PRDELOID: Jsou tam dvě základní věci - každá je v podstatě vlastní vesmír... Chlad a Dech
V Dechu jde v kostce o cílené a konstantní předávkovávání se kyslíkem, kdy se dá laicky říct, že buňkám vysíláš takové množství paliva, že si na to zvyknou a začnou s chovat jinak než ve standardním režimu. K tomu se vážou vnitřní biochemické reakce, které běžně jedou v nějakém módu, ale s touto praxí, alespoň to tvrdí Wim a podporují ho vědecké pokusy, se člověk dostává o trochu víc k jejich kontrole a modifikaci. Je tam obrovské množství nuancí a zákoutí, které přijdou s praxí. Wim říká, že každý jedinec jakožto originální kus, si to do svého života musí zabudovat podle sebe a podle reakcí svého těla se pak rozhodovat jestli vůbec a případně jak moc intenzivně se tomu bude věnovat.
V Chladu jde o prostou otužilost. Je to samozřejmě hodně propojené s Dechem, protože první lekcí, na které umrzne spousta lidí je ten fakt, že tvoje tělo má nějaký set přirozených reakcí, které bys ty, jakožto běžný uživatel, neměl mít možnost kontrolovat.
Příklad z praxe - pokud se člověk dostane do hodně studené vody, prvotní reakce jeho těla bude minimalizovat krevní oběh, aby krev vydržela co nejdéle teplá.. to mimo jiné znamená stažení veškerého svalstva, i toho kolem plic, takže se člověk nemůže nadechnout - nicméně toto je jenom program v mozku a ten se dá pravidelným otužováním nastavit jinak - člověk nabírá jak fyzickou, tak hlavně psychickou zkušenost a dokáže pak ve správnou chvíli uklidnit mysl, která řeší akutní/fatální problém. Tahle zdánlivě málo významná událost, ale přináší spoustu zajímavých konsekvencí. Např. tělo zjistí, že když pustí zpátky krev do oběhu, tak nezmrzne, teplá krev začne fungovat, tělo se pomaličku začne zahřívat atd. toto je moment, kdy se vrací do hry Dech - tahle aktivita je samozřejmě obrovsky energeticky náročná, takže je potřeba spousta paliva na této buněčné až nukleární úrovni, čímž se vracíme ke kyslíku jakožto naprosto brutálnímu druhu paliva a elektrárnám, které sídlí v buňkách samotných.
Ideální postup jak začít (můj příběh):
Každé ráno si dávám sprchu a jako většina lidí teplou, protože to je to, co po ránu prostě chceš. Na konci sprchy si ale vždycky posunu ovladač teploty trochu víc do modré a postupně, den za dnem víc a víc, takže ve finále nyní mám cca 5 minut teplou sprchu a 3 minuty úplně ledovou (mám ten typ studené vody, která po dopadu na lebku způsobuje bolest). V tomto módu je potřeba vydržet, dělat to dobrovolně a s láskou, protože jinak to bude jenom oser a nebude to dávat smysl.
Důležitá věc je snažit se při tom teplotním šoku sledovat reakce svého těla a pracovat s nimi – tzn. když se mi špatně dýchá, protože mám úplně stažený hrudník, tak se snažit mluvit nebo aspoň vydávat zvuky – tím se taky člověk zahřívá a postupně si prostě zvykat. Z toho prvotního, totálního ochromení se člověk postupně dostane do fáze, kdy už dokáže vcelku plynule a plynně dýchat i v té nejstudenější vodě. Osobně mám občas depresivní stavy (nikoliv klinické) a stres a upřímně, pár minut ledové vody, člověku se vyplaví adrenalin a endorfiny v takovém množství, že zapomene na jakýkoliv splín a tím lehkým šokem si nastartuje den správně.
S Dechem je v pořádku být opatrný, pro začátek si od toho nic neslibovat a dělat to spíš proto, aby si opět tělo postupně zvykalo – osobně mi to cvičení nedává moc smysl, když člověk nemá přímé využití té nahromaděné energie, takže naprosto ideální, dát si 10 minut Dechu přímo před fyzickou aktivitou.