TADEAS:
Už Kuhn tvrdil, že jednotlivá paradigmata jsou nesouměřitelná, protože nemluví stejnými jazyky a nelze je snadno porovnat. I velmi pečlivě rešeršované a poctivě uchopené články v české debatě o zelené transformaci, jako jsou ty od Petra Koubského nebo Davida Wagnera, trpí neschopností myslet napříč paradigmaty. Mým cílem není ukázat, že nerůst nebo naopak zelený růst jsou lepšími paradigmaty, ale spíše obhájit udržitelnost jako autonomní a vnitřně konzistentní disciplínu, která na rozdíl od některých svých kritiků pracuje s vědeckými pokroky posledních dekád.
Zajímavé jsou v tomto ohledu letošní výroky Václava Smila o dekarbonizaci, ekonomickém rozvoji a jaderné energii. „Já mívám v těch věcech pravdu, protože vidím jasná čísla. Nemám žádnou ideologii, nejsem nikomu zavázaný. Je snadné vidět svět, když člověk vidí fakta. Většina lidí nechce slyšet fakta,“ říká jeden z nejvlivnějších vědců světa.
V průběhu rozhovoru pak opakovaně zdůrazňuje komplexitu a nepředvídatelnost klimatického systému a návazných dopadů na společnost. Ovšem situace je podle něj bezvýchodná: dekarbonizační plány na třicet nebo čtyřicet let dopředu nelze brát vážně, hnojivo a ocel bez fosilní energie nebudou, jádro nevychází dobře ekonomicky. Aby toho nebylo málo, největší překážkou dekarbonizace podle něj není globální Sever, ale Jih: „Množství CO2 v atmosféře bude stoupat rok po roce, pokud nezastavíte rozvoj [chudých] zemí a nenecháte je v bídě.“
Smil, který ze svých výpočtů ještě před pár lety dovozoval, že růst musí skončit, se nyní posunul k tezi, že růst skončit nemůže, a musí se tedy oteplit. Jak na to přišel? Co se změnilo? Změnil hodnotové předpoklady, zaměřil se na výpočet jiných dat, vzal v úvahu další faktory, přijal jiná společenskovědní paradigmata? Nevíme — a z jeho knih se to nedozvíme.
...
Osvícensky si vědu představuje i Dominik Stroukal, když píše, že jen „pokud někdo ignoruje všechno, co věda za poslední staletí zjistila o co nejlepší organizaci ekonomických mezilidských vztahů, může věřit, že k tomu všemu povede násilná socializace ekonomiky“.
Stroukal je anarchokapitalista, v jeho paradigmatu je za násilnou socializaci ekonomiky považován i výběr daní. Představa jakési královny společenských věd, která se několik století zabývala ideálním uspořádáním společnosti, až ho díky ní nyní máme k dispozici, je příjemná, ale zjevně neslučitelná s dnešní realitou a polykrizemi, jimž čelíme.
Podobně autoritativně vyznívá závěrečná poznámka v textu Petra Koubského o bezvýchodné situaci veškeré klimatické politiky: „Bez uskrovnění je k ničemu, s ním je neprosaditelná.“ Jenže demokratická a fungující politika klimatu a dalších planetárních mezí je právě to, o co usilují studia udržitelnosti. Celý obor by tedy z definice měl být odsouzen k neúspěchu. Lidé, kteří mu zasvětili své kariéry, tedy tuto marnost buď dosud neprohlédli, nebo staví své předpoklady na jiných představách světa.
...
Na konkrétnějším příkladu téhož dilematu staví i text Davida Wagnera. Wagner rozebírá dilema mezi dobrovolným snížením spotřeby, které už nyní přinášejí různá hnutí, a jeho vynucením ze strany státu. Uvádí příklad spotřeby masa a jeho klimatické stopy — i když téma výrazně rezonuje společností a flexi- a vegetariánské hnutí sílí, celková evropská spotřeba masa spíše stagnuje nebo dokonce roste.
Na jedné straně prý stojí pomalé nekoordinované změny, které mohou těžko adekvátně reagovat na současné naléhavé krize, na druhé „totalita“ zákazů a přídělů. Wagner zde na budoucnost aplikuje přežilé schéma dvacátého století, jež představuje boj mezi individualismem a nuceným kolektivismem. Nevidí prostor mezi extrémními pozicemi: mezi pokračováním současného stavu — kdy vlády stojí v lepším případě nečinně opodál, v horším případě objednávají marketingové kampaně za spotřebu masa —, anebo totalitou.
...
Past „totality“ se podle publicistů, kteří s oblibou sahají po metaforách zmaru a útlaku, skrývá v přijetí pravidel nebo limitů na celospolečenské úrovni. Martin Veselovský se tak dlouho ptá na vazby mezi socialistickým Československem a nerůstovou společností, až si nakonec sám odpoví: „Jaké je pojítko mezi, řekněme socialismem, který může být ve vašem podání prostě vlastně nazýván společností nerůstu?“
Wagner si pro ilustraci dopadů nedostatku v bezrůstové společnosti pomáhá přirovnáním k vězeňským táborům a čtvrt století trvající stagnaci HDP v Itálii. Koubský poznamenává, že stagnace přináší nezaměstnanost a garance pracovních míst navrhovaná nerůstovým hnutím vedla k ekonomickému krachu Sovětského svazu.
