přicházel s originálními vhledy, rozvracel ustavené pořádky, navrhoval překvapivá řešení. A také kolem něj vždycky bylo dost nedorozumění. Leckdo ho pasoval na krajního relativistu, zatímco on vysvětloval, že ve skutečnosti je realista. Brali ho za představitele sociálního konstruktivismu, ale on se vlastně vůči sociálnímu (!) konstruktivismu vymezoval a trval na tom, že vysvětlovat např. vědecká fakta „sociálně“ je mu cizí. Proslul jako ten, který do sociálních věd přivedl tzv. non-human aktéry, nejrůznější věci a technologické artefakty, a mnozí jeho stoupenci se pak předháněli v tom, kdo vymyslí bizarnějšího „aktéra“, třeba strom nebo plastovou lahev. Jenže podle Latoura nějaké čistě ne-lidské jsoucno je typicky stejně bezmocné a nereálné jako „nahý“ a od všeho ostatního oproštěný lidský subjekt. Akceschopnost přichází s propojováním, zdůrazňuje Latour, a to v zásadě kdečeho s kdečím. O to jde. Pro řadu lidí je Latour věrozvěst doby hybridů, ve které si naplno uvědomujeme, že jsme nikdy nebyli moderní. To je ale nepochopení Latourovy asi nejslavnější knihy We Have Never Been Modern:4) v ní se totiž líčí, jak se modernost zhroutila pod vahou vlastního úspěchu a jak klíčem k pochopení toho, co se stalo, je vztah mezi hybridizací a purifikací, tedy dvěma procesy, které jdou vždy ruku v ruce (a nikoli proti sobě, jak se často soudí).
Všechna tato nedorozumění jdou alespoň zčásti připsat na vrub tomu, že čtenáři nedocenili, jak jemné pointy Latour jako sociolog vědy budoval. Měli pocit, že jeho vyhrocený empirický a teoretický přístup ke světu tak nějak samozřejmě vede k podobně vyhrocenému obrazu světa – světa, který se nějak zásadně liší od toho, co je na první pohled vidět a co jsme si o něm dosud většinou mysleli. Domnívali se například, že Latour definitivně setřel rozdíl mezi pravdou a nepravdou, mezi dobrou a špatnou vědou nebo mezi vědou a politikou a vrhnul nás tím do zcela nových podmínek. Šlo ale o nepozorné a polovičaté čtení. Latour totiž v mnoha svých pracích znova a znova ukazuje, jak navzdory všemu tyto (a další podobné) důležité rozdíly nějak udržet – tedy jak s nimi zacházet ve světě, jehož pevnost a trvalost je nesamozřejmá a vždy nějak prakticky uskutečňovaná, tedy nikoli daná.
Gaia, to jsme (i) my
Není vůbec divu, že Latour před pár lety začal psát o antropocénu. Diskurs antropocénu je plný motivů z latourovské sociologie vědy. O tom, že podvojná kategorie Přírody versus Kultury je neudržitelná, psal Latour opakovaně a obšírně od konce osmdesátých let. Svou sociologii založil na studiu souvislostí mezi zdánlivě nesouměřitelnými světy. Něco jako „relační uvažování“ a cit vůči neredukovatelné složitosti reality pěstoval celou svou profesionální kariéru.
Jedním z hlavních motivů Latourových textů o antropocénu je oponování planetární perspektivě. Ta prý vidí Zemi jakožto zeměkouli, těleso mezi mnoha jinými tělesy, nahlížené či ukazované zvenčí. Latour tvrdí, že takový pohled je spojený s duchem nebezpečně rozpínavé vědy, díky které je dnešní svět v problémech. Říká, že se musíme učit pozorovat a studovat svět zevnitř jako jeho účastníci a spolutvůrci. Pro tuto naši existenci je zásadní především relativně tenká slupka povrchu či obalu zeměkoule, která tvoří rozhraní mezi atmosférou a geologickým podložím. To je podle Latoura pro život „kritická zóna“, nebo spíš (na různých místech planety) různé „kritické zóny“, jež by se dnes měly stát středobodem systematického studia. Ve spolupráci s dalšími badateli hledá Latour způsoby, jak důležitost tohoto povrchu a jeho dynamiky náležitě zachycovat a reprezentovat.5)
Ohrožení planety Latour nechápe jako ohrožení nějakého většího „mateřského“ celku, jehož součástí jsme. Je prý nedorozumění, pokud chápeme Lovelockovu představu Gaii takto.6) Není to prý docela tak, že bychom byli v nějakém prostředí; tedy uvnitř nějakého uspořádání, které nás obklopuje a které bychom proto měli chránit. Přiměřenější je nahlédnout, že jsme si – my nejrůznější pozemšťané – navzájem prostředím a že na sebe všelijak reagujeme. Nejen lidé, ale i bakterie a viry, oceánské proudy, minerály, zvířata a rostliny, městské aglomerace či celé kultury na sebe všelijak působí, a neustále tak v interakci spoluvytvářejí to, čemu říkáme „naše prostředí“. Je to jemný posun, ale důležitý.
