Mám strach o svého milého. Když mu bylo asi dvacet, tak se mu uchlastala máma. Otec od nich odešel, když mu bylo asi pět. Dost hulí (víc než 20 let a to denně). To mi neva, nějak to k němu patří a když řídí nebo chodí do práce (nepravidelné směny), tak si brčko nedá. Hodně spí. Máme čtyři děti a dost často upadá do letargických stavů střídaných s tím, že to nezvládá. Mívá deprese. Nechce si je ale přiznat, nebere žádnou medikaci. Teď na jaře měl z koroňáku fakt panické stavy. Hodně se sociálně izoluje (má pár kamarádů od dětství, ty vidí třikrát do roka) a nikoho nepotřebuje. Jenže jak s nikým nemluví, tak nikdo o jeho problémech nic neví.. Někdy je toho pak i na mě moc.. musela jsem to někde říct, díky :)