Fridays for Sabotage? The strange fascination of climate Blanquism | ROAR Magazine
https://roarmag.org/essays/climate-blanquism/

While Blanqui’s revolutionary elite was meant to pave the way for a socialist society by temporarily disarming the bourgeoisie and creating the conditions for communism, the climate Blanquism associated with groups like the Children of Kali or the EDF is primarily concerned with preventing the worst in times of global heating, ideally buying time for broader mass-based social movements to catch up and gather enough strength to push for a meaningful socio-ecological transformation.

Blanqui’s own attempts at revolution never quite succeeded — he famously spent half of his lifetime in prison for organizing multiple conspiracies and a half-dozen insurrections. The specter of the “professional revolutionary,” however, has since never ceased to haunt the radical imagination.

In his much-discussed essay “How to Blow Up a Pipeline,” Andreas Malm discusses a whole range of examples of effective sabotage of fossil fuel infrastructure, including two Catholic social workers drilling small holes into the Dakota access pipeline, a 2006-2008 insurgency in the Niger delta, which shut down a third of the country’s oil production and a 2019 drone attack on the Abqaiq refinery in Saudi Arabia, which saw the country that accounts for 7 percent of global supplies take half of its capacity offline for days.

Rather than leaving such punctuated, surgical attacks on core infrastructure to insurgents with differing political agendas, however, Malm envisions “radical cadre-like climate SWAT-teams” intervening in the daily business of destruction. With his well-penned polemics, Malm — himself a veteran of the climate justice movement — has already inspired a new generation of activists to stretch the boundaries of civil disobedience. In Germany, a Twitter account named “Fridays for Sabotage” recently claimed responsibility for an attack on gas infrastructure, explicitly aiming to widen the strategic horizon of the movement.

SCHWEPZ: anebo bychom mohli vyhubit hmyz, není hmyzu není problém!

TADEAS: protestoval bych proti rozkladu dřeva a dal mikroorganismům jasně najevo náš nesouhlas!

SCHWEPZ: takze rozklad dreva musime zastavit, je to jasny

DZODZO: Tomu rozumím, nejlíp chutná argentinský steak podávaný s trochou doomismu, guilty pleasure a nějakou mindfulness technikou...

Proč rostou ceny energií - pohádky a data - Ekonomický deník
https://ekonomickydenik.cz/blog/proc-rostou-ceny-energii-pohadky-a-data/

Rychlý růst obnovitelných zdrojů je jediná časově dostupná a finančně atraktivní cesta k snížení naší závislosti na dovozu. To, že v řadě zemí je rozvoj těchto zdrojů zamrzlý a jinde jde pomaleji než dříve, je samozřejmě rizikový faktor. Zapojení obnovitelných zdrojů (a též růst kapacity úložišť) je potřeba i proto, že dochází a bude docházet k vyřazování velkých zdrojů, především elektřiny a zároveň bude pokračovat záměna uhlí za plyn. Je jasné, že tento proces bude fungovat hladce jen tehdy, když bude jasné, jak budou vyřazené kapacity (z ekonomických, provozních či politických důvodů) nahrazeny kapacitami novými, aby nedošlo k poklesu nabídky.

Je smutné, že politikům stále nedochází, že trh s elektřinou je řízen fyzikou a ne hranicemi zemí. Bohužel, i přes určité zlepšení, dostatečné posuzování kapacity a rizik stále probíhá dominantně na národních úrovních. Je to drahé (vzhledem k nákladům na stabilizaci) a navíc to nemůže v případě velkých problémů fungovat. Je třeba jasné, že nás se dotkne (dosti sporné) politické rozhodnutí Německa odstavit jaderné zdroje, neb patříme „fyzikálně“ do této části evropského trhu. A tvářit se, že něco, co změní významně poměr nabídky a poptávky v “naší zóně” není náš problém, je chyba.

Více spolupráce a méně nekooperativní „suverenity“ (slovo tolik oblíbené u řady lobbistů), je cesta k levnějším a stabilnějším energiím pro všechny. Alternativou větší spolupráce je jen pomalý či rychlý rozpad společného trhu. Pokud ho někdo nechce pro produkt A (třeba elektřinu), nemůže se divit, že druhý ho odmítne pro produkt B (třeba auta). Výsledkem by byla ztráta všech. Menších a exportujících zemí, jako je Česká republika, by se ale dotkla nejvíce.