Jako sociolog vědy si Latour samozřejmě všímá také toho, co věk antropocénu znamená pro vědu. Vztah mezi vědou a politikou je pro sociology vědy klasické téma, a pro Latoura zvláště. Ten vždycky upozorňoval, že hranice mezi vědou a politikou vůbec není samozřejmá a že vědecká práce je „čistě vědecká“, tedy „nepolitická“ jen zdánlivě. Když za okny zuří antropocén, je i pro samotné badatele (nejen pro vnější pozorovatele) stále těžší rozlišovat mezi holým faktem a tím, co pro nás znamená. Přírodovědné obory se dnes v tomto ohledu přibližují tomu, s čím se výzkumníci z humanitních a sociálních věd museli potýkat už dlouho. Protože politické souvislosti sociologického nebo antropologického vědění jsou ihned každému patrné a protože pozorovatel „sociálních fenoménů“ je vždy neoddělitelně součástí toho, co pozoruje, čelily odjakživa sociální a humanitní obory výtkám, že jsou nedostatečně vědecké. Nyní, odhaduje Latour (a já s ním souhlasím), se s touto nelehkou situací budou muset víc a víc vyrovnávat také různí přírodovědci.7) Vědecké zkoumání antropocénu jde ruku v ruce s narůstající nejistotou ohledně toho, co je „vědecké“, a co už ne.
Bruno Latour (*1947), francouzský sociolog, antropolog a filosof, emeritní profesor Pařížského institutu politických věd (Institut d’études politiques de Paris). Více o něm: www.bruno-latour.fr.
Snímek KOKUYO, licence CC BY-SA 4.0
Zpátky na zem
A nyní ke zmíněnému názorovému obratu. V poslední době Latour publikuje také texty zaměřené na globálněpolitické souvislosti antropocénu. Nejvýznamnějším takovým textem z poslední doby je útlá kniha Down to Earth: Politics in the New Climatic Regime, která nedávno vyšla česky pod názvem Zpátky na zem.8) O ní Carolina Mirandová úvodem svého rozhovoru s Latourem s nadšením říká: „[touto knihou] bylo hodně lidí překvapeno, je to vaše první opravdu politická kniha, velmi angažovaná, otevřeně levicová…“.9) Latour namítá, že o politice přece psal celou svou kariéru. Má pravdu. Mirandová upřesňuje: ta kniha je „psaná jinak a pro jiné publikum“. A také má pravdu. Ale co všechno je tedy jinak?
Down to Earth na první pohled připomíná Latourův již zmíněný esej We Have Never Been Modern. Je podobně široce založená: netýká se specifických prostředí, ale tak nějak celého lidstva, celé planety. V sázce jsou tu podobně „velké věci“: vedle modernosti, obligátně, třeba globalizace, nerovnost nebo migrace. Najdeme tu graficky hodně podobné obrázky. Přesto jsou mezi oběma knihami rozdíly. Minimálně jeden je zásadní. V nové knize najdeme velice málo toho, čemu Latour opravdu dobře rozumí: tj. sociologie vědy a toho zvláštního sociologického přístupu k empirickému studiu komplexního tkaniva skutečnosti, kterým tento autor proslul. Vědecká pravda tu je hotová a samozřejmá, fakt klimatických změn je daný. Status vědeckého poznání se tu problematizuje jenom ústy podivných lunetiků, „klimatických popíračů“. Tyto „tmářské elity“ se podle Latoura odmítají dělit o svět s ostatními devíti miliardami lidí, kterým „chladnokrevně lžou“, když jim nabízejí takovou podobu modernizace, na kterou planeta prostě nestačí.10) Pokud se v této knize píše o vědě, tak hlavně v tom smyslu, že by se měla vyhýbat „pohledu odnikud“. Latour zkrátka pomáhá mnoha klimatologům a dalším vědcům protlačovat jejich varování, ale jako by při tom zapomněl na velkou část z toho, co o vědě a politice dosud napsal.
