KOTENCE: Moje dcera má úzkostnou panickou poruchu. Když jí bylo 11 let, umřel jí táta a ano, je líná a byla. Ale tahle choroba jí hodila do ještě většího srabu, než se sama svou leností dokázala dostat. A psycholožka mi řekla - jsou děti, který se vykecaj, vybrečej, jsou děti, který to semele postupně. A to je její případ, bohužel. To víš, že mě sere, že není víc jedničkářka, víc v pohodě, víc aktivní.. kolik práce a starostí mi to přidělává...ale snažím se to pochopit. A víš co? Řekla mi, že je ráda, že jsem její máma, protože mám pochopení...a to byly i výstupy, jéje. Ale pořád osciluju, neházím jí přes palubu.
Takže mě zase serou lidi, který mají ve všem jasno a sami mají máslo na hlavě. A že ho tam máme všichni.