Občas ráda chodim sama na koncerty. Nemusim konverzovat přes řvoucí hudbu, můžu stát podivínsky v růžku s jednim pivem, prostě existovat a nic s nikym nesdílet. Je to skvělý!

Když vidím v dnešní krásný zářijový odpoledne otrávený dětičky s batohama, jak se plouzi domů evidentně s tím, že na rodiče nalozej další jobovky, co je pro školu ještě třeba, udělat, naplňuje mě pocit štěstí, že já už tohle nemusím, že to mám za sebou.

nedokážu už poslouchat mluvené slovo na rychlost menší než 1,5x

LUCIEN: Teď. Zrovna teď se mi to stalo! Bolí mě mozek.

MAR_TINA: a nejlepsi je si pak po snidani jeste na chvili zdrimnout:)

Můj zubař má pro děti v ordinaci emotional support dinosaura. Po hodině snahy vyřešit tu zkurvenou osmičku jsem si o něj řekla. A fakt to pomohlo, příště zubařské zákroky jedině s plyšákem a seru na to, kolik mi je:)

Vždycky, když burgerman vyhodí story na ig, číhám, jestli jí tam alespoň na chviličku neuvidím.. Tak moc mi chybí

TERA79: Že jsem tam nebyl, ale naprosto živé Té vidím. A závidím a zároveň přeju.

Chci zpátky k moři do zapadlé vesničky na konci ostrova, chci rozdávat fíky, zalejvat rajčata a klábosit s vínem přes plot se sousedama. Chci se jít 4 denně vykoupat a jednou za týden vyměnit cejchy o patro výš. Chci mít všechno na háku, kouřit jak komín, lejt malvazii a být opálená, nespěchat a jen se usmívat. Už nikdy žádný meeting, služebka, Excel, online a audit. Byla bych v tom fakticky dobrá!

ERVIN: Ropeless horolezkyně. Tady se ti ten překlep docela povedl.

Presel me hlad, v brise se mi vykuklili celkem velky motyli...uaaa

Zrovna mě rozněžnilo video dobrovolných hasičů zachraňujících kočičku. Hormony jsou svině.

pořád se mi vrací současná Sedmička. Jsem si myslela, jak to bude zábavný představovat si, jakým zvířetem bych chtěla být, ovšem generovalo to (zatím stále trvající) smutek, že vlastně jakýmu zvířeti jsme my lidi dost slušně nedojebali podmínky k životu... A došlo mi v téhle souvislosti, že jak jsem si dřív užívala Zázračnou planetu, tak že už na ni nekoukám, protože mne přemáhá pocit, že spousta týhle krásy vlastně rychleji nebo pomaleji končí. Tenhle smutek jde z dřeně, z hlubin, a argumenty na něj žádný neplatí...

čtu Mourrisonovu poradnu na ábíčku, protože jednak chci vědět, na co se dnešní (pre)puberťáci styděj/nechtěj zeptat rodičů, a druhak se naučit, jak jim na to správně a adekvátně věku odpovídat.
koneckonců, já byla puberťák v minulým tisíciletí, tak tomu už dávno nerozumím :-)

My máme mimo všech možných závěsů a hader strašně moc košil. Já to dostávám od shopaholické matky a muž je prostě rád nosí, ale ten si je naštěstí zpracovává sám. Moje čekají na to, až jednou odejdu z vesnice a začnu pracovat v korporátu, pak je asi vyžehlím. Což znamená nikdy. Jinak taky věřím v důkladný vyklepání. Největší bolest je, když věší prádlo manžel, který na klepání nevěří. To je pak to oblečení fakt nechutný na pohled.

Dnes jsem vzala asi po patnacti letech do ruky zehlicku, protoze jsem musela nazehlit stitky se jmenem na obleceni. A zkusila jsem jedno tricko i vyzehlit a utvrdila se v tom, ze zehlit proste nebudu. Musi se to umet dobre rozklepnout pri veseni.