Že společnosti mohou ve vztahu ke svým životním zájmům fungovat samoregulačně i bez útlaku, dohledu a násilí, stojí mimo jejich představivost. Naštěstí máme k dispozici rozsáhlou literaturu o obecním vlastnictví (commons), která staví na hlavu představu věčně nenasytného homo economicus, jehož sebedestruktivní sobectví zastaví jedině násilí.
Koncepce zeleného růstu přejímá důraz klasického pojetí udržitelnosti na participativní vládnutí a rozhodování lidí o svém okolí. Teorie a praxe nerůstu pak přináší návrhy na nová demokratická fóra, která by takové diskuze zprostředkovávala v duchu post-normální vědy.
Příkladem mohou být občanská shromáždění, která skutečně přinášejí velmi slibné výsledky. Podobné způsoby rozhodování trpí mnohem menším demokratickým deficitem než úprava tržních parametrů kontrolovaná úzkou skupinou politických a ekonomických elit. Nic naplat, optikou současného paradigmatu se neoliberalismus jeví jako demokracie a participativní vládnutí nebo radikálně demokratické rozhodování o mezích trhu jako „totalita“.
...
Velká otázka k diskuzi pak je, jestli tvrzení platí ekonomicky — může ekonomika zajistit důstojný život, základní potřeby a udržitelnost a přitom nezkrachovat? Neoklasické ekonomické paradigma nedává moc nadějí, ale nenamlouvejme si, že jde o nějakou věčnou a neměnnou pravdu o lidském druhu. Pořád mluvíme o konkrétní ekonomické teorii, která je nyní navíc pod palbou z různých stran.
Martin Veselovský pak uvedl svého hosta Tadeáše Žďárského rovnou jako „zastánce ideologie nerůstu“. Podobně vědecký redaktor Deníku N Koubský opakovaně označuje nerůst za ideologii a zdůrazňuje, že „[p]ravdu o světě nám mnohem častěji řeknou data než ideologie — ať je jakákoli.“
Ideologií pak pravděpodobně míní určité hodnotové založení, ale není vyloučeno, že se jedná jen o pejorativní slovo pro paradigma. Tyto kategorie nelze ve společenskovědním výzkumu úplně snadno odlišit, data jsou definována a sbírána na základě paradigmatických předpokladů. Současně by pak v tomto smyslu byly ideologií i udržitelnost, zelený růst, zelená transformace a vůbec všechny společenské rámce.
Odideologizovaná data pro hledání pravdy a rozhodování o transformaci poskytuje malý počet stárnoucích přírodovědců, jako je Smil. Na takovém zdroji lze ale těžko založit nějakou politiku, čehož jsou ostatně dokladem Smilova eklektická doporučení — nahradit uhlí plynem, zakázat SUV a urychlit rozvoj elektroaut, omezit neefektivní využívání energie a vyčkávat.
...
Koubskému tak záleží na tom, aby udělal dostatečně tlustou čáru mezi vědou a ideologií, že vykáže udržitelnost do tradičně iracionální sféry spirituality. Je to ale právě Koubský a ostatní citovaní publicisté, kdo by potřeboval spirituální vzpruhu. Popisují totiž svět, v němž nerůst nabízí radikální, ovšem nefunkční řešení, ale o mnoho lepší podle nich není ani pokračování současného trendu beze změn. Smil opakovaně zpochybňuje uhlíkovou neutralitu do roku 2050, Koubský rovnou tipuje konec století.
Navzdory zdůrazňované komplexitě a nepředvídatelnosti systémů mají zmínění pánové velmi jasnou představu, co je a není možné, miliony lidí, které by takové zpoždění stálo život, nejsou v jejich kalkulacích nijak zmíněny. Nezaujatost se v takovém kontextu snadno stává cynismem. Věda podle nich z různých konců objasňuje, proč je náraz nevyhnutelný a mají na to skutečně množství dat zarámovaných historickými paralelami a předpoklady zastaralých společenskovědních škol.
...
Analýza pákových bodů dobře ukazuje, že pro úpravu komplexních systémů se musíme ptát na hluboké otázky po funkcích, cílech a smyslu a zpochybňovat dříve zažité paradigmatické rámce — sama tato diskuze může přinést citelnější výsledky než roky politických bojů o sazby daní nebo dotací.
Možná největší posun spočívá v uvědomění si vlastních možností a moci svět měnit. Cynické pseudovědecké předpovědi zkázy, kterou máme údajně doloženou naším poznáním „přirozenosti“ lidí a světa, můžeme přejít s klidem. Nějaká míra klimatických změn a jejich důsledky jsou nevyhnutelné, ale to neznamená, že je náš osud předurčen — budoucnost lidské společnosti bude taková, jakou si ji představíme, vymyslíme, dohodneme a vytvoříme.