Latour sám úvodem knihy přiznává, že se v politických vědách nepovažuje za nějakou autoritu, a že tedy formuluje přinejlepším jakousi hypotézu. Převahy intuice nad evidencí si ostatně všímá i jinak sympatizující Carolina Mirandová: v již zmíněném rozhovoru na Latoura opakovaně dotírá, že jí není jasné, o co vlastně svoje závěry opírá, a on jí nedává přesvědčivou odpověď. Fakt je, že o co méně se Latour v této knize opírá o práce ze své vlastní disciplíny, tedy ze sociologie vědy, o to hojněji cituje třeba autory z okruhu politicky radikálního nakladatelství Verso (dříve New Left Books). Používá pro sociologii, jež je mu blízká, nevídané formulace, jako třeba „vládnoucí třídy“. Marxismu a socialistické politice věnuje pozornost mnohem více než v kterékoli jiné své práci. Toho posunu oproti dřívější produkci si nelze nevšimnout. Nejde přitom ani tak o to, jak výrazně se tentokrát přihlásil k levici. Podstatné je, jak moc z toho, na čem celý život pracoval, zůstává nyní stranou.
Dalším výrazným (a krajně nešťastným) rysem této knihy je, že v ní figuruje personifikovaný nepřítel. V čele všech gaunerů a pomatenců je podle Latoura současný americký prezident Donald Trump, který v červnu 2017 oznámil odstoupení USA od Pařížské dohody o klimatu. Trumpem začíná první věta knihy a Latour se k němu mnohokrát vrací. Jeho zděšení z Trumpa je tak veliké, že se nechává unášet k ostrým formulacím, které zcela válcují to, co bylo na Latourovi vždycky tak zajímavé a důležité – cit pro nejednoznačnost a jemnou složitost konfigurací, které vedou k tomu či onomu.
Člověk by čekal, že autor bude se svými zkušenostmi pomáhat čtenářům pochopit, kvůli čemu všemu je tak obtížné navzdory relativnímu vědeckému konsensu prosazovat účinnou klimatickou politiku, a že tak bude objasňovat, jak složitý a houževnatý „protivník“ na druhé straně stojí. Místo toho banalizuje celý problém tím, že onu druhou stranu líčí jako nepříčetného a nesrozumitelného blázna. To je podle mého zásadní krok, kterým opouští své vlastní sociologické principy a pouští se na nejistou půdu ideologického manifestu.
Ve své poslední knize Latour opouští principy, na nichž svou sociologii dosud stavěl. Bruno Latour: Zpátky na zem. Neklid, Praha 2020, ISBN 978-80-907562-4-3.
Kam zmizela obezřetnost?
„Jsme skutečně ve válce. Tuto válku [proti nám] vede aliance velkých korporací a některých vědců, kteří klimatickou změnu popírají,“ říká Latour v již zmiňovaném rozhovoru pro Science. To je příznačná formulace. Potvrzuje, co Latour znova a znova líčí ve své „politické“ knize, totiž že zásadní střet prý probíhá mezi těmi, kteří trvají na tom, že žádné klimatické změny neprobíhají, a všemi ostatními. To až člověk žasne. Latour jako by si nedovedl představit, že i velké korporace a pokrytečtí státníci mohou mít zájem na klimatické změny upozorňovat. Mnozí z nich se dokonce už dnes „boje proti klimatu“, jak se někdy legračně říká, aktivně účastní a připojují se k volání po celosvětové mobilizaci. Je to pochopitelné, neboť i v té nejradikálnější klimatické politice jde a půjde o velké peníze a politickou moc.
Latour jako by neviděl, že mezi badateli, kteří svojí prací pomáhají antropocén vidět, kteří před klimatickými změnami varují, a jejichž jménem se tedy on sám snaží mluvit, se mnozí zaštiťují přesně takovým pojetím vědy, proti kterému Latour doteď brojí. Jeho pojetí ideální vědy, která není poznamenaná „ideologií přírody“ (s. 65), by většinou nejspíš nechápali.
Dále Latour jako by v posledku nepřipouštěl, že paušální sázka na snižování CO2 nebo elektromobilitu je sporná i pro mnohé z těch, kteří o existenci klimatických změn nemají pochyb. Uznáním této existence přece problém klimatické politiky teprve začíná, rozhodně nekončí. Nelze vyloučit, a spíš je nutno předpokládat, že politika vytyčená mezinárodními klimatickými dohodami bude přinášet svoje vlastní rizika, včetně dalšího vyhrocování sociálních nerovností, narůstající migrace, posilování populismu, nebo dokonce přímého ohrožení „kritických zón“ (obalu Země). Jestliže Latour ukazuje ty, kdo vůči této politice vznášejí námitky, jako od reality odtržené „klima-skeptiky“ či „klima-popírače“, udržuje sám dost nerealistickou, nepatřičnou a zrádnou představu… Provokativnost zůstává, nicméně pozorovatelská obezřetnost a analytická přesnost jsou tytam.
