• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    CLOWNZEPPAPŘIZNEJME SE...
    SALAMAN
    SALAMAN --- ---
    Nevěřím na lásku.
    HOWKING
    HOWKING --- ---
    Déjà vu?
    PREKOTKA
    PREKOTKA --- ---
    Jsem naivní kráva
    GUMIDEK30
    GUMIDEK30 --- ---
    TRISSIE: Já nepohrdu hrnkem mléka ani k párkům s rohlikem a kečupem :) nebo těstoviny s vajíčkem a kečupem a k tomu hrnek mléka či podmáslí - mňam :)
    DELIRIUM
    DELIRIUM --- ---
    Většinu obrázku s textem od SALVADORA čtu automaticky v polštině. :")
    XARGH
    XARGH --- ---
    L - O - L
    Matt Pless - Talkin' Information Blues [Official Music Video]
    https://www.youtube.com/watch?v=T1F9tKBXK4I
    HRAFNAIN
    HRAFNAIN --- ---
    jo a taky loluju, ale spíš imhololuju.
    někdy rofluju, ale to si teda myslím, že většinou jenom v pátek, njn, už to není, co to bejvalo, to šém rofloval klidně i v úterý.

    IMHOROFLMAO KISS!
    HRAFNAIN
    HRAFNAIN --- ---
    A přiznání k tomu - nikdy jsem neměl rád "klasickou" literaturu. natož poezii.

    Jediný, co si ze školy pamatuju, jsou prokletí básníci, a to nám ani o nich neřekli všechno.
    HRAFNAIN
    HRAFNAIN --- ---
    JONY: A jak myslíš, že to sepisovali dneska uznávání spisovatelé?
    FIONOR
    FIONOR --- ---
    Pokaždé když vlezu na Tinder, uvědomím si, že jsem se tak moc naučil být sám se sebou, že mi přijde skoro škoda nabourat vlastní klid a mír snahou o koexistenci a kompromisy s nějakou ženou... a pak dávám lajky holkám, které mají fotku se psem, protože mám rád psy, nemůžu mít psa v bytě a schází mi venčící procházky... a doufám, že když dojde na rande, vezme psa s sebou.
    Jasně, chtěl partnerku a tak vůbec... ale psí kámoš by saturoval můj "need of companionship" naprosto dokonale.
    HAR4NT
    HAR4NT --- ---
    JONY: "strašně rozříštěné historky a vzpomínky, navíc dětskou optikou. A jejich strašně moc, ale je hrozně těžké je nějak souvisle spojit."
    To imho vubec nevadi, naopak je to skutecnejsi a uveritelnejsi, nez vsechny authenticke thinktanky a jine konservativni instituty.
    HEJSEK23
    HEJSEK23 --- ---
    JONY
    JONY --- ---
    TAMARIX: Děkuji. K tomu mě už ponoukali na posledním pomaturitním srazu tohle léto oba naši gymnaziální češtináři. :-)

    Ale ono je to těžké, jsou to strašně rozříštěné historky a vzpomínky, navíc dětskou optikou. A jejich strašně moc, ale je hrozně těžké je nějak souvisle spojit.

    Na Svatém Kopečku jsme se sestrou strávili dětství a tyhle lidi, teda myšleno ty, co nezemřeli po komunistických kriminálech nebo následně na následky pobytu v nich a nebo neemigrovali, jsme zažili jako malí.

    Dědovu roztříděnou korespondenci (kromě Čepa byl i jeho blízký přítel Jan Zahradníček) jsme věnovali archivu v Rajhradu.

    Vtipná vsuvka.

    Během devadesátách let vyšla redigovaná dvoudílná korespondence mezi Zahradníčkem a Čepem. Koupl jsme ji dědovi k Vánocům. A teprve z ní se děda dozvěděl, že mu mezi sebou Čep a Zahradníček říkali "Jožka, tlustý Slovák". Což ho po těch letech trošku naštvalo. :-)

    Dalším vtipným detailem, že člověk co tu korespondenci redigoval, dědu pohřbil někdy v sedmdesátých letech a zcela mylně identifikoval jako někoho zcela jiného.

    Ale zpět.

    Pamatuji si, jak jsme každou neděli chodívali na návštěvy k Bablerům. Otto Babler byl starý pán, další z dědečkových přátel. Byl to překladatel, původem z bývalé Jugoslávie. Bydleli v domě s velkou zahradou, dole pod svatokopeckým kopcem. Pamatuji si, jak jsme vždy v létě šli cestou dolů, mezi polemi a zahradami dolů, k jejich domu. Pamatuji si na strom divoké ptáčnice, který rostl kousek od staré dřevěné branky v jejich plotu. Pamatuji si jak jsme vždy museli prokličkovat pod velkými třešněmi, protože zem pod nimi byla celá posetá kuřincemi od slepic, které chovala stará paní Bablerová a jak říkavala: "Svým slepičkám vždy dopřeji co největší volnost."

