TAMARIX: Děkuji. K tomu mě už ponoukali na posledním pomaturitním srazu tohle léto oba naši gymnaziální češtináři. :-)
Ale ono je to těžké, jsou to strašně rozříštěné historky a vzpomínky, navíc dětskou optikou. A jejich strašně moc, ale je hrozně těžké je nějak souvisle spojit.
Na Svatém Kopečku jsme se sestrou strávili dětství a tyhle lidi, teda myšleno ty, co nezemřeli po komunistických kriminálech nebo následně na následky pobytu v nich a nebo neemigrovali, jsme zažili jako malí.
Dědovu roztříděnou korespondenci (kromě Čepa byl i jeho blízký přítel Jan Zahradníček) jsme věnovali archivu v Rajhradu.
Vtipná vsuvka.
Během devadesátách let vyšla redigovaná dvoudílná korespondence mezi Zahradníčkem a Čepem. Koupl jsme ji dědovi k Vánocům. A teprve z ní se děda dozvěděl, že mu mezi sebou Čep a Zahradníček říkali "Jožka, tlustý Slovák". Což ho po těch letech trošku naštvalo. :-)
Dalším vtipným detailem, že člověk co tu korespondenci redigoval, dědu pohřbil někdy v sedmdesátých letech a zcela mylně identifikoval jako někoho zcela jiného.
Ale zpět.
Pamatuji si, jak jsme každou neděli chodívali na návštěvy k Bablerům. Otto Babler byl starý pán, další z dědečkových přátel. Byl to překladatel, původem z bývalé Jugoslávie. Bydleli v domě s velkou zahradou, dole pod svatokopeckým kopcem. Pamatuji si, jak jsme vždy v létě šli cestou dolů, mezi polemi a zahradami dolů, k jejich domu. Pamatuji si na strom divoké ptáčnice, který rostl kousek od staré dřevěné branky v jejich plotu. Pamatuji si jak jsme vždy museli prokličkovat pod velkými třešněmi, protože zem pod nimi byla celá posetá kuřincemi od slepic, které chovala stará paní Bablerová a jak říkavala: "Svým slepičkám vždy dopřeji co největší volnost."
Bývala to o to vtipnější, že jsme od babičky bývaly vždy v nedělním svátečním (prarodiče totiž zcela ignorovali proletářskou realitu komunismu). Pro nás se sestrou to ovšem byl ta dobrodružná část celé cesty, abysme potom u další branky, odddělující tu část zahrady, kde vládly slepičky, vzájemně porovnávali podrážky svých bot, kdo byl jak úspěšný.
V ta nedělní odpoledne se tam scházeli staří přátelé a ač jsme se sestrou byli malí, tak mě bavilo poslouchat co si povídali. Navíc paní Bablerová skvěle pekla, takže každá návštěva slibovala nějaký skvělý koláč nebo buchtu se spoustou ovoce z jejich obrovské zahrady.
Pamatuji si, jak jsem si jako dítě díky panu Bablerovi přečetl Božskou komedii, kterou přeložil (společně se Zahradníčkem) v padesátých do češtiny a tento jeho překlad ho proslavil a zajistil mu tenkrát konečně slušnější živobytí. Jinak ho do té doby živila paní Bablerová se svým svojským hospodářstvím. Ostatně ještě za našich let to s pomocí zbytku rodiny dál udržovala. Proslulé bylo její bramborové políčko asi třista metrů nad jejich zahradou na svatokopeckém svahu, na které se nedalo žádnou technikou dostat a tak se vše dělalo ručně. I přesto, že se už dávno dali brambory levně koupit. Ale sepětí paní Bablerové s půdou bylo prostě silnější.
Další vtipná vsuvka.
Jak jsem napsal, dědeček pocházel z Slovácka, z rozsáhlé zemědělské rodiny, ale on sám od dětství studoval. Hrušecký pan farář totiž přemluvil jeho tatínka, ať ho dá na studia, že jednomu dítěti z deseti to může dovolit, a že to bude i vypadat dobře, když Jožka bude studovaný. Čímž děda vyvázl ze zemědělského života v Hruškách a chyběly mu tak, kromě úplného dětství, jakékoliv praktické zkušenosti. V očích paní Bablerové byl ale odborníkem a vše s ním konzultovala. A děda miloval radit. A naše babička z toho byla vždy na mrtvici. :-)
A když nás se sestrou nebavilo sedět u stolu s dospělími a poslouchat, tak tu byla Hanka, Bablerovic vnučka, holka o několik let starší, co si ale s námi ráda hrávala. A moje první velmi platonická láska. :-) A často jsme přibrali i děti z domu, tady chatky, na protějším svahu. A až po mnoha letech jsem zjistil, že ten kluk co si s námi hráva byl profesor Slavíček z VŠCHT. :-)
Tady by se dalo napsat několik vtipných vzpomínek na jeho lehce šíleného tatínka, který se ostatně porůznu objevuje i v jeho vzpomínkách během jeho přednášek. Za mě je nejlepší ta, jak se rozhodl, že u chatky vybuduje pro děti bazén. Dlužno dodat, že ten pozemek se nachází na naprosto šíleném svahu. To mu nebránilo ale začít s kopáním. Výsledkem byla jáma uprostřed svahu, ze které se, co si aspoň pamatuji, bazén nikdy nestal. Po celé naše dětství to byla "jáma na mamuty", jak o ní vždy hovořila paní Slavíčková. Nám se to zdálo fantastické, mít tatínka, co vybuduje jámu na mamuty.
Ale abych přestal s vtipkováním. Pan Babler každý den chodil pěšky po stráni nahoru ke svatokopeckému kostelu, co se vypíná na kopci nad Olomoucí. Ať bylo léto nebo zima.
Teď je ten svah rozprodán na stavební pozemky a olomoučtí zbohatlíci se mohli přetrhnout, aby si tam mohli postavit domy. Pana Bablera by asi z toho trefilo...
Pamatuji si, kde vždy v kostele sedával. A pamatuji si i tu mši v jeden zimní den, když jsme byli u prarodičů během zimních prázdnin. Mše se během zimních měsíců konávaly v zadní zastrčené kapli. Musela to být ranní mše a byli jsme na ní jen s babičkou. A pamatuji si, jak tenkrát přišel pan farář Riedl (další z mimořádně vzdělaných a zajímavých osobností a dědečkových přátel) a než začal se mší, tak do toho ticha pronesl:" Dnes ráno, kolem čtvrté hodiny ranní, zemřel Otto františek Babler."
A já si pamatuji, že to bylo úplně poprvé, co jsem si jako dítě uvědomil, že existuje něco jako smrt a že život je konečný.