Hehe super vzpomínková terapeutická debata.
Mně nejvíc zpětně zaráží jeden můj spolužák ze střední, takovej extrémně ambiciózní a sebevědomej typ, navíc očividně s přebytkem testosteronu (strniště a kouty měl už v patnácti). Během let se začal během tělocviku hrozně profilovat do asistenta tělocvikáře, samovolně, neorganizovaně, při každym kolektivnim sportu spolužáky "hecoval", ne všechny, jenom ty slabší kusy, který asi podle něj "potřebovali motivovat", nebo co. Přiznám se, že do dneška nechápu, že to prostě celou dobu dělal, strašně při tom fotbálku a debilnim volejbale (nejhorší hra všech dob btw), a asi tak dvakrát jsem na něj zařval já, ať s tim de do prdele, dvakrát spolužák Michal, zbytek se nikdy neozval, tělocvikář se neozval. Nikdy mimo tělocvik se to dál neřešilo, asi to všem připadalo jako no big deal, dneska nechápu.
Další věc co dodnes nechápu jsou ty basketbalový koše a volejbalový sítě dimenzovaný na dvoumetrový lidi, jako jo, pár spolužáků bylo vysokejch, ale třeba půlka podprůměrně. Jako jo, i člověk vysokej jako já je schopnej dát koš když spravně vyskočí, je schopnej dát něco jako smeč se správnou technikou, a úkolem tělocvikáře je tu techniku mj. vysvětlit, což se dejme tomu stalo, ale pak mám logicky výrazně nižší procentuální úspěšnost než dvoumetrovej habán. Asistent trenéra by to moh vzít v potaz a neprudit, nebo by ho třeba mohla nějaká autorita mohla usměrnit.
Divná věc, spousta dalších negativních zážitků na skladě, ale dívám se na to pozitivně, jsou to nějaký životní zkušenosti, akorát teda úplně nesouvisej se záměrem toho předmětu