    Bývala to o to vtipnější, že jsme od babičky bývaly vždy v nedělním svátečním (prarodiče totiž zcela ignorovali proletářskou realitu komunismu). Pro nás se sestrou to ovšem byl ta dobrodružná část celé cesty, abysme potom u další branky, odddělující tu část zahrady, kde vládly slepičky, vzájemně porovnávali podrážky svých bot, kdo byl jak úspěšný.

    V ta nedělní odpoledne se tam scházeli staří přátelé a ač jsme se sestrou byli malí, tak mě bavilo poslouchat co si povídali. Navíc paní Bablerová skvěle pekla, takže každá návštěva slibovala nějaký skvělý koláč nebo buchtu se spoustou ovoce z jejich obrovské zahrady.

    Pamatuji si, jak jsem si jako dítě díky panu Bablerovi přečetl Božskou komedii, kterou přeložil (společně se Zahradníčkem) v padesátých do češtiny a tento jeho překlad ho proslavil a zajistil mu tenkrát konečně slušnější živobytí. Jinak ho do té doby živila paní Bablerová se svým svojským hospodářstvím. Ostatně ještě za našich let to s pomocí zbytku rodiny dál udržovala. Proslulé bylo její bramborové políčko asi třista metrů nad jejich zahradou na svatokopeckém svahu, na které se nedalo žádnou technikou dostat a tak se vše dělalo ručně. I přesto, že se už dávno dali brambory levně koupit. Ale sepětí paní Bablerové s půdou bylo prostě silnější.

    Další vtipná vsuvka.

    Jak jsem napsal, dědeček pocházel z Slovácka, z rozsáhlé zemědělské rodiny, ale on sám od dětství studoval. Hrušecký pan farář totiž přemluvil jeho tatínka, ať ho dá na studia, že jednomu dítěti z deseti to může dovolit, a že to bude i vypadat dobře, když Jožka bude studovaný. Čímž děda vyvázl ze zemědělského života v Hruškách a chyběly mu tak, kromě úplného dětství, jakékoliv praktické zkušenosti. V očích paní Bablerové byl ale odborníkem a vše s ním konzultovala. A děda miloval radit. A naše babička z toho byla vždy na mrtvici. :-)

    A když nás se sestrou nebavilo sedět u stolu s dospělími a poslouchat, tak tu byla Hanka, Bablerovic vnučka, holka o několik let starší, co si ale s námi ráda hrávala. A moje první velmi platonická láska. :-) A často jsme přibrali i děti z domu, tady chatky, na protějším svahu. A až po mnoha letech jsem zjistil, že ten kluk co si s námi hráva byl profesor Slavíček z VŠCHT. :-)

    Tady by se dalo napsat několik vtipných vzpomínek na jeho lehce šíleného tatínka, který se ostatně porůznu objevuje i v jeho vzpomínkách během jeho přednášek. Za mě je nejlepší ta, jak se rozhodl, že u chatky vybuduje pro děti bazén. Dlužno dodat, že ten pozemek se nachází na naprosto šíleném svahu. To mu nebránilo ale začít s kopáním. Výsledkem byla jáma uprostřed svahu, ze které se, co si aspoň pamatuji, bazén nikdy nestal. Po celé naše dětství to byla "jáma na mamuty", jak o ní vždy hovořila paní Slavíčková. Nám se to zdálo fantastické, mít tatínka, co vybuduje jámu na mamuty.

    Ale abych přestal s vtipkováním. Pan Babler každý den chodil pěšky po stráni nahoru ke svatokopeckému kostelu, co se vypíná na kopci nad Olomoucí. Ať bylo léto nebo zima.

    Teď je ten svah rozprodán na stavební pozemky a olomoučtí zbohatlíci se mohli přetrhnout, aby si tam mohli postavit domy. Pana Bablera by asi z toho trefilo...

    Pamatuji si, kde vždy v kostele sedával. A pamatuji si i tu mši v jeden zimní den, když jsme byli u prarodičů během zimních prázdnin. Mše se během zimních měsíců konávaly v zadní zastrčené kapli. Musela to být ranní mše a byli jsme na ní jen s babičkou. A pamatuji si, jak tenkrát přišel pan farář Riedl (další z mimořádně vzdělaných a zajímavých osobností a dědečkových přátel) a než začal se mší, tak do toho ticha pronesl:" Dnes ráno, kolem čtvrté hodiny ranní, zemřel Otto františek Babler."

    A já si pamatuji, že to bylo úplně poprvé, co jsem si jako dítě uvědomil, že existuje něco jako smrt a že život je konečný.
    KAIAFOX
    KAIAFOX --- ---
    JONY: Zrovna teď čtu o Váchalovi a Demlovi ve výborné knize Protialkoholní společnosti doktora Řimsy :D.
    TAMARIX
    TAMARIX --- ---
    JONY: Měl bys to sepsat, minimálně pro další generaci. Je to kouzelný a krásné se to čte. :-)
    JONY
    JONY --- ---
    JONY: v tomto kontextu proč se ještě nepodělit o nějakou tu vzpomíku na svatokopecké prarodiče, co jsme tak milovali. Děda se v mládí díky své práci a zájmům seznámil se spoustou zajímavých a známých lidí a my si odnesli spoustu skvělých příběhů z jeho, babiččiných a matčiných vzpomínek.