Popisovaný Latourův obrat jako by naznačoval, že akční angažovaný postoj vyžaduje vzdát se citu pro jemnost a ambivalence, potlačit schopnost pochybovat o nepochybném. Sociologie vědy, zejména její latourovská větev, se s tímto problémem musela vypořádávat od samého počátku. Malcolm Ashmore například v této souvislosti diskutoval soudní spory, v nichž kuřáci s poškozenými plícemi žalovali tabákové společnosti za to, že před veřejností dlouho tajily fakta o negativních dopadech kouření na zdraví.11) Sociolog vědy by prý jen těžko mohl pomoci žalující (a umírající) straně a musel by spíš s jistým sebezapřením hájit všeobecně zatracované koncerny jakožto „epistemické loosery“. Klíčovým východiskem je totiž pro vědní studia zkušenost, že ve světle toho, co víme dnes, musíme posuzovat to, co jsme věděli dříve, jen s největší opatrností. Fakticita se typicky rodí pozvolna a složitě, což je ve zpětném pohledu tuze špatně patrné.
Ashmore v tomto svém článku po právu zdůrazňuje, že vyhraněný badatelský přístup ke skutečnosti nemůže být pro nás sociology nástrojem, který pragmaticky využijeme, jen když se nám hodí. Je to spíš závazek.12) Pokud svoje vlastní východiska zapřeme nebo opustíme ve chvíli, kdy chceme bouchnout do stolu a být politicky relevantní, zrazujeme zároveň vše, co jsme do té doby na oněch východiscích postavili. Ba víc. Zrazujeme praktický význam těchto pracně budovaných a udržovaných principů: k čemu vlastně jsou, když v opravdu vážné chvíli jsou nanic? V tomto smyslu zde Latoura neodmítám. Spíš se ho snažím udržet, a to se vším tím, co jsem od něj a jeho kolegů během dlouhých let vstřebal a co mám za důležité a cenné – a to nejen pro nějaký malý obor sociologie vědy, ale i pro dobrou a účinnou klimatickou politiku. Někdy je třeba chránit člověka před ním samotným. Takže: tato kniha o politických souvislostech antropocénu je podle mne úletem „out-of-this-world“, milý Bruno. Zpátky na zem!
Poznámky
1) Ve Vesmíru už před skoro dvaceti lety vyšel překlad jeho článku „Nepřehlédněme žížalu Pontoscoles corethrurus“ (Vesmír 80, 383, 2001/7).
2) de Vrieze J.: Bruno Latour, a veteran of the “science wars”, has a new mission, Science online, 2017, DOI: 10.1126/science.aaq1805.
3) Článek je rozvedením závěrečné patové poznámky z mojí kapitoly pro knihu editorů Petra Pokorného a Davida Storcha Antropocén (Academia, v tisku).
4) Latour B.: We have never been modern, Harvard University Press, 1993.
5) Arenes A., Latour B., Gaillardet J.: Giving depth to the surface: An exercise in the Gaia-graphy of critical zones. Anthropocene Review, 2018, DOI: 10.1177/2053019618782257.
6) Latour B. & Lenton T. M.: Extending the domain of freedom, or why Gaia is so hard to understand, Critical Inquiry, 2019, DOI: 10.1086/702611. Nebo Latour B. & Lenton T. M.: Gaia 2.0, Science, 2018, DOI: 10.1126/science.aau0427.
7) Latour B.: Anthropology at the time of the anthropocene – a personal view of what is to be studied. In: M. Brightman & J. Lewis (eds.): The anthropology of sustainability: Beyond development and progress, Palgrave, 2017.
8) Latour B.: Down to Earth: Politics in the new climatic regime, Polity, 2018; Latour B.: Zpátky na zem: jak se vyznat v politice Nového klimatického režimu, Neklid, 2020.
9) Miranda C. a Latour B.: Troubles dans l’engendrement. Revue du crieur, 2019, DOI: 10.3917/crieu.014.0060.
10) Argument celé knihy je poměrně komplexní. Nemohu a nechci ho tady postihnout v jeho úplnosti. Každopádně je v knize řada pozoruhodných postřehů. Úzké propojení úvah o klimatických změnách s otázkami migrace nebo se vztahem k obývané půdě k nim patří.
11) Ashmore M.: Ending up on the wrong side: Must the two forms of radicalism always be at war? Social Studies of Science, 1996, DOI: 10.1177/ 030631296026002005. Na toto pojednání si čtenář nemůže nevzpomenout zejména v těch pasážích knihy, kdy Latour obviňuje mezinárodní koncerny z toho, že vědomě už dlouhou dobu zatajují fakta o neudržitelnosti stávající podoby modernizace.
12) Podobně v Konopásek Z.: Sociologie, na které ne/záleží, 2003, blog.