Luděk Niedermayer

PER2: new targets to be missed, rejoice

GOJATLA: ja mam ten hedonism, obcas si doprajem steak alebo burger kym sa este da

Fakta o klimatu
https://twitter.com/faktaoklimatu/status/1447497996661399552?s=19

Co se vlastně děje?
V ČR dochází k umírání lesů ve velkých plochách – plošný rozpad lesa. Jde především o smrkové lesy v nižších polohách a částečně také lesy borové.
Od roku 2016 bylo vytěženo 146000 ha mrtvých lesů.
= čtverec o straně 38 km
= cca 5 % rozlohy 🇨🇿lesní půdy

Některé oblasti republiky jsou na tom hůře, než jiné. Obecně lze říci, že Morava* je na tom hůře než Čechy.
V kraji Vysočina bylo od roku 2016 vykáceno přes 20 % jehličnatých lesů, v Jihomoravském, Moravskoslezském a Olomouckém kraji okolo 17 %.

...

Dopad klimatické změny na české lesy je příkladná ukázka jaký vliv má růst průměrné globální teploty na naši společnost - prohlubuje problémy, které zde již máme.

přemýšlela jsem o tom českém soft denialu (ano, klima se mění, ale nepřipouštím si dopad té změny). termín se používá od roku 2016 a Hoexter listed several beliefs or thought patterns that, in his observation, tend to contribute to soft climate denial:[10]

Psychological isolation and compartmentalization – Events of everyday life usually lack an obvious connection to global warming. As such, people compartmentalize their awareness of global warming as abstract knowledge without taking any practical action. Hoexter identifies isolation/compartmentalization as the most common facet of soft denial.

"Climate providentialism" – In post-industrial society, modern comforts and disconnection from nature lead to an assumption that the climate "will provide" for humans, regardless of drastic changes. Though named for a belief found in some forms of Christianity, Hoexter uses the term in a secular context and relates it to anthropocentrism.

"Carbon gradualism" – An assumption that global warming can be addressed though minor "tweaks" conducted over extended periods of time. Proposals for more drastic change may be more realistic, but appear "radical" by comparison.

Substitutionism – A tendency among politically engaged people to "substitute a high-minded pre-existing activist cause" in place of the more immediate challenge of fossil fuel phase-out. Hoexter associates substitutionism with eco-socialism, green anarchism, and the climate justice movement, which he said tends to prioritize "laudable and important concerns about environmental justice and inequality" at the expense of "the future-looking fight to stabilize the climate."

Intellectualization – Engaging with climate change in a primarily academic context makes the issue an abstraction, lacking the visceral stimuli that prompt people to take concrete action.

Localism – Emphasis on "small" changes to improve one's local environment is a well-intentioned but limited response to a problem on the scale of global warming.

"Moral or intellectual narcissism" – Deriving a misplaced sense of superiority over "hard" climate deniers, soft deniers may come to believe that simply acknowledging the existence of climate change or expressing concern is sufficient by itself.

"Confirmation of pre-existing worldview" – Because of cognitive inertia, people may fail to integrate the significance or scale of climate change the framework of their existing beliefs, knowledge, and priorities.

Millenarianism – Activists become transfixed with a grand vision of an eventual, fundamental transformation of society, supplanting meaningful concrete action at the day-to-day level.

Sectarianism – Activists may become preoccupied with a particular vision of climate policy and become caught up in the narcissism of small differences, tedious debates, and far-flung hypotheticals to the detriment of more productive activity.

"Commitment to Hedonism" – The looming dread of climate change can emotionally overwhelm a person and may prompt a retreat into pleasure for its own sake. Alternately, people may indulge in pleasurable activities that they worry may not be readily accessible in a future society adapted to climate change.

"Entente with nihilism, defeatism, and depression" – In Hoexter's view, genuine nihilism remains a tendency within "hard" denialism; however, people who feel disempowered or overwhelmed about climate change may come to accept an uneasy coexistence with such nihilism.

According to Anne Pasek, the difficulty of comprehending the sheer scale of global warming and its effects can result in sincere (albeit ill-founded) belief that individual changes in behavior will suffice to address the problem without requiring more fundamental structural changes.[17] In political terms, soft climate denial can stem from concerns about the economics and economic impacts of climate change, particularly the concern that strong measures to combat global warming or mitigate its impacts will seriously inhibit economic growth.[18]