    Třeba babiččino vzpomínání na Jakub Demla a její naprosto trefnou a výstižnou Demlovu chrakteristiku: "Deml to je jako krásná zahrada plná růží. Přijdete blíž a zjistíte, že pod každou růží je pořádně nasráno." :-)

    Potom třeba vzpomínka na to, že když se děda vrátil z návštěvy u Josefa Váchala, tak měl od babičky zakázáno vstoupit do domu. Musel potupně na dvůr k pumpě, babička vytáhla necky a děda se musel umýt na dvoře u pumpy a všechno oblečení nechat v neckách, protože jednou když od Váchala přijel tak si přivezl vši a blechy. :-)

    A abych opustil vyměšovací historky a ukončil to na vážnější a smutnější notu.

    Když se děda s babičkou stěhovali ze Svatého Kopečka k nám, tak jsem s dědou jeden z posledních srpnových dní jel vlakem do Litovle a odtud do Myslechovic. V mládí byl dědův nejbližší přítel Jan Čep. Pamatuji si, jak mi v Litovli a následně v téhle hanácké vesničce vyprávěl, jak se s Čepem seznámil a co spolu prožili. A nakonec jsme došli k takovým božím mukám kousek ze Myslechovicemi na mírně vyvýšeném místě v tamní rovině mezi polemi. Děda mi tam pověděl, že přesně na tomto místě, kam Čep rád chodíval, se s ním viděl naposledy. Ještě se domlouvali, jak za pár týdnů přijede do Hrušek na Slovácku (odkud děda pocházel) na hody, na které společně jezdili. Ale k tomu už nedošlo, protože emigroval. A v rámci utajení o tom dědovi neřekl. Tohle dědu až do smrti strašně moc mrzelo a bolelo (byť důvodům přísného utajení rozumněl).

    A když děda zemřel a my procházeli jeho věci, tak měl veškerou svoji písemnou pozůstalost dokonale roztříděnou a úplně nahoře byl jeho dopisy s Janem Čepem.
    TRISSIE
    TRISSIE --- ---
    K salamove pizze piju mliko ze sklenicky. A naucila jsem to i deti a manzela.

    Ja sama k tomuhle zvyku prisla behem studia v USA, jednak jsme to takhle fasovali k obedu v jidelne (taky meli mliko do skol zdarma), a i v rodine, kde jsem bydlela, se to takhle servirovalo. A je to fakt dobry ;-)
    JONY
    JONY --- ---
    ...mám slabost pro různé nechutné historky, kde figurují extrementy a vyměšování. Matka tomu říká "vyměšovací historky".

    Nejspíš mi tyhle geny předal dědeček. Doteď se sestrou vzpomínáme, jak jsme s ním jako malí na Svatém Kopečku chodili na procházky po okolních lesích a vždy když jsme míjeli jedno konkrétní místo pod radíkovskou věží, tak neopomenul vytáhnout story, jak tam kdysi šel s babičkou a ta uviděla na zemi pohozený kapesník. Jala se ho zvednout, když tu zjistila, že pod kapesníkem je hovno. Ale ani to jí nezabránilo kapesník sebrat a doma vyprat. Což teda byla imho zcela vyfabulovaná story, protože babička sice byla "spořivka", ale zároveň úzkostně čistotná.

    Ale to bylo zjevně jedno, děda si prostě tu story vždy neodpustil a my jsme ji milovali. :-)

    Je zajímavé, že nás ale nikdy nenapadlo se zeptat, aby nám doma ukázal, který je to kapesník... :-)

    Inu vyměšovací geny...
    INDIAN
    INDIAN --- ---
    _ALEXA_: V tom pripade me uz potencionalne tesi to, ze stat se neco takovyho u nas, tak pratele moji manzelky se ani nedozvedej ze sem natah backory 😁
    TRISSIE
    TRISSIE --- ---
    MAR_TINA: babička o dědovi taky mluví moc hezky.
    že ji svými neustálými zálety dohnal k dlouhodobému alkoholismu, to nechává stranou.

    ale tak je jí přáno, co člověku pomůže furt se točit na něčem blbém a smutném, když už to stejně nejde změnit?
    (i jako kurevník nebyl až tak špatnej manžel, dříč v práci i doma, dobrej otec... a šlo mu vždycky jen o zásun, ne o vztah, takže když kvůli problémům se srdcem zásun přestal být ve hře, celá tahle etapa jeho života skončila a těch posledních pár let měli moc hezkých)
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam